• My Gang boss •

64● Kde život usíná jiný se probouzí ●

Pohled: Puffy

Proč je všechno tak utlumené a rozmazané? Točí se mi hlava. Cítím se slabě a tak mdlá. Neměla jsem tušení, kde jsem. Hlasité zvony vyzvánějící v mých uších mi bránily v rychlém zaostření smyslů.

Trochu jsem cítila a vnímala, jak se moje tělo občas naklonilo nějakou silou na jednu stranu a pak zase na druhou a z veliké dálky přes neutichající znění ke mě doléhaly něčí silně tlumené výkřiky.

Chtěla jsem se pohnout, ale mé tělo, jakoby vážilo najednou čtyřikrát více než normálně a ještě víc těžklo. Bylo to, jako když ze mě vytékala všechna síla. Připadala jsem si, jako prasklý
džbán ze kterého rychle uniká voda.

Cítila jsem se nepříjemně divně. Byla mi strašná zima. Končetiny mě mravenčily mrazem a zároveň z nich vyvěrala na povrch rozbouřené pokožky teplá tekutina, která pálila, jako rozžhavená ocel. To bylo to poslední, co jsem cítila v posledních minutách mého polovičního vědomí.

Chci aby to už skončilo, abych měla klid.

Chce se mi spát...

Pohled: Sam

,,Same ona padá do bezvědomí!"

Ječela ze zadních sedadel vyděšeně Niki. Ani hlasitý skřípot gum od auta ji nedokázal přehlušit. Její vynervovaný tón hlasu mě stresoval, ale i přes to jsem nedovolil, aby se do mých rukou dostal třes a nejistota. Vyposlouchal jsem si toho dost, ale i přes to jsem měl oči stále upřené na silnici před sebou a ani nemrkal, jak jsem se soustředil. Prudce jsem kroutil volantem ze strany na stranu a driftoval zatáčkami. Už jen jeden kilometr a budeme u nemocnice.

,,Niki tlač na její ruku pevněji!"

I Eretův hlas byl proťat nervozitou.

,,Bože ta krev je všude po podlaze!"

Vykřikla Hannah.

,,Už jsme tady připravte se na výstup!"

Houkl jsem na ně dozádu a přejel chodník, abych si zkrátil cestu před nemocnici. Eret vzal Puffy do rukou a vyběhnul s ní z ještě rozjeté dodávky. Niki a Hannah ho následovali. Já jsem mezitím zaparkoval a svižným klusem běžel za nimi.

Nemusel jsem ani hledat cestu kudy šli stačilo jen následovat cestičku z krvavých loužiček na krásně vyleštěné podlaze nemocnice. Takže netrvalo ani dlouho a doběhnul jsem je.

Niki stihla už mezitím ukradnout nějaké jezdící lehátko, co bylo volně na chodbě a Eret už bušili na dveře pohotovosti. Ze dveřích okamžitě vyletěla nějaká zamračená ženská připravená už řvát, když však viděla kolik krve se řinulo z Puffy, její zamračenost rychle vystřídal úlek.

Pak se všechno odehrálo strašně rychle. Vtáhli jsme Puffy dovnitř a rázem jsme byli zase vyhozeni venku. Sestřičky nás vyhodili ven hned, jak přišel doktor.

Všichni čtyři jsme tedy seděli vyčerpaně, jak psychicky tak fyzicky před pohotovostí. Eret s tričkem kompletně od krve tak, že vypadal jakoby právě někoho podřízl. Po jeho levoboku Hannah s vlasy kompletně rozcuchanými, jak po metálovém koncertě a psychicky kompletně vydeptaná. Kupodivu moc krve se na ní nedostalo. Po její levici seděla Niki jejíž obličej a ruce byli od krve. Zajímalo by mě, jak se jí povedlo si ušpinit i obličej. Na konci řady jsem seděl já nejdál od dveří ošetřovny oblečen celý v černém s municí nacpanou po všech kapsách, dvěma pistolemi za páskem, které občas byli vidět a s několika noži schovaných v mém oblečení. Kdyby tudy kolem někdo prošel asi by si myslel, že jsme právě spáchali vraždu. A nespácháte?