Spasitelka Temnoty

24. kapitola - Ovládání vzduchu

„Simone!" Zakřičela jsem na něj. Zastavil se a otočil se jenom na mě, protože Came se někam během vteřiny vypařil.

„Ahoj, Jitřenko. Myslel jsem, že..."

„Budu ještě v posteli?" Doplnila jsem za něj.

„Ano."

„No, Lincolnovy léky zabraly jak měly a Came mě pomohl uzdravit."

„Aha... Takže vy dva spolu teď..."

„Chodíme?" Znovu jsem ho doplnila

„Jo..."

„Ne, nechodíme spolu," ujistila jsem ho. „Poslyš, mám takovou menší prosbu. Hodně by nám to pomohlo. Vím, je to jenom chvilka potom, co se stalo Jacovi a co jsme přišli na to, co je Daniel doopravdy zač, ale fakt by to pomohlo."

„A co potřebuješ?" Zeptal se se zájmem.

„Mohl bys mě naučit ovládat vzduch?"

„Jasně! A kdy se to chceš naučit?"

„Teď?" Navrhla jsem.

„Teď?! Ale vždyť bys měla odpočívat," namítl.

„Cam mě dokonale uzdravil a jak jsem říkala... Léky taky zabraly, takže nemusím."

„Fajn," souhlasil. Postavili jsme se na místa a já se podívala na Simona. „Je to v podstatě úplně stejné, jako u předchozích živlů. Teda až na to, že řekneš flatusia, což znamená vzduch. Potom si představ, co chceš s větrem udělat a zbytek už znáš. Ale stejně ti to ukážu." Simon zavřel oči, zašeptal flatusia a najednou se zvedl vítr. V tom okamžiku se okolo Simona vytvořilo menší tornádko. Koukala jsem se na tu sílu s úžasem. Potom všechno přestalo a byla řada na mě.

Zavřela jsem oči a zašeptala flatusia. Ucítila jsem svěží a teplý větřík. Věděla jsem, že to přejde, ale stejně jsem se tím pocitem nechala uchvátit. Potom to přestalo. Soustředila jsem se. Představila jsem si dvě tančící tornáda. Teplý letní vánek a sebe, jak se vznáším nad těmi tornádky. Najednou jsem se odlepila od země a zděšeně se podívala pod sebe. Simonovi se na tváři objevil úsměv spokojenosti.

„Vedeš si přímo bravurně!"

„Díky!" Zakřičela jsem na něj. Tornáda tančila v kruhu, svěží vánek si hrál s mými vlasy a já se vznášela. No, teda spíš létala, ale vyjde to na stejno. Byl to úžasný pocit! Pak jsem se spustila dolů a nechala vše zmizet.

„To bylo působivé! Teď přichází na řadu menší trénink, ale myslím, že to nebude ani tak moc za potřebí," řekl mi Simon.

Během asi patnácti minut jsem měla trénink za sebou. Vytvářela jsem tornáda, vichřici, letní vánek, clonu ze vzduchu a učila se vznášet ve vzduchu. Bylo to príma. Ucítila jsem známé šimrání na nohách. Nemusela jsem se tam ani koukat, abych věděla, že tam mám poslední část znamení. Simon odešel a já se vydala hledat Cama, přece jenom mě měl procvičit v obraně a útoku.

„Camerone?" Nikdo se neozýval, a tak jsem se vydala do chaty. Bylo tam ticho jako v hrobě a začínalo to být podezřelé. Došla jsem do obýváku, kde byla až nezvyklá tma. Najednou na mě vybafli kluci s úsměvem na tvářích a Cam držel v rukou dort.

„Všechno nejlepší k osmnáctinám, Jitřenko!" Zakřičeli jednohlasně.

„Jak jste věděli, že mám narozeniny? Vždyť jsem na to zapomněla i já!"

Cam se uculil. „Když jsme zachraňovali tvýho tatíka, tak nám to prozradil a řekl, co ti máme koupit a uvařit."

