Spasitelka Temnoty

15. kapitola - Isabela

Z jídla jsem toho moc nesnědla, protože se mi v hlavě pořád přehrávala Camova věta: „Dej si na Daniela pozor. Poslední dobou se chová nějak divně." Daniel někam zmizel a nikdo jiný mi moc pozornosti nevěnoval. Kale, Gordan a Jace hráli zase nějakou hru na x-boxu. Simon si odněkud vytáhl notebook a Cam si něco psal do nějakého postaršího notesu venku na verandě. Světlo mu dodávala pouze lampička a měsíční svit. Otevřela jsem dveře na terasu a přisedla si k němu na lavičku. Zvedl hlavu, pak se ale zase dal do psaní.

„Co to píšeš?"

Aniž by se na mě podíval, tak odpověděl: „Píšu si deník. Je to taková moje úchylka."

„Proč by to měla být úchylka? Mě to přijde úplně normální. Dřív jsem si taky vedla deník, ale moc dlouho mi to nevydrželo."

Odmlčela jsem se a rozvzlykala se. Vlastně ani nevím proč. Do očí mi vyhrkly slzy. Cam mi je setřel bříškem palce.

„Nebreč. Každý má těžký život. Já si píšu deník od té doby, co mi umřela sestra."

I on se odmlčel a zahleděl se do dálky. Přitulila jsem se k němu, protože jsem se cítila osamělá a zdálo se mi, že on potřebuje trošku něhy.

„Co se jí stalo? Vyprávěj mi o ní. Třeba se ti uleví."

Zadíval se mi do očí. Všimla jsem si, že mu po tváři stékla slza a oči mu zšedly. Otřela jsem mu jí rukou a pohladila ho po vlasech. On si mojí ruku přitiskl k lícím a pohladil mě po tvářích.

„Jsi jí strašně podobná. Byly byste jednoznačně kamarádky." Pohlédl zase někam do dálky. „Byla krásná. Měla oči modré jako safíry, dlouhé hnědé vlasy, zuby bělejší než čerstvě padlý sníh a krásně rudé rty. Nemusela by používat řasenku, protože řasy měla husté a dlouhé. Křivky měla neodolatelné a nikdo z naší vesnice jí neodolal. Její smích dokázal rozesmát všechny okolo. Byla také milá, přátelská, starostlivá a chytrá. Prostě měla ty nejlepší vlastnosti. Dokázala se, ale taky pořádně naštvat. Taky byla náladová, drzá a někdy i pěkně zlomyslná. Mě však měla nejradši a stejně jako já byla padlý anděl. V té době jsme ještě upíry nebyli. Byli jsme dva proti celému světu. Samozřejmě, že měla spoustu nabídek k sňatku, ale ona všechny odmítla. Ptal jsem se jí, proč je nechtěla, když všichni byli bohatí a hezcí. Ona mi odpověděla, že čeká na toho pravého."

Povzdychl si a zadíval se na své ruce. Opřela jsem se hlavou o jeho rameno.

„Pak jednou do naší vesnice přišel cizinec. Byl chytrý, hezký a bohatý. Isabela, tak se mimochodem moje sestra jmenovala, se do něj okamžitě zamilovala. On se do ní taky hned zamiloval. Dali se dohromady a byly neuvěřitelně šťastní. On si ji potom odvezl domů a mě samozřejmě vzali s sebou. Chtěli se vzít. Dokonce už měli všechno naplánováno, ale k té svatbě nikdy nedošlo. Jednou se vydali na procházku. Mě nechali doma, protože chtěli mít soukromí. Ovšem zpátky se vrátil pouze Daniel."

„Daniel?! Jako ten Daniel, se kterým chodím, je tvůj nejlepší přítel a zrovna teď je bůhví kde?"

