Spasitelka Temnoty

27. kapitola - Angelopolis

Přistáli jsme před tou bránou. Cam seskočil z Morna a šel nám vybavit vstup do města. Prý se musí nahlásit nebo co... Když se vrátil, sedl si zase za mě. Jakmile dosedl, brána se začala otevírat. Morn šel automaticky dopředu. Když jsme tou bránou procházeli, ucítila jsem nepříjemné šimrání po celém těle.

V ten moment se před námi objevili dva chlápci. No chlápci... spíš kluci a měli křídla. Ten napravo perleťové a ten vlevo stříbrné. Kluk napravo měl krátké blond vlasy, modré oči a dokonalej pekáč buchet. Jak to vím? Neměli totiž trička... jenom kalhoty. Ten vlevo měl pro změnu hnědé vlasy a zářivě žluté oči. Musíte si myslet, že to vypadá divně, ale pravda je opak. Bylo to fascinující. Už jenom pohled na ty dva krasavce mi stačil na to, abych myslela na věci, na které bych myslet neměla.

„Co potřebujete?" Zeptal se jich Cam.

„Kdo je ta holka?" Štěkl ten žlutookej.

„To je Nina. Proč? Je snad něco v nepořádku, Paule?" Zeptal se ho Simon.

Hmm... tak Paul jo? Začala jsem se usmívat.

„Ano to je. Víte přece, že lidé sem mají přístup zakázaný! A tohle porušení se přísně trestá!" Rozkřikl se Paul.

„Ale já nejsem člověk," bránila jsem se.

„Opravdu? Tak proč jsme cítili jemné chvění, když jsi procházela branou?"

„Vy jste něco cítili?"

„Kdybychom to necítili, tak se nám nebude říkat strážci brány. Vždy když branou projde člověk, cítíme jemné vibrace. Stejně tak moc dobře víme, co si o nás myslíš," domluvil ten druhý a mrknul na mě.

Moje tváře nabraly po jeho slovech červený odstín. Moc dobře jsem cítila, jakse za mnou Cam napnul. Otočila jsem se na něj. Samozřejmě se nám chlapeček urazil... Asi bych se neměla divit. Zamračil se na mě, ale já jenom pokrčila rameny.

„Ale já opravdu nejsem člověk," bránila jsem se.

„Dokaž to," vyzval mě Paul.

„Fajn!" Zašeptala jsem ignis a celá vzplála. „Lepší?"

Obou se na tváři objevil úšklebek. „Lepší, ale máme dotaz. Možná osobní, ale..."

„Jakej?"

Podívali se na sebe a potom na mě. „Jsi naše spasitelka?"

Tak tohle jsem vážně nečekala. Podívala jsem se na Cama. Pořád byl naštvaný, ale aspoň mi naznačil, ať jim řeknu pravdu. Otočila jsem se zpátky na ty fešáky.

„Ano, jsem. Jak jste to poznali?"

„No jsi podobná Lylith a jelikož jsme si mysleli, že jsi člověk, což nejsi... Máš takové schopnosti a sedíš na drakovi."

„Aha..."

Potom už se nic moc nedělo. Cam musel ještě něco vyřídit. Nakonec jsme se odebrali branou dovnitř. Když jsme jí procházeli, všimla jsem si různých znaků na vratech. Byla tam vyrytá slova, postavy a plno jiných neidentifikovatelných předmětů. Celá brána byla z tmavého dřeva.

Vešli jsme do nádherného města. Všude byla cítit magie. Všechno bylo jako ze škatulky a všude chodili lidé, kteří byli podobně oblečení jako já. Hned naproti nám se táhla dlouhá ulice. Vypadala jako ze starověku. Pouze kamení, štěrk a hlína. Domy v ulici měly starodávný a nadpřirozený vzhled. Lidé na sebe pokřikovali a nás si vůbec nevšímali. Povšimla jsem si, že většina chodících postav, byli mladí. Ovšem možná to byl jen klam... Anebo je to tím, že stárnou pomaleji, pomyslela jsem si.