Spasitelka Temnoty

2. kapitola - Vlkodlak?!

Běželi jsme snad celou věčnost. Asi po čtvrt hodině tohohle příšerného běhu, jsem zkusila otevřít svoje opuchlé oči. Opuchlé od toho, že jsem skoro celou naší cestu probrečela. Otevřela jsem je se značnou námahou. Rozhlédla jsem se kolem nás. Můj první pohled padl na okolí. Už jsme nebyli ve městě, ale někde v lese. Teda aspoň podle mého odhadu, protože kolem nás byly samé stromy. Převážně jehličnany. Občas jsem dokázala rozpoznat i nějaký ten javor...

Dokázala jsem to určit jenom díky tomu, že můj únosce, který mě nesl stále přehozenou přes rameno, se nezajímal o moje pohodlí a běžel tak, že mě větve a listy stromů šlehaly do obličeje.

Opuchlé červené oči, škrábance na tvářích, které určitě zářily červenou barvou, rozmazané líčení všude po obličeji, vlasy rozcuchané a trčící do stran a troufám si říct, že i z mých šatů zbyly jen cáry. Takhle bych určitě vypadala, kdybych se podívala do zrcadla.

Znovu jsem na chvilku zavřela oči, protože se mi už zase začínalo dělat špatně a rozostřoval se mi zrak tak, že jsem skoro nic neviděla.

Slyšela jsem, jak se Daniel s Jacem o něčem dohadují. To mě přimělo je znovu otevřít. Zadívala jsem se před sebe a s menším úsilím zahlédla, jak jsou ti dva otočení čelem k sobě. Na obličeji se jim tvořil zuřivý výraz. Nevěděla jsem, co je tak naštvalo, ale najednou se zastavili a začali se prát. Cameron se prudce zastavil. Opatrněji než předtím, mě pustil na zem a rozběhl se k nim. Na nic jiného jsem už nečekala a využila příležitosti zdrhnout.

Ačkoliv mě šíleně bolely nohy, běžela jsem, co mi stačily. Vůbec jsem nepřemýšlela, kam běžet. Proto jsem se celá zadýchaná na chviličku zastavila, rozhlédla se kolem sebe a taky za sebe, jestli moji únosci neběží za mnou. Nikde nikdo nebyl. Neměla jsem tušení, kde se nacházím a kam mám běžet. Proto jsem se rozhodla utíkat pořád rovně a nezastavovat se. Běžela jsem už pár minut minut. Pořád mě ještě nikdo nechytil.

Píchalo mě v boku a nohy mě bolely, ale nebrala jsem na to ohledy. Pořád byly kolem jenom samé stromy, takže se dalo předpokládat, že stále trčím v lese. Zastavila jsem se. Nad hlavou mi přelétla sova a začala houkat. Lekla jsem se tak, že jsem si zase kecla na zadek. Přísahala bych, že si ho možná i narazila! Neměla jsem ani čas se zvednout a otřít si zadek od hlíny, protože mě někdo chytil za zápěstí a vytáhl na nohy.

Stála jsem tváří v tvář nějakému chlapovi. Měl delší tmavé vlasy, docela velký nos, oči mu svítily žlutě a zorničky měl rozšířené. Na hlavě měl takový ten kovbojský klobouk a roztrhanou rozepnutou bundu, roztrhané plátěné kalhoty a vyšší boty s menším podpatkem. Koukal přímo na mě. Pousmál se a já si všimla jeho nažloutlých a zašpičatělých zubů. Na člověka byly až moc špičaté... Hodně mi připomínal ty chlápky, co nás chtěli zabít. Hlasitě jsem polkla.

„Copak tady děláš, holčičko?"

Nevěděla jsem, jestli mám lhát, říct mu pravdu nebo zdrhnout stejně jako předtím. Protože jsem ho neznala. Už jsem byla hodně unavená a můj mozek začínal vypovídat službu. Ovšem stejně jsem se rozhodla pro lhaní. Teď jenom, aby ta lež vypadala uvěřitelně...

„My tady máme s táborem bojovku. Jenomže jsem se ztratila a nemůžu najít cestu zpátky."

Nic lepšího sis vymyslet nemohla, gratuluju Nino...! Dostaneš cenu roku, za herecký výkon! Promluvilo na mě mé podvědomí.

„A to jsou jako nějaký tábory uprostřed června? Když je škola?" Zeptal se mě, pan neznámý.

„N-no j-jo. Už to tak bud-de." Nedokázala jsem mu odpovědět bez toho, aniž bych koktala. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do obličeje, a začínám se červenat. Měl totiž pravdu, že žádné tábory uprostřed června nejsou.