• My Gang boss •

56● Sniper ●

Pohled: Tina

,,Alysso myslíš, že vyjdeme s náboji?"

Zeptala jsem se trochu úzkostlivě Alyssy. Můj tichý hlas se však skoro ztrácel v cinkotu nábojů, které Alyssa obratně ládovala do pásů do svého kulometu.

,,Samozřejmě, že ne."

Její přímost mi projela páteří v podobě husiny. Hlasitě jsem polkla knedlík, co jsem měla v krku a nervózně si štelovala svoji sniperku. Rány u vchodových dveří byli čím dál hlasitější. Zamyšleně jsem je chvíli pozorovala, jako by měli každou chvílí oživnout. Jak dlouho asi potrvá než je vyrazí? Honilo se mi hlavou stále dokola. Nemohla jsem vytlačit z hlavy ten nepříjemný pocit spíše instinkt, který mi varovně hlásil poplach na útěk.

,,Co to sakra?"

Ohlédla jsem se za Alyssou. Světlo pouličních lamp pronikalo skrze mezery mezi prkny na okně, kterými jimi bylo zabarikádované a odráželo se od nablýskaných nábojů do kulometu, které měla v pásech Alyssa připevněné na sobě zatím, co světlo v proužcích z mezer dopadalo na její tělo. Díky lehkému přítmí ve kterém jsme se nacházeli, se v patře tvořili malé světlé odlesky, které připomínaly malé blyštivé křišťálky. Pro oči nepřítele by to byla skvělá příležitost nás zasáhnout, ale v tuhle chvíli to byla tak nádherná podívaná, která snižovala můj stres a proto jsem nic neřekla.

,,Co?"

Optala jsem se krátce a sledovala Alyssin fascinovaný obličej.

,,Co!"

Když nějakou dobu Alyssa nereagovala jsem si s povzdechem stoupla a vydala se za ní. Pohlédla jsem mezerou ven na večerní/ranní ulici a oněměla údivem.

Velká skupina lidí táhla kolem kasina obrovský několik metrů dlouhý, tlustý kus dřeva.

,,K-Kde sakra vzali beranidlo?"

Vyjekla jsem a ustoupila od okna na pár kroků. Pro jistotu jsem se raději štípla do ruky jestli náhodou nespím, protože tohle se zdálo být, jako dost šílený sen.

,,Asi kilometr odsud je historické muzeum..."

Odpověděla tiše a ohromeně Alyssa.

,,Tino musíme je zastavit, jestli je nezastavíme prorazí dveřmi sem raz dva."

Vychrlila najednou Alyssa. Její rychlá reakce mě tak překvapila až jsem leknutím poskočila, jako vystrašené koťátko. Rychle jsem se však vzpamatovala a popadla svoji sniperku. Ohlédnula jsem se na ní a řekla.

,,Zůstaň tu a hlídej dveře já se o to pokusím postarat."

Nečekala jsem na odpověď a vydala se po schodech nahoru. Brala jsem schody po dvou až se mi nohy pod mojí váhou a váhou těžké sniperky otřásaly a podlamovaly. Ve stehnech mě štípalo a v plicích pálilo, ale i přes to jsem nechtěla zastavovat, protože jsem věděla, že každá minuta či sekunda může být velmi důležitá. Přeskočila jsem dva schody směrem vzhůru. Už jen pár schodů... ty dveře jsou už skoro na dosah ruky. Čtyři schody... dva schody... prudce jsem vrazila do dveří a ocitla se na střeše.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se rychle popadnout dech. Bylo mi horko a srdce mi rychle bušilo. Běhaní se sniperkou není nic lehkého. Je velká, těžká, ale nebezpečně výborná. Vyplatí se s ní nadřít. Báječnější zbraň neznám. S poslední silou v nohách jsem doklusala k okraji střechy zahalenou temnotou večera a lehla si na zem. Sundala jsem ze zad svoji sniperku a začala ji rychle štelovat. Když je postřílím dokud nejsou před hlavními dveřmi nezaujme to tak velkou pozornost ostatních. Dívala jsem se skrze hledáček na bandu lidí, jak se dřou s tím velkým kusem dřeva. Jak moc sjetí museli být, aby je něco takové napadlo? Tohle je síla drog, tohle je závislost.

