• My Gang boss •

41● Jedna káva ●

V uších mi hučelo. Seděl jsem bez hnutí se založenýma rukama na hrudi a upřeně se díval bez mrknutí oka na rozsvícenou obrazovku mého telefonu na které zářilo nepojmenované číslo. To číslo se mi vrylo do hlavy už v první chvíli, co jsem si ho přečetl. Neměl bych si ho pojmenovat? Vzal jsem do ruky svůj telefon a hleděl chvíli na klávesnici. Nemůžu si ho pojmenovat, jako Dream, může nastat blbá chvíle a Viktor by to jméno mohl zahlédnout. Trochu jsem se ošil a pak napsal Ten Kripl. Slabě jsem se usmál, tohle by Viktor nečekal. Pomyslel jsem si a podíval se na hodiny. Zavolám mu rozhodl jsem se. Vstal jsem a vyšel z pokoje. Viktor je teď pryč takže si ani nevšimne, že tu nejsem. Vyšel jsem před velkou budovu a zhluboka se nadechnul dopoledního vzduchu. Cítil jsem jak se ve mě rozlilo trochu klidu a jak dostávám do svého těla jistotu. Kliknul jsem v telefonu na žluté tlačítko volat a po pár krátkých tónech vyzvánění to zvedl. Na druhé straně se ozval ten uklidňující, líbezný hlas.

,,Georgi?"

,,Ahoj."

Řekl jsem nervózně. Vlastně jsem ani nevěděl co říct, co on ode mě očekává, že mám říct..

,,Georgi, jsi sám?"

,,Ano."

,,Super máš dneska k večeru čas, můžeme se sejít?"

,,Klidně."

,,Odpovídáš nějak stručně je všechno v pořádku?"

,,Ne."

Jsem v depresi, byl jsem znásilněnej, mám halucinace a postrádám smysl života. Ne nejsem v pohodě. Zachvěl jsem se při delší pomlce v naší konverzaci.

,,Znáš kavárnu Capulus, jak je za ní ta krásná tichá pláž bez lidí?"

U srdce mě bodlo. Znal jsem ji byla to ta kavárna, kde jsem byl poprvé s Karlem.

,,A-ano."

Špitnul jsem do telefonu. Zněl jsem spíš, jak zraněné zvíře než člověk.

,,Dobře v pět se sejdeme na té pláži vyhovuje ti to?"

Souhlasně jsem zamručel do telefonu a Dreamovi to asi stačilo. Rozloučili jsme se a tak náš rozhovor skončil. Jelikož jsem měl hodně času šel jsem zpět do budovy do pokoje si lehnout. Schoulel jsem se v posteli do klubíčka hned, co jsem si do ní lehnul. Karl... chyběl mi tak moc. Při pomyšlení na poslední chvíle, kdy jsem ho viděl mi vhrkly do očí slzy. Naposledy, co jsem ho viděl bylo jeho tělo hrozivě popálené a leželo v Nickově náruči v bezvědomí. Tak moc jsem chtěl vědět jak je na tom, jestli žije vůbec. Vzpomínky mě začaly obklopovat a zaplňovat celý pokoj. Vzpomínal jsem jak jsem ho poprvé viděl, jak jsem odehnal tenkrát ty lidi z pláže, co ho mlátili. Mohli to být teď už Viktorovi lidi? Slzy mi stékaly po tvářích a teď už jsem nedokázal bránit vzlykům. Jediné plus na tom všem bylo, že se mi po breku vždycky dobře usínalo.

'Georgi vstávej.'

Prudce jsem se posadil, oči jsem měl opuchlé.

,,Olivie?"

Řekl jsem do potemnělého pokoje. Až teprve po chvíli mi došlo, že tu není, že je mrtvá. Přitáhl jsem si kolena k sobě, kde je moje sestra za kterou jsem se mohl vždycky schovat, kde je její tělo. Leží pod chladnou hlínou? Roste na ní to modré kvítí, které měla tak ráda? Proč ztrácím pořád lidi na kterých mi záleží? Podíval jsem se na hodiny a všimnul si že už jsou čtyři hodiny. Pomalu jsem vstal. Převlékat jsem se ani nemusel, usnul jsem v oblečení a k propoceném mělo daleko, jak jsem se mohl potit, když mi v těle panoval věčný chlad? Pomyslel jsem si, ale když jsem si vzpomněl na Dreama v těle mi slabě zahřálo. Sice nepatrně, ale zahřálo. Vzal jsem si potřebné věci a vyrazil ke kavárně, kde jsem tehdy seděl s tím brunetem, kterého jsem nazýval kamarádem.

Po 20 minutách jsem stál před tou kavárnou Capulus. Za tu dobu se ani trošku nezměnila až na popínavé rostliny, které se plazily po jejích zdech, byly o trošku delší, jinak všechno bylo stejné. Ten balkón, ty stoly, to všechno bylo stejné. Protože jsem měl ještě půl hodiny vešel jsem dovnitř, že si dám jednu horkou kávu s velkou dávkou kofeinu. Vystoupal jsem po železném točitém schodišti nahoru do horního patra a usadil se na volné místo s výhledem na pomalu se snižující slunce, které mizelo za širým tichým oceánem. Neseděl jsem dlouho a už u mě byl číšník a ptal se co si dám. Očima jsem letmo škrtl o jeho jmenovku na velké vypracované hrudi. Alfons. Podíval jsem se mu do obličeje a naše podobně zbarvené oči se střetly. Jasně kávové oči a vlasy, které byly krásně upravené. Byl to ten stejný číšník, co nás tu obsloužil, když jsem tu byl s Karlem.

,,Jedno teplý kafe s extra kofeinem, děkuju."

Vychrlil jsem a až po chvíli mi došel ten dvojsmysl. On mi věnoval dlouhý pohled a já mu jej oplatil než pokynul a vydal se pryč. Usadil jsem se pohodlněji na židli a až teď si uvědomil, kam jsem si sednul. Bylo to, to stejné místo, kde jsem seděl s Karlem. Celé tělo se mi zachvělo mrazem. Přitisknul jsem si ruce více k hrudi a zadržoval slzy. Co by se stalo kdybych tenkrát nepotkal Karla. Byl by v pohodě? Kdyby mě tehdy, co mě unesli zabili stalo by se mu něco? Na stole přede mnou přistál talíř se sušenkami a teplá káva.

,,Promiňte, ale sušenky jsem si neobjednal."

,,Pozornost podniku."

Usmál se na mě číšník a já si rychle setřel slzu, co mi stékala po tváři.

,,Děkuju."

Poděkoval jsem tiše.

Čas plynul a ta půlhodina uplynula rychleji než jsem očekával. Když jsem platil bylo už šero. Dost šero na to abych mohl přehlédnout drobné věci. Od kavárny jsem se vydal na klidnou pláž a šel po ní v tichosti a zhluboka se nadechoval mořského svěžího vánku. Touhle dobou tu skutečně nikdo nebyl a tak jsem se posadil do studeného písku a přitáhl si k sobě kolena. Pozoroval jsem klidnou hladinu moře a jak se z ní vytrácení poslední barevné paprsky zapadajícího slunce. Slyšel jsem šustění písku a pak si vedle mě někdo sednul.

,,Krása, že ano."

Jeho hlas bych poznal kdekoliv, kdykoliv.