Spasitelka Temnoty

28. kapitola - Sebastian a rozchod?!

Camův dům byl úžasný! Nikdy by mě nenapadlo, že bych v takové kráse bydlela. Ano táta je bohatej, ale tohle v sobě mělo něco kouzelnýho... něco, co by nenahradilo nic na světe. Kam se na tohle hrabe naše vila!

Cam si vyndal z kapsy klíč a odemkl dveře. Jako správný džentleman mi podržel dveře a já vstoupila dovnitř. Úžasem se mi rozšířily zorničky.

„Tak co? Líbí?" Zeptal se mě pyšně.

„Ach, no jasně panebože...! Vždyť to tady máš úžasný a to jsme jenom v předsíňce!"

Šťastně se usmál do zrcadla, co stálo naproti nám. Stáli jsme v předsíňce, ze které bylo vidět do kuchyně, jídelny a obýváku. Stěny měly fialkovou barvu a byly na ní nalepené takové ty ozdobné květiny černé barvy. Na zemi byl chlupatej koberec.

„Tak pojď, ukážu ti zbytek. Nebo chceš stát jenom na chodbě?" Popadl mě za ruku a táhnul do obýváku. Všechno bylo moderní, ale přitom elegantní. Na jedné stěně byla obří plazmová televize, věže, x-box a plno jiných vymožeností. Gauč byl zhruba uprostřed a byl tak velkej, že by se na něj vešlo s přehledem pět lidí. Stolek byl ze skla a nevypadalo to vůbec špatně. V jídelně byl jenom stůl se šesti židlemi. Kuchyň byla moderně zařízená a nechyběl ani bar.

„Páni!" Vydechla jsem.

Zasmál se. „A to jsi ještě neviděla patro."

Chtěla jsem mu všecko vynachválit, ale to už mě táhnul po schodech nahoru. Ani jsem si nevšimla, že tady nějaký jsou. Z ničeho nic se mě Cam zeptal na otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou. „Budeme spát spolu, nebo chceš vlastní pokoj?"

„Hmm... co bys chtěl ty?"

Ušklíbl se. „Samozřejmě, že spát spolu."

„Fajn je rozhodnuto. Spíme spolu."

Mrkl na mě a olízl si rty. Jako na povel se mi zrychlil tep. „Můžeme i hned... pokud teda chceš," řekl škádlivě. Další mrknutí.

„Až mi to tady ukážeš. Jinak ne!"

„Ty mě jednou umučíš k smrti, Jitřenko!" Zakňučel.

Jak jsem zjistila, v patře byly čtyři pokoje a dvě koupelny. Stejně jako zbytek domu moderně zařízené. Dál tady je menší knihovna a pracovna v jednom. Taky tam měl Cam místnost na klavír.

„Ty hraješ?"

„Jo, na co jinýho bych to tady měl?"

„Ukaž!"

„Ne."

„Jo!"

„Nee!"

„Jo!"

„Nechce se mi!"

„Jestli mi nezahraješ, spíme odděleně!" Vyhrožovala jsem.

Poraženecky zvedl ruce do vzduchu. Trefa do černého! Opravdu jsem chtěla slyšet, jak hraje. Sedl si za tu malou legrační židličku a dal ruce na klávesy (teď si pusťte média).  Začal hrát. Melodie byla pomalá, ale odněkud jsem jí poznala. Jeho dlouhé prsty jezdily sem a tam s takovou ladností, že jsem na ně oněměle koukala. Když dohrál, zatleskala jsem mu.

„Wow!"

„Bylo ti to něčím povědomé?"

„Jo, ale nemůžu si vzpomenout odkud."

„Pomůže ti, když řeknu DiCaprio?"

„Počkej! Ne! To bylo z Titaniku!"

„Přesně tak. Je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na klavíru. Má i nádhernej název!"