Spasitelka Temnoty

35. kapitola - Posvěcení

Tak zase po delší době jsem něco napsala...

Jinak všem přeju krásný Vánoce, hodně dárečků a co nejmíň úrazů! Taky hodně štěstí do Novýho roku a plno dalších šťastnejch dnů!

Budu se snažit přidat o prázdninách minimálně další dva díly. Nic ale neslibuju, protože jedem k babičce a pak mám 2denní soustředění. Ale snad to zvládnu...

Po menší oslavě a balení věcí jsme se vydali pro další předmět. Další zastávka byla Itálie. Ubytovali jsme se tedy v dalším hezkém hotýlku a vydali se do Sixtinské kaple, kde má být klíč k dalšímu předmětu.

Vešli jsme dovnitř a okamžitě jsem pocítila chlad. Skoro nikdo tady nebyl, což bylo divné.

„Takže kluci hledejte jakýkoliv předmět, co sem nepatří nebo naopak přebývá."

Všichni přikývli a rozdělili se. Snažili jsme se působit nenápadně. Šlo to celkem dobře vzhledem k malému počtu turistů, kteří navštívili tuhle úžasnou kapli v tuhle hodinu. Prohlížela jsem si ty okouzlující malby. Věděla jsem, že tohle nemůže být práce lidí. Určitě to byli aspoň poloviční andělé... V němém úžasu jsem nabourala do nějakého pána, který si prohlížel anděla s bílými křídly.

„Omlouvám se."

Jenom se na mě podíval a arogantně ohrnul nos. Prošla jsem kolem něj. Když v tom se kolem mého zápěstí omotala ruka. Cukla jsem s sebou a otočila se. Stál tam ten chlap se slizkým úsměvem.

„Pusťte mě!" Křikla jsem na něj.

„To nemám v plánu," odpověděl mi. Tahal mě pryč.

„Came!" Chtěla jsem ho zastavit, ale měl až moc síly. V tom se před námi objevili kluci.

„Pusťte jí!" Křikl na něj Cam.

Jenom zakroutil hlavou a hvízdnul. V tom se i ostatní návštěvníci přemístili za nás a namířili na kluky nějakými zbraněmi. Strnula jsem. Tohle rozhodně není normální.

„C-co jste zač?"

Znechuceně se zasmál a jeho stisk na mém zápěstí ještě zesílil. Sykla jsem bolestí a snažila se vyprostit z jeho sevření. Samozřejmě že marně.

„Přestaň sebou škubat!" Sykl mi nepříjemně blízko ucha. „Jsme Posvěcení a teď půjdeš s námi!"

„Nikam mě nedostanete!" Dupla jsem mu na nohu. Využila jsem jeho povoleného stisku a vytrhla mu ruku. Otočila jsem se a rozeběhla se za klukama. Ti stáli v bojovém postoji. Doběhla jsem k nim. „Co budeme dělat?"

„No, vzhledem k tomu, že si nejspíš zdrhla jejich šéfovi, tak se bude bojovat."

Než jsem stihla cokoliv říct, všichni se na nás vrhli. Bylo jich tak třikrát víc. Na každého byli zhruba tři. Zatímco oni měli zbraně, my měli jenom pěsti a kouzla. Několik jsem jich zapálila, jiné zase "odfoukla." Pomáhala bych klukům dál, kdyby mi někdo nepřehodil přes hlavu pytel a nesvázal ruce. Cítila jsem, jak si mě přehazuje přes rameno a rozbíhá se pryč. Po nějaké době mě hodil na zem a já se praštila do hlavy. Ta bolest byla otupující, ale na omdlení to ani z daleka nebylo. Vsadila bych se, že tam budu mít bouli jako Kilimandžáro.

„Kde jsou ostatní?" Uslyšela jsem chraplavý mužský hlas.

„Starají se o ty její hošánky," odpověděl další mužský hlas.

„Ach... to mnohé vysvětluje. Počkáme půl hodiny, a když nepřijdou, odejdeme bez nich."

„Dobrá. A co bude s ní?" Zeptal se můj únosce.

„Můžeme si jí pořádně prohlídnout. Dokud je čas," dodal.

„Zní to jako dvojsmysl."

Slyšela jsem jenom pobavené chechtání dvou mužů. Ucítila jsem na svém pase ruce. Potom mi někdo sundal ten hnusně smradlavý pytel z hlavy. Musela jsem zamrkat, abych si zvykla na přímé sluneční paprsky.

