• My Gang boss •

73● Dristy čin ●

O 2 měsíce později

Drista tiše seděla v temném koutě sirotčince s přitaženýma nohama k hrudi. Bystře pozorovala, jak kolem ní procházely sirotci a sestry, které neměli sebemenší tušení, že je pozoruje.

Její žaludek se bolestně stahoval hladem a ona se neustále snažila ho zatahovat, aby se hlasitě neozýval a nepřitahoval něčí pozornost k jejímu malému úkrytu. Byla zase po trestu. Zbita, jako pes a odsouzená na hladovění.

,,Ne já nechci!"

Táhla kolem Dristy jedna ze sester holku s divoce rozcuchanými vlasy. Té holce říkali Tara. Většinou se do průšvihů nedostávala. Asi ji taky sestry obvinili z nějaké blbosti. Drista je ze tmy pozorovala a přemýšlela nad tím, jaké by to bylo kdyby tu sestry nebyli. Kdyby sami sirotci vedly sirotčinec. Dristě bylo špatně. Byla zesláblá a ospalá. Její víčka ztěžkly. Představy o sirotčinci, který by vedly sirotci ji zmohly. Usnula vysílením v temném zaprášeném koutě.

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Drista se probudila až když všude na chodbách byl mrtvolný klid. Světla byla už dávno zhasnutá a všude se rozpínala temnota. Cely sirotčinec již byl ponořený do spánku.

,,Sakra."

Zaklela tiše Drista a vyškrábala se na svoje třesoucí se nohy. Musela zaspat večerku. Jestli ji teď někdo chytí bude mít velký průšvih a tres ji jistě nemine.

Potichu našlapovala temnou chodbou a opatrně se vyhýbala dřevěným vrzajícím prknům na podlaze. Nohy se jí třásly vyčerpáním z hladu a před očima jí poletovaly mžitky. Přešla chodbu a teď stoupala po starých, dřevěných, točitých schodech do společných pokojů pro sirotky.

Když už to vypadalo, že už jí nikdo nechytí, uslyšela vrzání schodů z horního patra. Dristě ztuhla krev v žilách. Někdo šel po schodech dolů. V této hodině to nemohl být nikdo jiný než sestry. Drista se rychle obrátila a utíkala po schodech dolů. Už se nesnažila našlapovat po tichu, protože teď bylo hlavní, aby se dostala co nejrychleji pryč. Kroky za ní se začaly zrychlovat taky.

Seběhla posledních pár schodů a před ní se narovnala dlouhá chodba. Běžela co jí síly dovolily.

,,Stůjte! Kdo je tam!"

Křičela přes chodbu jedna ze sester, ale ve tmě viděla jen pohybující se stín. Drista zaběhla do prvních dveří, které uviděla hned, jak se ztratila z dohledu sestry. Zády sjela vyčerpaně po dveřích a rozdýchávala maraton, který běžela. Až po té co se její dech trochu zklidnil si uvědomila do jaké místnosti vlezla. Vlezla do malé utěsněné dřevěné místnosti, kde se trestalo.

Sakra není tu kde se schovat. V místnosti byla jen stará rozvrzaná židlička jedna malá skříňka do které by se vešlo jen velice malé dítě a pak v rohu místnůstky stál věšák na kterém se houpal starý velice zaprášený kabát. Drista slyšela, jak se po chodbě přibližují kroky. Neměla na výběr. Rychle přiběhla k věšáku a zamotala se do starého kabátu. Naštěstí byl dostatečně dlouhý, aby zakryl Dristě i nohy. Kroky před místností ustaly. Bylo chvíli mrtvolné ticho. Drista se modlila, aby sestra nevešla do dveří, ale její prosby nebyly vyslyšeny. Neměli být ani kým.

Dveře se s ukrutným vrzotem otevřely a sestra vešla do temné místnůstky. Drista nechtěla dostat znova trest, protože věděla, že by tento byl velice bolestivý. Bolestivější než ty předchozí. Její dech se zrychlil a ona začala vdechovat stoletý prach z kabátu, který ji začala dusit. To na ní upozornilo. Kroky začaly směřovat k věšáku s kabátem.