• My Gang boss •

28● Věřit znamená ztrácet ●

Už ani nevím, jak jsem se dostal před ty dveře. Moje mysl byla, jako zamlžená. Chytil jsem kliku a otevřel mě tolik známé dveře. Vstoupil jsem dovnitř a ucítil strašně divný pach. Byl to pach domova. Pach mého prostředí. Nikdy před tím jsem tu vůni tolik nevnímal, jako teď. Nebyl jsem tu týden... Moje tělo se chovalo tak automaticky. Sundal jsem si boty a odkopl je na moje obvyklé místo. Šel jsem po chodbě svého bytu a zanechával za sebou kapky krve. Zřejmě jsem musel zakrvácet i kliku. Vstoupil jsem do obýváku a prázdně zíral na gauč. Moje nohy se klepaly při vzpomínce na ty jeho doteky. Hučelo mi v uších ty slova, co mě tak uklidňovala... Ten příjemný hlas. Tělo se mi chvělo zimou chybělo mi jeho náručí. Všechny ty krásné vzpomínky byli pro mě, jako nože. Vzal jsem si z poličky lékárničku a belhal se do koupelny. Sedl jsem si na chladnou podlahu a otevřel lékárničku. Skrze slzy, co se mi tlačili do očí jsem nic neviděl. Koupelnou se rozlehly tiché vzlyky. Vzal jsem větší pinzetu a začal si vytahovat velké kusy skla z dlaně. Bylo to utrpení obzvlášť, když jsem měl střepy v obou dlaních musel jsem držet pinzetu opatrně, abych si střepy na druhé ruce nezaryl ještě hlouběji. V mé pravé ruce byl velmi velký a hluboko zařízlý střep. Při jeho vytahování jsem musel asi křičet. Vytáhl jsem asi pěticentimetrový kus skla z dlaně. Když všechny střepy byli venku vzal jsem dezinfekci a vylil ji skoro celou do otevřených ran na ruce. Pálilo to, jako čert. Polykal jsem své vlastní vzlyky. Vzal jsem obvaz a obmotal si ruku, která ještě pořád krvácela a vrhl se na druhou, která šla ještě hůř, protože jsem byl pravák. Tu jsem potom taky vydezinfikoval a obvázal. Rozepnul jsem si pásek a sundal svoje kalhoty. Moje kolena na tom taky byly dost špatně. Sklo se na zakrvavené hromádce jen hromadilo. Oplachoval jsem po své práci pinzetu, kleště a utíral ze země svoji krev. Vyhodil jsem všechno sklo do koše. Při tom všem jsem stále brečel a pomalu neviděl, co dělám. Chytal jsem závratě a vrávoral nad každým prahem. Svíral mě žaludek bylo mi na zvracení. Lehl jsem si sám do chladné postele a objímal polštář, kterým jsem zároveň tlumil vzlyky. Jednou rukou jsem se sám hladil po vlasem a palcem přejížděl po svých horkých tvářích. Povídal jsem si sám pro sebe, že to bude dobrý, že se to vyřeší, ale nic mi nepomáhalo. Byl jsem vyhnán nespravedlivě z místa, kde jsem se cítil po dlouhé době být sebou a být šťastný. Věřil jsem jim a oni mě vyhnali, obvinili z něčeho, co jsem neudělal. Nenávidí mě teď? Docela dost určitě. Potřeboval jsem někoho, ale neměl jsem koho. Vzlykal jsem do polštáře a pevně ho objímal. Zavřel jsem oči vyčerpáním po několika hodinách dušení se polštářem a usnul.

Bylo mi vedro, polil mě pot. Viděl jsem Karla. Jeho tělo bylo zavalené ohořelými trámy a kamením. Jeho štíhlé tělo pomalu oblizovaly plameny a způsobovaly mu ošklivé popáleniny. Snažil se dostat ven, ale nedařilo se mu to. Brečel a křičel moje jméno.

Probudil jsem se úplně mokrý od svého potu. Venku už bylo šero. Z chodby se ozývali šramotivé zvuky. Vstal jsem a stále ubrečený jsem se vydal na chodbu. Nikoho jsem neviděl. Zašel jsem do obýváku a tam taky nic.

,,Georgi?"

Slyšel jsem za sebou známí hlas. Ohlédnul jsem se a zadíval se do těch modrých chladných očí. Viktor tam stál a hleděl překvapeně na mě něco na něm bylo jinak. Jeho vlasy měly blonďaté melíry. Obejmul mě.

,,Pane bože Georgi jsem tak rád, že jsi v pořádku. Nebyl jsi doma týden!"

Přepadl mě pocit... divný pocit nostalgie. S Viktorovým obětím se mi vracely mé staré vzpomínky. Jako bych cítil své staré koleje.

,,Bál jsme se, že ti něco udělají."

Objetí jsem mu opětoval. Nebránil jsem se. Všechna zlost a odpor vůči němu zmizel, jakoby vůbec nikdy neexistoval. Pocity mě přemohli smutek vyšel napovrch. Začal jsem znovu brečet. Stiskl jsem ho nazpátek a křičel do jeho ramene. Bolelo to strašně moc.

,,Já věděl, že ti poplete hlavu. Promiň měl jsem tě varovat ten gang je velmi nebezpečný jsou tam jen samí manipulátoři."

Byl jsem vyčerpaný. Neměl jsem jim nikdy věřit. Po několika hodinách, kdy venku byla už tma jsem se trochu uklidnil a dokázal ovládat trochu svůj hlas.

,,Georgi... asi bys měl vědět pravdu."

Poznamenal a já se na něho ubrečeně podíval.

,,Co ti všechno nakecali o mě a o našem gangu?"

Podíval jsem se na něho smutně a svěsil hlavu.

,,Jsi opravdu pravá ruka gangu, který mě unesl?"

Zeptal jsem se ho sklesle.

,,Bože Georgi bylo to jedno velké nedorozumění! Náš boss on tě nechal unést já o tom nic nevěděl. Víš tvoje sestra našemu a jejich gangu něco ukradla a můj boss to chtěl zpět a když se dozvěděl, kdo jsi zajal tě. Je mi to strašně líto, ale neboj teď už se ho bát nemusíš on totiž už... v našem gangu není a už nikdy nebude. Stal jsem se vedoucím gangu místo něj ostatní mě.... zvolili."

Jeho oči byli tak hluboce modré, jako ta nejhlubší studna něco v nich bylo ukryto.

,,V-vy jste za-zabili O-Olívii?"

Vykoktal jsem ze sebe Viktor zvážnil a podíval se hluboce na mě.

,,To ti nakecali? Jsou ještě horší než jsem si myslel. To oni zabili Olívii. Mučili ji až ji utrápili! Viděl jsem jejich mučírny pod jejich základnou je to příšerné."

,,Co-cože?"

,,Jsem tak rád, že ti nic neprovedli."

Mísily se ve mě různé pocity. Hučelo mi v hlavě a na celé tělo mi dopadal nepříjemný tlak. Komu jsem to věřil je to pravda? Pocity mě tlačili, mísily se a občas se vynořovaly blízko povrchu, kdy následně poté zase klesaly na mé samotné dno.