„Pojď si sednout a ochutnat dort. Taky si musíš vybalit dárky!" Radoval se Gordan. Bylo to za dlouhou dobu poprvé, co jsem ho viděla se smát.

„Jasně už jdu, Gordane." Sedla jsem si za stůl a čekala, až mi kluci nandají dort. Vypadal nádherně a byl to můj oblíbený jahodový. Taky slastně chutnal. Kluci si dali taky a nemohli si ho vynachválit.

„Simone, to je úžasnej dort!" Pochválila jsem ho, protože jsem věděla, že je to jeho práce.

„Díky! Počkej, až uvidíš dárečky!" Vyhrkl.

„Proč by měla čekat? Jde se rozbalovat!" Zavelel Cam. Musela jsem se zasmát.

„Takže první ode mě!" Křikl Gordan a strkal mi do ruky balíček. Byl hezky zabalený a tvrdý. Nedočkavě jsem ho otevřela a uviděla skleněnou destičku, kde bylo zlatě vyryto: Vlila jsi nám krev do žil. To ti nikdy nezapomeneme! Gordan, Kale, Cam, Simon a Jace. Při čtení Jacova jména se mi do očí vlily slzy. Kale si toho všimnul a už mi strkal svůj dárek pod nos. Tím mě rozptýlil a byla jsem mu za to vděčná.

„Gordane ,děkuju. Je to krásný!"

Pak jsem otevřela dárek od Kala. Byla to nádherně vyřezaná květina ze dřeva. „Bože Kale! To je nádherný! To si dělal ty?"

„Jo..."

Byla to gambriela, co jim rostla na zahradě a vypadala tak věrohodně, že by jeden neřekl, že je ze dřeva. Pak mi dal dárek Simon. Na rozdíl od ostatních, byl tenhle dáreček měkký. Roztrhla jsem balící papír s motivem narozeninových dárečků a uviděla šaty. Sněhově bílé šaty. Byly úchvatné.

„Simone, ani nevím, co mám říct, jak jsou nádherný..."

„Tak nic neříkej. Je vidět, že se ti líbí a to mi úplně stačí. Doufám, že ti padnou."

„Tak a teď já!" Ozval se Cam a mrknul na mě. Podal mi dva balíčky. Jeden malej a tvrdej a ten druhej byl větší a měkkej. Jako první jsem otevřela ten menší. Byla to černá krabička. Byl v ní řetízek se srdíčkem a na něm byly moje a Camovy iniciály. V druhém byl černej, úzkej a ještě ke všemu lesklej oblek.

„Came, co to je?" Zeptala jsem se ho zmateně.

„To máš na cestu do Angelopolis. Tohle se tam nosí."

„Díky je to nádherný!"

Dala jsem mu letmý polibek na rty. Tělem mi projel elektrizující pocit.

Zbytek dne jsme se bavili a já se pak vydala trénovat s Camem. Proběhlo to rychle a sklidila jsem pochvalu. Potom mi Cam vysvětlil něco ohledně draků a jak na nich létat. Když jsem od něj odcházela, zastavil mě.

„Vím, že je na tohle asi stále ještě moc brzo. Ale já ti to potřebuju říct. Jsi ta nejúžasnější holka, kterou jsem kdy potkal. Možná to bude znít kýčovitě, ale změnila si mě. Díky tobě jsem lepší. Zbožňuju tvoje oči, tvůj smích a mám tě strašně rád. Dlouho jsem se odhodlával k tomu, aby ti to řekl. Zklamání z tvého dosavadního odmítání bylo dost bolestivé, ale já to musím znovu zkusit. Nino, chtěla by si být moje dívka?" Jeho proslov mě dojal.

„Ano..."

Chtěla bych znát váš názor na tuhle story, tak mi ho prosím napište. Jinak mě moc potěšil koment od @KatkaZbojnice. Díky... :)