• My Gang boss •

12● Bolest a nebo bolest ●

Pohled George

,,Ge-orgi-"

Krev.... zase krev a ta chladná místnost s tělem té neviné dívky... Byl jsem v tom snu zase, zase a zase... Sesypal jsem se na zem. Koukal na ten podřízlý krk a té spousty krve. Byla všude. Byli to velké kaluže husté tekutiny, tmavých odstínů, které pomalu a tiše tekly po podlaze a zvětšovaly se. Děsilo mě to. Chtěl jsem křičet z celých svích plic, volat o pomoc, utéc pryč někam, kde už tohle nikdy neuvidím, ale nešlo to.
Když jsem chtěl křičet do pusy se mi vehnala odporná pachuť mechanického oleje. Pak jsem se
najednou nemohl hýbat. Byl jsem si stoprocentně jistý, že jsem před chvílí seděl na té studené zemi, protože teď jsem byl přivázaný k židli. Přímo před tou mrtvolou. Cukal jsem sebou, ale provazy byli, jako z oceli ani se nehnuly. Začal jsem vidět rozmazaně což se stupňovalo až jsem přestal vidět úplně.
.
.
.
.
.
.

,,Georgi."

Špitnul dívčí hlas u mého ucha. Poskočil jsem a snažil se něco říct, ale nešlo to.
Nic jsem neviděl. Měl jsem přez oči nějakou neznámou černou látku a v puse odporně chunající roubík, jako kdyby s ním vytřeli celou podlahu, všechny hajzli a pak mi to narvali do huby. Motala se mi z toho hlava a tak se mi po nějaké době snažení, podařilo vyplivnout roubík.
Nemohl jsem se taky moc hýbat. Měl jsem ruce pevně svázaný za zády, tak abych se nedokázal pomalu ani nadechnout. Škrtilo to hodně.

Byl tu chlad a ve vzduchu byl cítit železitý pach smíšený se zatuchlinou.
Měl jsem strach. Nemohl jsem si vzpomenout na nic z předchozích hodin. Měl jsem okno. Bolela mě hlava, jako by mě někdo přetáhl bejzbolkou. Překrucoval jsem se na židli a snažil se vzpomenout na cokoliv.

'Georgi...'

Ten hlas, který jsem slyšel patřil mé sestře! Zesnulé.... co. ...co když nejsem vzhůru a stále spím?
Takže tohle není realita! Právě spím u sebe v posteli doma a zase se mi zdá ten stejnen sen, co před týdnem!

,,Musím se probudit musím... musí-"

,,Nemusíš tohle není sen, koloušku."

Nadskočil jsem skoro i se židlí. Přimo vedle mě se ozval rozesmátý dívčí hlas. Otočil jsem tím směrem hlavu, ale bylo mi to prd platné, přes šátek jsem nic neviděl. Místnost zaplnil šílený smích.

,,aww, jak roztomilé."

Pokračoval dívčí hlas po záchvatu psychopatického smíchu. Místností se roznesl klapající zvuk podpatků, přecházející na moji pravou stranu, kde zvuk přestal. Myslel jsem si, že je na mé pravé straně, ale byl jsem na omylu.

,,Ah ano jsi tak osamělý, jediným společníken je ti strach. Snažíš se svoji odvahu vzít pevně do svích rukou, ale nedaří se ti to, že ano?"

Ozvalo se z mé levé strany. Třásl jsem se, jak osika. 'Co to je za psychopatku?' Ucítil jsem, jak šátek na mích očích povoluje, až úplně spadnul do mého špinavého klína.
Naskyt se mi pohled na velkou prostornou místnost s nízkým stropem. Na zemi se leskly kaluže špinavé vody a sem tam bláto a něco, co připomínalo krev. Části zdí byli úplně promočené a na rozích byli velké fleky plísní. Fuj! Kolem těsně u zdí byli opřené zajímavé věci. Jako stojany na zbraně, nějaké vozíky, vana ač nevím k čemu, dlouhý plechoví pult, který byl už dost poškrábaný a auto, které vypadalo, jakoby ho právě někdo vylovil z mořského dna. Všechno toto bylo osvěcováno zářivkami, které občas nepříjemně zablikali dokonale na epileptický záchvat.

,,Je to tu krásné, že ano."

Chtěl jsem se otočit, ale dotyčná mi rukama překryla oči a chytila pevně hlavu, abych se nemohl otočit. Co ona je? Yandere nebo co?

,,Jakou mám barvu očí."

Tahle otázka mě zaskočila, jak to mám vědět?!

,,Em... nevím hnědou?"

,,Špatně!"

,,AGGHHAAA!"

Zaječel jsme. Celým tělem mi projížděla elektřina. Bolelo to příšerně! Cítil jsem, jak mi začali mravenčit konečky prstů, a jak se to začalo šířit i dál.

Když to přestalo byla to nesmírná úleva. Nemohl jsem hýbat s končetima.

,,Ou! Promiň, nevěděla jsem, že je to funkční."

Řekla s ironií a přišla předemně. Byla to zrzavá dívka s lehce vlnitými vlasy do půli zad. Na hlavě měla zapletený věnec z šedočerných růží, divil jsem se že ji nevadí trny, které ji vyčuhovali z věnce.. Musely mít asi červenou barvu, myslím. Škoda, že ji nevidím... všimnul jsem si, že na uchu se jí leskly dva zlatý kroušky a třetí měla v nose. Její oči chladně modře zářili, jako oměje. Něco se v nich lesklo, něco nepěkného. Její psychopatická část, která chtěla si pořádně pohrát a to mě děsilo převelice.

,,Co odemě chceš?! Pust mě?!"

,,Já?hmm.. nech mě přemýšlet, no... jo!Chci si pořádně pohráts mím bossem je totiž strašná nuda."

,,Boss?"

Rozrazili se velké železné dveře a v nich byli dva potetovaní svalnatí muži. Uprostřed stál nižší muž středního věku. Nasával kouř kvalitního doutníků a pak ho vyfukoval ven, kde se ztrácel v místnosti a zanechával po sobě podivný pach bilin.

,,Á, my o vlku a vlk za dveřmi!"

Řekla dívka a ušklíbla se na příchozí osoby.

,,Konečně se náš host probudil."

Zasmál se prostřední ... zřejmě boss.

,,Nemusíš se ničeho obávat, když nám odpovíš na naše otázky."

,,Já se nebojím!"

Zalhal jsem. Boss se začal nezvladatelně chechtat až prskal všude okolo až teď jsme si všimnul jeho zlatých zubů.

,,Strach má oči největší ze všech, Georgi."

'Odkud zná moje jmeno?!'
Byl jsem vyděšený k smrti, i když jsem jim právě do obličeje řekl, že se nebojím, byl jsem posranej až za ušima.

,,Proč mě tu držíte. Co chcete?!"

,,Chceme vědět kam to schovala."

,,Co?"

Přilítnula mi obrovská facka. Moje tvář začala hořet a natékat bolelo to.

,,To není odpověď!"

,,Kde to je kam to tvoje sestra Olivie schovala!"

,,j-já- já"

Tentokrát se s nějakou facičkou neobtěžoval a vrazil mi pěstí přímo do nosu až mi v něm křuplo. Bolestně jsem zaůpěl a předklonil jsem se. Z nosu mi začala odkapávat teplá tekutina a po tvářích mi stélaky slané slzy.

,,J-já nevím."