Měla jsem krásný výhled na noční ulici, která by se normálně zdála být klidná. Pouliční osvětlení naoranžovělým světlem osvětlovalo skupinu lidí a zahalovalo je do temných stínů, které skreslovali jejich postavy a těla. Pro nevytrénované nováčkovské oči by bylo opravdu těžké v takové chvíli někoho trefit, když stíny se mísí s lidskými těly a je těžké rozeznat, co je stín a co ne, ale já nejsem žádný nováček.

Zamířila jsem na hlavu jednoho z nich a vypočítávala, kolik jich stihnu postřílet a jaké jsou šance. Když vystřelím ve správnou chvíli trefím dva najednou, ale... i přes to nemám šanci je oddělat všechny. Jediné co mohu udělat je získat víc času nic víc bohužel. Položila jsem prst na spoušť a zamířila. Na narkomany z Dependia jsou někteří docela dobře vypracovaní. Patří však opravdu k Dependiu?

Tep mi ještě rychle pulzoval z běhu a můj dech byl zrychlený a neklidný, proto jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Na krátký okamžik jsem zadržela svůj dech. Stiskla jsem spoušť poprvé a první dvě těla se zřítila k zemi. Neváhala jsem ani sekundu. Vsunula jsem obratně náboj do sniperky a vystřelila znovu a znovu. Vsunout náboj - zamířit - vystřelit. Náboj - zamířit - vystřelit. Během minuty padlo na zem dalších několik těl. I když před nimi padali těla jejich lidí na zem i tak šli dál a šlapali po jejich tělech, protože to byla nejrychlejší cesta vpřed.

Sice zpomalili, ale už byli u rohu kasina a ostatní si jich všimli a přibíhali jim na pomoc. Odklonila jsem se od zaměřovače a chvíli je pozorovala. Budu se muset stáhnout, dostřelí na mě a vystřelila jsem mockrát na to, aby nepoznali odkud ty střeli jdou. Vzala jsem svoji sniperku a rychle ji složila. Hodila jsem si ji na záda a rychlím krokem se vydala ke dveřím vedoucí ze střechy.

Otevřela jsem dveře a s lidskými výkřiky v zádech jsem rychle sbíhala schody dolů. Dolů jsem to brala po třech schodech, protože jsem už chtěla být u Alyssy. Nechtěla jsem být sama až se dostanou dovnitř. Jenže... to byla chyba. Měla jsem být trpělivá.

Světla najednou prudce vypadla a kolem mě se rozhostila absolutní tma. Noha mi šokem sklouzla po schodě a druhou, kterou jsem se snažila vyrovnat nerovnováhu, jsem tvrdě došlápla bokem kotníku na schod. Hlasitě jsem vyjekla a pak už jsem pád nedokázala zastavit. Nic jsem neviděla, všude byla v té chvíli neprohlédnutá tma a jediné, co jsem vnímala byla zemská přitažlivost. Válela jsem sudy po schodek dolů a cítila jak různými částmi těla narážím na ledové betonové schody. Sniperka se mi v té rychlosti svlíkla z ramen a s hlasitým třískotem někam dopadla. Nedokázala jsem sama zastavit. Zastavila mě až chladná zeď do které jsem prudce bokem narazila.

Nehnutě jsem ležela na zemi s obličejem v podlaze. I když už jsem ležela moje hlava se stále motala a já si připadala, jako na rychle roztočeném kolotoči. V uších mi hučelo. Bolest mi pulzovala celým tělem. Cítila jsem se omámená a všechny zvuky, které ke mě doléhali byli tlumené.

Jsem ospalá...