Spasitelka Temnoty

20. kapitola - První let

Jako malá jsem jezdila na koni, takže mi nedělalo problém nasednout na Miremelin hřbet. Sedla jsem si mezi její ostny, těsně za konec jejího krku, jak mi poradil Cam. Usadila jsem se co nejpohodlněji, jak jen to šlo a čekala na Camerona. Ten se za chvilku vyhoupl hned za mě. Jeho blízkost byla znervózňující.  Cítila jsem, jak se mu zvedá a zase klesá jeho studená hruď.

„Tak, co mám udělat?" Zeptala jsem se a přitom otočila hlavu směrem ke Camovi. Musel uhnout, abychom se nesrazili obličeji. „Pardon," pípla jsem.

„V pohodě. Nic se mi nestalo." Usmál se a přitom si prohrábl vlasy. „Prostě jí řekni, co má udělat a přitom se nezapomeň pořádně držet."

„Fajn. Kde máš Morna?"

Pokrčil rameny. „Nemám páru. Už jsem ho pustil."

„No jak jinak. Můžeme letět?"

„Ty řídíš, takže to je na tobě."

„Oukej. Miremel, leť prosím."

Jak je libo. Pořádně se držte.

Miremel roztáhla křídla, několikrát jimi máchla a byli jsme ve vzduchu. Musela jsem se držet jako klíště, protože jsem se bála, že spadnu. Cam natáhl ruce a chytil se toho stejného ostnu jako já. Nedokázala jsem se kvůli němu pořádně soustředit. Otočila jsem se a on musel zase uhnout.

„Je to..."

Zakroutila jsem hlavou. Pak se jednou rukou pustil. Neotočila jsem se. Cam vzal můj culík a strčil mi ho pod tričko. Kde se mě dotkl na krku, tam jsem cítila chlad. Málem jsem se tomu doteku poddala. Věděla jsem ale moc dobře, že to udělal záměrně. Potom se zase chytil ostnu. Cítila jsem jeho ruce okolo svých, jeho hrudník na mých zádech. Dotýkal se mě i stehny, ale především jsem vnímala jeho rty nebezpečně blízko krku.

„Proč stojíme na místě?" Zeptal se.

Rozhlédla jsem se a zjistila, že opravdu "stojíme" ve vzduchu.

"Miremel, leť prosím k chatě, která je někde tady v lese. Určitě jí nepřehlédneš."

Jakmile se Miremel rozletěla, bylo to jako nově vynalezený způsob ježdění, o tolik rychlejší než cokoliv jiného, že by se tomu měl vymyslet název. Vítr mi divoce burácel kolem uší. S každým mávnutím křídel, jako bychom urazili míli. Na uchu mě zastudila Camova slova: „Bojíš se?"

Svoje momentální pocity jsem nedokázala popsat, ale strach to nebyl. Zavrtěla jsem tedy hlavou. Cam se zasmál. Na Miremelině hřbetě z nás byli dva obři.

„Chtěj po ní víc," ozval se mi u ucha Camův hlas.

Sotva jsem Miremel poprosila, aby zrychlila, nanovo vyrazila vpřed, jako bychom se doteď sotva vlekli. Nevěřím, že by mohl být kterýkoli tvor rychlejší. Nevěřím, že by se na celém světě našel rychlejší drak. Cítila jsem, jak mi v žilách tepal její pulz, cítila jsem v sobě její energii. Cam se předklonil, vší silou se ke mně tiskl, aby dosáhl na Miremelin osten.

Miremel zpomalila a uhnula vlevo. Cam dál seděl těsně za mnou, prsty jedné ruky tiskl mé dračici na krk, druhou rukou svíral osten. Cítila jsem se jako očarovaná. Moje tělo mě varovalo před nebezpečím, které představovala výška pode mnou, současně však volalo, že chce víc. Stočili jsme se doprava a já v dáli uviděla svítit chatu. Pořád jsem čekala, kdy Miremel začne umdlévat, až se na ní projeví známky únavy. Slyšela však jen neutuchající šustění křídel, supící dech a vítr, který mi svištěl kolem uší.

Les se ve světle měsíce rozvíjel jako koberec. Ani jsem nepostřehla, že zapadlo slunce. Letěli jsme souběžně s hejnem ptáků, kteří s námi drželi krok. Vznášeli se a klouzali na vzdušných proudech, které je prudce vrhaly vzhůru. Tohle byla moje skutečná tvář. Teď už nebyla skrytá, ale byla odhalená jako nikdy předtím. Tohle byly okamžiky, na které nezapomenu.

Najednou se mě zmocnil pocit, že o budoucnosti a zároveň i o sobě, vím všechno. Jenom mi bylo jasné, že to pomine, jakmile se zastavíme. Byli jsme zpátky na místě, odkud jsem k večeru vyběhla. Neochotně jsem přikázala Miremel zpomalit a přistát v blízkosti rybníčku. Srdce mi bušilo v uších, letělo dál, zatímco moje dračice už stála na místě. Sklouzla jsem na zem a ustoupila o pár kroků dál. Potom jsem se otočila a podívala se, jak Cam taky sesedal.

Vytáhl něco z kapsy a podal to Miremel. Ta to okamžitě a velice ochotně zhltla. Pak ke mně přistoupil. Temný a mlčenlivý. Díval se na mě, jako se na mě díval při našem prvním setkání na náměstí. Já mu pohled samozřejmě vracela. Vířilo ve mně něco nespoutaného a dávného, neměla jsem pro to slov. Cam ke mně natáhl ruku a vzal mě za zápěstí. Přitiskl mi bříško palce na tep. Srdce mi poskočilo a krev mi pod jeho dotekem kypěla. Byla jsem dočista strnulá, jako vlivem nějakého strašlivého kouzla. Nebo spíš ovlivňováním, ale stejně jsem se nedokázala pohnout. Stáli jsme a stáli a já čekala, až se mi pulz pod Camovým prstem zklidní, ale ten se bouřil dál. Cam mi nakonec zápěstí pustil.

„Zítra tě naučím pár základních věcí ohledně draků a ježdění. Pak se zase proletíme. Dobrou noc, Jitřenko," řekl a byl pryč.