• My Gang boss •

32● Sklad ●

Šel jsem tiše po chodbě. Tiše... topicí se v moři vlastních myšlenek. Bylo mi mizerně a o pár chvil zase dobře. Všechny moje pocity byli, jako na houpačce a všechno kolem mě na mě působilo tlak, který mi nedovolal se nadechnout. V břiše mi nepříjemně vřelo. V těle se střídal chlad a žár. Jako kdyby si někdo pohrával s mým vnímáním, jako kdyby brnkal na ně, jako na struny u harfy, ale místo krásné melodie se ozývali falešné drkotavé zvuky nepřipomínající ani zdaleka zvuky hudebního nástroje. Rozostřovala se mi chodba a občas blikající světlo ničemu nenapomáhalo. Mysl jsem měl zamlženou a jediné v co jsem mohl doufat, že mě moje nohy donesou do pokoje, co mi Viktor přidělil a já se budu moct ponořit do říše spánku, kde mě určitě nečeká nic příjemného. Došel jsem ke dveřím a snažil se trefit do zámku klíčem. Ruce se mi potili studeným potem. Na po několikátý pokus jsem se trefil do zámku a odemkl malou místnost s jednou postelí. V momentální době jsem byl neskutečně rád, že nespím ve stejném pokoji s Viktorem. Nezvládnul bych to s ním. Nezvládl bych předstírat, že po Viktorovi stále jedu. Ty pocity se uzavřeli do jedné bedýnky a byli strčeny do toho nejtemnějšího a nejhlubšího kouta mé duše. Aspoň jsem byl o tom přesvědčen. Zavřel jsem dveře a po té, co se moje tělo střetlo s ne tak měkkou matrací mám černo.

.

.

.

.

.

Jeho blonďaté vlasy vlály ve slabém poryvu větru. Vítr si pohrával s jeho pramínky a projížděl jeho vlasy. Kolem šplouchala poklidně voda a narážela do dřevěného mola. Seděli jsme vedle sebe na dřevěném molu a nohy měli spuštěné do vody. Naše ruce se jen slabě dotýkali. Byl to sice jen malý dotek, ale při něm se v mém těle rozlíval klid, příjemné teplo a podivná neznámá nostalgie. Sledovali jsme, jak voda v moři se zbarvuje do ohnivých barev západu slunce a jak se den pomalu mění v noc. Jeho ruka se přesunula na hřbet té mojí a to mě donutilo se na něho podívat. Neměl masku, ale jeho obličej jsem nedokázal zaostřit byl pro mě rozmazaným. Přesunul mi jednu ruku na tvář a palcem přejel po mé lící. Byl jsem divně omámený, jako kdybych si vzal nějaké tlumící prášky. Všechno bylo tak tiché a klidné. S obtížemi jsem zaostřil na jeho ústa, která se pohybovala. Něco říkal, ale nerozuměl jsem mu.

,,...Nádherný...."

Bylo jediné, co jsem zřetelně pochytil než jsem se propadl do černoty a následně prudce otevřel oči. Byl jsem zpět v té kruté realitě ve které jsem být nechtěl. Už ne. Rychle jsem dýchal moje tělo zalíval horký pot a v uších mi stále znělo to jediné slovo.

"Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný Nádherný. Nádherný. Nádherný Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný. Nádherný."

Přikryl jsem si dlaněmi uši a prsty jsem zajel do svých vlasů div, že jsem si je nevytrhal. Hlava mě neskutečně třeštila.

,,Georgi je čas vyrazit!"

Slyšel jsem tlumené klepání na dveře a Viktorův otravný hlas. Podíval jsem se na rozmazané čísla na stole. 3:14... Pomalu jsem vstal. Převlékat jsem se ani nemusel, protože jsem usnul v tom v čem jsem byl jen jsem si vyměnil propocené tričko. Svoje vlasy jsem si shrábnul na stranu a vydal se na chodbu, kde na mě netrpělivě čekal Viktor. Následoval jsem ho mlčky po chodbě a přemýšlel jakou roli budu hrát v nastávající akci. Nechá mě zase někoho mučit? Bude po mě chtít, abych někoho zabil nebo budu celou situaci jen sledovat?