Never! [J.B.]

42.Chapter

Ahojte lidi.. Dopředu chci jenom říct že mám už 3 dny v kuse takovou divnou náladu (a to se mi snad ještě nikdy nestalo). Spíš uřvanou, takže nevím jak ta část dneska bude vypadat. Na mojí obhajobu - mám k tomu důvod, myslím k tý náladě. Ale každopádně vím, že mi většinou pomáhá se z těch problémů "vypsat", takže tady to je. Jenom vás chci poprosit o nějaký hezký komentář na zlepšení nálady:) A nenasrala jsem vás minule trošku? :D Myslím tím, že to vypadalo jakože tak že už něco bude a bylo nakonec hovno? :D Trochu jo co? :D Nebojte.. Všechno bude ;D -Caroline❤

Táta si to vytočeně štrádloval po schodech dolů a my spolu s Justinem poslušně ťapkaly za ním. Občas jsem po něm jenom letmo koukla přes rameno a on po mě pokaždé hodil výraz alá "vždyť je to jenom vyhazov z mekáče, buď v klidu". To je sice pravda.. Ale. Táta je prostě táta. A já už přesně vím jak to bude vypadat a co následuje. 

Bude to nějak jako v tom filmu "Trója", když Achilles přijede před bránu tróje a začne tam řvát takovýto : "Hééééééktorééééé!" Ano, takže asi takhle to bude vypadat s rozdílem toho, že pro nás si nepřijel Brad Pitt, nýbrž jenom můj otec a taky nebude řvát "Hektore, ty parchante jeden otevři ty skurvený dveře", ale  : "Caaaaroliiiine! Juuuustinééééé!"

Kdyby tady nešlo o tátu ale dejme tomu třeba i o toho Achillea, tak ho tam jednoduše nechám ať se vyřve. Ale tahle.. Vážně jsem se o ty dveře bála. A opravdu nemám za potřebí pořizovat jak nový futra, tak ani dveře.

No.. Co k tomu říct. Já za to prostě nemůžu! Zapomněla jsem na to že jsou zamčený. A to že se tam tatík rozplácnul, tak to už vážně není moje chyba. Neměl se chovat jako nějakej praštěnej gestapák. Měl si tam úplně normálně stoupnout, říct : "Caroline, miláčku, prosím tě otevři ty dveře, vůbec nic se ti nestane, to že vás vyhodili z práce samozřejmě není vaše vina a nejsem debil abych tady vyváděl kvůli zamčenejm dveřím a ani kvůli tomu, že jste se mi ani jeden z vás za celej den neuráčily vzít mobil." a jednoduše počkat až otevřu.

Takhle se to dělá. A né že tam budu debilovat jak debil a potom si třísknu hlavou o podlahu. Takže.. Das ist nich meine problem. A víte co? Jestli tohle přežiju, tak mi můžete říkat Bond. James Bond. Nebo Chuck Norris, Schwarzenegger.. To je jedno, někoho si vyberte. To zase bude keců...

Došly jsme do kuchyně, kde už za stolem seděla Pattie a dívala se na nás neutrálním pohledem. Táta si stoupl vedle ní a naštvaně se na nás zadíval.

"Sednout." Zavrčel a my si v tichosti sedly naproti Pattie. Se založenýma rukama začal pochodovat podél stolu tam a zpátky a nepřestával nás propalovat pohledem. S Justinem jsme ho jenom mlčky pozorovaly, čekajíc, kdy to na nás spustí.

"Mohly by jste mi laskavě vysvětlit, co mělo tohle sakra znamenat?!" Opřel se rukama o stůj a řekl přísným tónem.

"A teď myslíš konkrétně co..?" Zeptala jsem se opatrně.

"Co myslím?! Dobře že tě napadlo se zeptat!" Řekl sarkasticky. "Ono je toho totiž víc pokud se nepletu že?" Probodl nás pohledem.

Já jsem radši mlčela, Pattie nic neříkala, jenom přikyvovala a Justin byl taky ticho. Když se nad tím zamyslím, on nikdy nic neříká když se dohadujeme s mým tátou. Upřímně se nedivím. Kdyby to bylo obráceně, tím myslím kdyby na nás spustila Pattie, tak radši taky sedim, držim hubu a nechám Jusse ať si to s ní vyřiká. 