Přikývl. „Vrátil se celý od krve a bez Isabely. Tušil jsem, že se stalo něco strašného, ale ztráta sestry byla na mě opravdu moc. Smrt Isabely mě změnila. Už jsem nebyl ten hodný a pilný chlapeček. Stal se ze mě "rebel." Spal jsem s holkama na potkání. Většinou jsem znal jenom jejich jména a někdy ani to ne. Taky jsem se hodně utápěl v alkoholu, hlavně v bourbonu. Daniel často mizel z domu a vracel se až za několik dní. Staral se o mě to jo, ale Izzina smrt ho zničila. Asi měsíc po její smrti do vesnice přijel chlap. Říkalo se o něm, že je nemrtvý, ale prý velice moudrý. Jednou jsem k němu zašel a řekl mu o svém trápení. Líbil jsem se mu, a proto mi řekl, že mi pomůže. Ani si nedovedeš představit, jak moc na dně jsem byl, a proto jsem mu na jeho nabídku kývl. Bohužel jsem nevěděl, že to je Lylithin poskok. Jakmile se mě dotkl, tak se ze mě stal upír. Po mé andělské stránce nezbyl ani ťuk. Zničený z toho, co se mi stalo, jsem se vrátil domů. Tam jsem našel Daniela, ležícího na zemi. Taky si pamatuju, že brečel. Ptal jsem se ho, co se mu stalo. On mi odpověděl, že mi lhal o svém původu. Pak mi pověděl, co je zač a že ví, co jsem já, a co byla moje sestra. Nakonec se z nás stali dobří přátelé a společně jsme procestovali svět. Cestou jsme potkávali naší nynější partu. Daniel už žádnou holku neměl, ale zato já jich měl mraky. Vlastně jsem byl ten největší děvkař pod sluncem. Ale jenom do té doby, než jsem potkal tebe. Od doby, co jsem tě poznal, tak jsem s žádnou holkou nebyl a přestal jsem i tolik pít. A to jenom díky tomu, že mi jí tak připomínáš a mám tě rád. Skutečně rád. Dokonce tak, jako jsem měl rád Isabelu. Možná ještě víc."

Odmlčel se. „Tak, teď už víš, co se mi stalo."

„Byla by na tebe pyšná a hrdá. Obzvlášť, protože ses nevzdal."

Otočil se ke mně čelem. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Cam brečel. Skutečně brečel. Slzy mu stékaly po tvářích v proudech, oči měl opuchlé a bezbarvé. Odvrátil se ode mě, a když se zase otočil zpátky, vypadal jako by se mu nic nestalo a nikdy mi svůj příběh nevyprávěl. Stručně řečeno vypadal jako starý známý Cameron.

„Děkuju ti, Jitřenko."

Usmála jsem se na něj.

„Nemáš za co. Každý se potřebuje vypovídat, ať už ho trápí cokoliv."

Koutky úst se mu zvedly v rozkošném úsměvu, ale jinak vypadal sklesle.

„Můžu se ještě na něco zeptat?"

„Na co se mě chceš zeptat?" V jeho hlase zněly obavy a strach.

„Kdy a kde se to Isabele stalo?"

„Umřela v roce 1292 a bylo to na území dnešního New Orleans."

Nastalo ticho.

„Určitě jsi byl strašně uzavřený a smutný, protože ses nemohl nikomu svěřit. Já osobně jsem v tom rekordmanka."

Zastrčil mi neposedný pramínek vlasů za ucho a pohladil mě po tvářích. Tělem mi projela vlna tepla.

„Ale moje varování ohledně Daniela pořád platí. Od doby, co jsem tě s ním seznámil a co tě poprvé uviděl, se změnil. Nevím přesně v čem, ale chová se jinak."

Odtáhla jsem se od něj.

„Právě mi řekneš, že mě máš rád a povíš mi svůj příběh a hned na to mi vyprávíš, abych si na Daniela dala pozor?! To se mi snad jenom zdá!"

„Hele nezlob se na mě, ale ty ho neznáš ani tak z poloviny jako já. A navíc jenom říkám svůj názor. O který ty zřejmě nestojíš."

Pak, jako by se nic nestalo, se zvednul a odešel. Nechal mě tam samotnou. Ještě hodně dlouhou dobu, po jeho odchodu, jsem tam seděla a přemýšlela o tom, jak je jeho chování nepochopitelně složité na porozumění. Nakonec jsem se tím přestala zabývat a šla si lehnout.