Potom jsem se podívala na osoby stojící před sebou. Oba to byli muži. Měli jizvy červené barvy, po celém obličeji a tmavší vlasy. Vypadali jako úchylové... Na tvářích měli arogantní až přespříliš sebevědomý úsměv, který mě děsil.

„Prosím pusťte mě," zkusila jsem je uprosit.

„Proč bysme to měli dělat?" Zeptal se ten straší.

„Nic jsem vám neudělala," špitla jsem.

„Na to jsem se neptal," odsekl nepříjemně ten, co stál napravo.

„Abych mohla zrušit tu kletbu," vybalila jsem na ně narovinu.

Oba dva se začali smát, až jim začaly téct slzy. „Jsi vtipná, to se musí nechat."

„A taky slušná kost," dodal jeho společník.

Proč všichni chlapi myslej na sex? Nechápala jsem to.

„Myslíš Ryane, že bysme si stihli užít za tak krátkej čas?"

„Rozhodně ano, Nathanieli..."

Cukla jsem s sebou a vyděšeně se na ně podívala. Oba se začali nebezpečně přibližovat. Na moc jsem se nezmohla, protože jsem měla svázané ruce a nějakým zázračným způsobem i nohy.

„Pomóóóc!" Zakřičela jsem, ale nikdo mě neslyšel. Než jsem stihla znovu zakřičet, měla jsem na puse lepící pásku.

„Takhle by to nešlo kotě," mlaskl Ryan.

Přistoupili ke mně a naklonili se. „Kdyby nebyla tak divoká a pořád neřvala, moc rád bych ochutnal její rty...," zasnil se Nathaniel.

„Máš pravdu," přitakal Ryan.

Sáhl mi na nohu a pomalu jel rukou nahoru. Věděla jsem, co má za lubem a vůbec se mi to nelíbilo. Připomnělo mi to Daniela. Snažila jsem se dát nohy k sobě, ale to se mu moc nelíbilo.

„Nathanieli, rozvaž jí ty nohy a přivaž jí je k těm sloupkům," rozkázal Ryan.

Co řekl, to udělal. Chtěla jsem pryč. Ryan pokračoval v tom, v čem začal. Jel mi rukou nahoru po noze. Když se dostal, až ke stehnu zavřela jsem oči. Za pár vteřin jsem na obličeji ucítila štiplavou bolest.

„Otevři ty oči kurva!" Pomalu jsem je otevřela a podívala se na Ryana.

„Hodná holka," řekl a pohladil mě po tváři.

Měla jsem na sobě jenom kraťasy. Upřímně lituju toho, že jsem si je vzala. Najednou jsem ucítila něčí rty na krku. Cukla jsem s sebou. To se Nathanielovi ovšem nelíbilo, a proto mě do něj hrubě kousl. Sykla jsem. Potom jednou rukou sjel k mému výstřihu. Moc dlouho neotálel a zajel rukou pod něj. Zmáčkl mi jedno prso. Hnusil se mi jejich dotek natolik, že se mi chtělo zvracet. Ryan byl už skoro s rukou v mém klíně, když v tom se ozval něčí hlas. „Okamžitě jí pusťte!"

Oba dva se otočili a otevřeli pusu v úžasu. Než se nadáli, leželi na zemi v kaluži svojí vlastní krve. Bylo to tak rychlé, že jsem viděla jenom jejich hlavy povalující se vedle jejich těl. Krev stříkala všude kolem. Někdo mi osvobodil ruce a já si v mžiku sundala pásku z pusy a všechno dnešní jídlo vyvrhla na podlahu.

Podívala jsem se na mého zachránce. Byl to kluk kolem dvacítky. Měl tmavé vlasy a olivovou pleť. Hnědé karamelové oči, napuchlé rudě červené rty a ostře řezané lícní kosti. Vypadal dobře, ale nepřitahoval mě. Rozvázal mi nohy a vzal mě do náruče.

„Děkuju."

Usmál se. „Pro mojí malou sestřičku cokoliv."

„T-ty j-jsi Lucifer?"

Přikývl. Tohle bylo za dnešek moc. Než jsem se nadála, měla jsem zavřené oči. Tohle musí přestat! Nesmím pokaždé omdlít!

No, tak tohle byla trošku slabší (a kratší) kapitola, ale celkem důležitá...!