"Tak čím chcete začít jako první, hm?!" Zle koulel očima a pohrával si s obočím. Zvedla jsem k němu zrak a nahodila lehce uražený výraz.

"Možná byste nám nejdřív mohly vysvětlit od čeho máte mobily, když je ani jeden neberete!" Prsknul.

"A taky to, kdo ti dovolil zamykat se v pokoji!" Ukázal na mě prstem a já nadzvedla obočí.

"Asi ti ten klíč zase honem rychle seberu mladá dámo!" Protočila jsem očima.

"Tati, já jsem dospělá a-" Ani jsem to nestačila doříct protože mi do toho zase skočil.

"Nejseš! Ještě ne! Ale i kdyby jo, tak to neznamená že se budete s Justinem zamykat samy v pokoji a že budeš ignorovat moje telefony!" Zakřičel.

"Mobil jsem ti nebrala proto, že jsem přesně věděla že budeš takhle vyšilovat!" Vyskočila jsem ze židle a rozhodila rukama.

"Já že vyšiluju?! Tak vás vyhoději z práce, protože Justin zmlátil vašeho nadřízenýho, kterýmu tys dala facku a já vyšiluju?!" Zařval.

"A nezvyšuj na mě hlas Caroline!" Dodal ještě vztekle. Už jsem si připravovala argumenty na další dohadování, ale k mému údivu do toho skočil Justin.

"A zeptal ses aspoň proč dostal do hubě?" Zavrčel na tátu, který se na něj nasupěně podíval.

"To jsem ani nemusel, je mi úplně jasný že jste to udělaly schválně, aby jste měly klid od práce a-"

"Tak teď mě poslouchej!" Vyštěkla jsem po něm.

"Aby bylo jasno, tak já se nenechám ošahávat a ani nijak obtěžovat od nějakejch nadrženejch, nevychovanejch hovad, který si myslej že když tam dělají rádoby šéfa, tak že můžou všechno!" Rozhodila jsem rukama. Táta tam zůstal stát a koukat a dokonce i Pattie vstala od stolu a vykuleně se na mě dívala.

"To-to jsem nevěděl.. Já-" Začal koktat a nervózně se podrbal na hlavě.

"Protože ses ani nezeptal, ale místo toho aby sis zjistil jak to bylo tak tady na nás řveš." Štěkla jsem po něm a rychle vyběhla ven z domu.

Ale ještě předtím než jsem za sebou práskla dveřmi tak jsem slyšela Justina jak na tátu zařval. "Kdybys nebyl táta na baterky tak mu tu hubu rozbiješ sám." Ale mě už to bylo jedno. Já jsem chtěla hlavně vypadnout.

Vystřelila jsem ven a nezapomněla za sebou třísknout dveřmi. Rychlým krokem jsem vyrazila pryč od domu a nemínila se ani ohlížet.

"Car!" Volal za mnou někdo. Bylo mi jedno kdo a bylo mi jedno úplně všechno. Chtěla jsem být sama. Bylo mi to líto. Nevím proč ale prostě bylo. Mrzelo mě, že táta místo toho aby se zeptal co se vlastně vůbec stalo, tak začne hned řvát. K šípku s ním, nasral mě.

"Caroline, počkej!" Doběhl mě Justin a hned si mě za paži přitáhl k sobě. Jenom jsem se na něj smutně podívala a on mě hned vtáhl do jeho medvědího objetí.

"Bude to dobrý, neboj." Zamumlal mi do vlasů a konejšivě mě hladil po zádech.

"Proč je takovej? Proč se takhle chová?" Fňukla jsem. Nebudu brečet. Né kvůli tomuhle.

"Prostě to nevěděl.. Teď už ho to určitě mrzí." Řekl a já se na něj sklesle podívala.

"Půjdem domů, dobře? Vyříkáte si to a bude to zase v pohodě, jo?" Pohladil mě po tváři a já slabě přikývla. Dal mi pusu na čelo a potom jsme se pomalu vydaly zpátky.

********

"Caroline já.. Omlouvám se. Vám oběma.. Vážně mě to mrzí promiň mi to prosím tě." Obejmul mě táta a já se od něj co nejdřív odtáhla. Prostě je mi to líto. To je celý. Nemám náladu se o tom dál bavit.

"To je v pohodě tati." Šeptla jsem a vydala se do svého pokoje.