Spasitelka Temnoty

44. kapitola - Zlomení kletby (část 1.)

Takže další kapitola. Věnuju ji Martině (dík za komentáře a votes).

Jo mimochodem... všimla jsem si že čím dál tím míň hvězdičkujete. Vím, možná to je proto, že ty poslední díly byly slabší, ale mrzí mě to. Víte není pro mě - jako "spisovatelku" - nic příjemnějšího než nějaká ta hvězdička nebo komentář u části a v poslední době (myslím cca poslední dva/tři díly vaše odezva dost klesla). Nechci být jedna z těch holek, co napíše "dokud tady nebude 20 votes a 10 komentářů, tak nic nepřidám." Tohle já dělat nebudu, protože Spasitelku píšu ze svého vlastního zájmu a baví mě to a taky to píšu kvůli vám, ale opravdu mě těší každá vaše podpora (neříkám, že nejste už tak úžasný...).

No to je všechno, co jsem chtěla.

Hezké počtení...!

Ráno mě vzbudilo usilovné bušení na dveře od našeho pokoje. Neochotně jsem se zvedla a šla otevřít. Cestou jsem narážela do různých věcí, co se válely po zemi a ještě s přimhouřenými víčky jsem se nějakým záhadným způsobem dostala ke dveřím. Zívla jsem a chytila kliku. Zdála se mi strašně studená a tak jsem jí rychle potáhla dolů. Ovšem dveře se neotevřely.

„No jasně, Cam včera zamykal...," uvědomila jsem si.

Při vzpomínce na včerejšek jsem se musela usmát. Ještě teď mě něco pobolívá, ale není to nic hrozného. Zase jsem zívla a otočila klíčkem v zámku. Otevřela jsem dveře a první co jsem uviděla, byl Sebastianův obličej. Není to špatné ráno...

Jakmile mě Sebastian uviděl, zorničky se mu rozšířily a otevřel pusu. Nasucho polkl a já vůbec nevěděla, co mu je. Zamávala jsem mu před očima rukou, ale s ním to nic neudělalo. Pořád na mě civěl a já nevěděla proč.

„Sebastiane, hledal jsem tě úplně všude...," vykřikl Gordan, ale když se podíval na mě, stojící ve dveřích zmlknul a udělal to stejné jako Sebastian. Nasucho polkl, otevřel pusu a velikost jeho zorniček se zvětšila. „P-páni...," řekl obdivně Gordan.

„Hele kluci, nechci nějak zpochybňovat vaše duševní zdraví, ale nějak se mi nezdáte v pořádku. Je vám snad něco?" Zeptala jsem se jich.

„Asi dostanu infarkt," řekl Sebastian.

„To já taky kámo," odpověděl Gordan.

„Můžete mi říct, co je tady tak úžasnýho?!" Zakřičela jsem na ně. Už mě to začínalo docela dost štvát a to jsem se teprve vzbudila. A pak mi to došlo... „A doprdele!" Zakřičela jsem a podívala se, co mám na sobě.

Moje domněnka se potvrdila. Stála jsem tam před nimi nahá. Okamžitě jsem jim zabouchla dveře před nosem. Podívala jsem se na postel, kde měl ležet Cam. Naštěstí spal. „Bože to byl zase trapas..."

Když jsem se náležitě oblékla a zašla si do koupelny udělat hygienu, zašla jsem do kuchyně.

„Dobré ránko, Nino," pozdravili mě Samuel, Lincoln, Kale a Simon.

„Ahoj, miláčku," řekl Cam, který se sem dostal nějakým záhadným způsobem a dal mi pusu na líčko.

„Dobré," odpověděla jsem. Rozhlédla jsem se po kuchyni a uviděla Seba s Gordanem, jak na mě zasněně koukají.

„Co jsi jim udělala?" Zeptal se Kale.

„Ehm... no..." Nějak se mi nechtělo mu dát odpověď.

„Nino, co jsi udělala?" Zeptal se pobaveně brácha.

„J-já... ehm... no..."

„Tak budě to?" Zeptal se.