Never! [J.B.]

52.Chapter

Nazdár mrožíci!:3 Já vám něco musim říct ty jo:D Já jsem učinila obrovskej objev.. :D Ano, ano vážení přátelé:D Takže! Já jsem už konečně po sto letech zjistila, jak to udělat aby se vám v movie makeru hejbaly gify :D Muhaha:D Čili z toho vyplývá, že pro vás mám TRAILER k NEVER! Jééééj! Surprise, surprise!:33 Budete ho mít v multimédiích takže se na něj všichni podíváte jasný?!:D A nehorázně mě sere ten předělanej wattpad. Fakt by mě zajmalo kterej šéf to vymyslel-_- Hlavně to jak se neukazuje těch pár posledních DŮLEŽITECHJ řádků u story žejo.. Vážně inteligence igelitovýho sáčku(y) Mě už se to teď teda ukazuje, ale ty první 2 dny po přidání ne a nehorázně mě to vytáčelo. Tak doufám, že jste to všichni viděli.. Jinak teda - frčíme do Mexika!:PP -Caroline❤

"Neřikej mi, že ti táta vážně sežral to že jedeme kempovat." Pochybovačně jsem se podívala na Justina, nastupujíc společně do letadla.

Tak fajn. Tohle je pěkná magořina. Normální kamikadze. To fakt může vymyslet jenom Justin. Říct našim že jedeme kempovat a namísto toho vzít čáru do Mexika? Super. Fakt skvělej plán. A to jsem vám ještě ani neřekla proč tam jedeme.

"I s navijákem." Šibalsky se ušklíbl a já si odfrkla. Ty seš naivní otče, vážně.. Ještě že nejsem po tobě. 

"Ten nás zabije až se vrátíme." Kroutila jsem hlavou a už to si to v živých barvách představovala. Myslím to vážně. Ten bude zase nasranej jak beruška. Justin se zasmál a já se na něj podívala.

"Bojíš se snad?" Vyzývavě mykl obočím a já se na něj ušklíbla. Toho že umřu jako panna? Jo, rozhodně!

"Ne. Jenom řikám, že oba půjdeme do kyblíčku jako naporcovanej humr." Pronesla jsem důležitě.

"Buď v klidu. Do kyblíčku se nevejdeme." Mrkl na mě povzbudivě Justin a já protočila očima.

"Tak do barelu! Prostě tentokrát neskončíme jenom u Mekáče Justine!" Vyhodila jsem rukama do vzduchu a sedla si na svoje místo v letadle. Justin udělal totéž a potichu se mi smál. Jak už jsem řikala, musím vyšilovat. Já jsem tady ta zodpovědná. 

"Ale noták Car. Bude to sranda." Drknul do mě a já nadzvedla obočí.

"A navíc, Isabelle si nezaslouží aby se z ní za pár staletí stala archeologická vykopávka." Mykl rameny a já se pochybovačně zasmála.

A přesně kvůli tomuhle se vracíme zpátky do Mexika. Kvůli Isabelle, která si právě dopřává bahenní lázeň. Justina prostě z ničeho nic trklo, že chce zpátky svoje auto. Přiznám se, že když to na mě vybalil, tak jsem se na něj podívala stylem "tak nejseš ty debil?" a málem to semnou švihlo. Vážně.. V tu chvíli nevíte, jestli se máte smát, nebo jestli máte řvát.

A ještě lepší nápad přišel ve chvíli, kdy před tátou a Pattie prohlásil, že odjíždíme kempovat. A že se vrátíme za pár dní. Jenomže mu nějak unikl detail, že kempovat nejedeme, ale místo toho letíme do Mexika pro Isabelle. Nesnášim to auto. Nesnášim ho od první chvíle kdy jsem ho spatřila. Jsou s nim samý problémy. Už ten den kdy jsem ho poprvý viděla stát u táty před barákem mi bylo jasný, že tohohle auta nám byl čert dlužnej.

Jedna věc se ale musí na Justinovi nechat, a to jsou ty jeho opožděný reakce. Né, vážně. Po třech týdnech si vzpomene že má v Mexiku, pod vrstvami bahna zaparkovaný auto. To je vážně k popukání. A já ho s ním jedu vytáhnout ven. No nejsem já neskutečně objetavej člověk?

"Pro mě za mě, ať je z ní třeba dinosaur, ale já za to sedět nepůjdu." Řekla jsem a založila si ruce na prsou. "Sedět?" Zeptal se nechápavě Justin.

"Jo! Sedět. Zbytek prázdnin doma na zadku." Odsekla jsem a ušklíbla se.

"Ale notak.. Bude to v pohodě." Usmál se Justin a spokojeně si dal ruce za hlavu. "Až tvůj táta uvidí Isabelle tak vymněkne." To si myslíš ty. A víš co znamená myslet jo?

"Nebuď si tak jistej tím že jí najdeme." Řekla jsem a zavrtala se hlouběji do sedačky. Justin se nade mně nahnul a dlouze mě políbil.

"My si poradíme." Zašeptal mi na rtech a já se musela usmát.  

****o pár hodin později****

"Tak.. A co teď?" Zeptala jsem se kousavým tónem, když jsme vystoupily z letadla, ve kterém jenom tak mimochodem Justin nadělal takovej bordel, že by se šestnáct somálskejch rodin nažralo z jeho podsedačky. A ano, byl to Justin. Já jsem u toho vůbec nebyla..

"Teď si půjčíme nějaký auto a vyrazíme hledat to moje." Řekl Justin kráčejíc vedle mě k našemu už přivolanému taxíku. "Super." Odfrkla jsem si a pohodila hlavou.

Nastoupily jsme do taxíku a ten nás z letiště odvezl do centra Mexico city. Našly jsme půjčovnu aut, vedle které čistou náhodou stojí i nějaký autosalon a opravna. Tohle je prostě šílenej plán. Vlastně ani pořádně nechápu, jak chce Justin to auto najít. Nejspíš mi zase hodlá dát mapu do ruky. Každopádně jedna věc je jasná. A to je to, že se budeme muset ztratit. Zase. V Mexiku.

Proč nikdo nenatočil díl Sám doma - Ztracen v Mexiku? Bylo by to super.

Takže jsme si půjčili auto a vyrazili. Vzhůru do divočiny!

**********

"Takže.. Jak to vůbec hodláš udělat?" Koukla jsem zvědavě po Justinovi a podepřela si hlavu.

"No.." Začal od někud něco vyndavat. "Budeme se muset ztratit." Podal mi mapu a nevinně se na mě usmál. Udělala jsem na něj uražený obličej a mapu mu dotčeně vyškubla z ruky. Jako bych neříkala že jí na mě vytáhne..

"Fajn." Musela jsem se zasmát a hravě protočit očima. "Takže.. Tenkrát jsme vyjeli přesně odtud." Ukázala jsem na křižovatku před námi.

"A najeli jsme na tuhle silnici." Opět jsem ukázala tím směrem a Justin přikyvoval. "Tak jedem." Dlouze jsem vydechla a poplácala Justina po rameni.

Stejně je to zvláštní. Je to něco jako de ja vu. S výjimkou toho, že teď se ztratit potřebujeme. A taky musíme najít to zatracený auto. Víte co? Nejradši bch ho tam nechala pro příští generace ať si ho vykopou. Ale to by nesmělo být Justinovo.

Koukejte na to, jak to nenajdem. To je totiž úplně jasný. Narovinu řikám, že já si tu cestu vůbec, ale vůbec nepamatuju. A pochybuju o tom, že Justin jo. A navíc, já se svým orientačním smyslem krtka.. Ztratíme se stoprocentně. Ale určitě někde úplně jinde než potřebujem.

A i kdyby jsme to auto našli.. Tak bude v šíleným stavu. Nebudu se divit, když na něm porostou houby a kapradí, nebo ty všelijaký blbiny. A radši se ani neptám kolik bude stát jeho oprava a ani jak dlouho to bude trvat.

"Tady zaboč." Ukázala jsem na cestu po které se sjíždělo ze silnice a Justin se na mě šibalsky podíval. Oba dva jsme se začali nekontrolovatelně smát, při vzpomínkách, které tady na to máme.

Asi po deseti minutách se z cesty stala opět písková pěšina, která šíleně prášila. Zadívala jsem se do mapy a můj pohled padl na ty různě klikaté čáry křížíce se přes sebe. Přesně jsem věděla kde je ta část, kterou jsem tenkrát a ani teď absolutně nepochopila. Takže se v tom prostě musim zase ztratit. Neni problém! Teď jde jenom o to, aby jsme to našli.