• My Gang boss •

51● Poslední noc ●

Dech se mi zadrhl někde vzadu v krku, když jsem uslyšel dopadnou jeho masku na zem. Ten zvuk se mi až nezdravě vryl do paměti a neustále se mi vracel, jako bych ho už měl slyšet až do konce svého života. Rozepnul jsem mu masku... a ta teď ležela u našich nohou.... Právě předemnou stojí bez masky. Periferním viděním jsem vnímal jeho špinavě blonďaté vlasy a jeho barvu pleti poskvrněnou malými skoro až neviditelnými, hnědými pihami. Všechno jsem to viděl rozmazaně, periferně a i když jsem před nemalou chvílí cítil silnou touhu zjistit, co se pod tou maskou schovává, nepodíval jsem se. Nechal jsem svůj pohled zapíchnutý na nějaké krabici v random regálu. Srdce mi divoce bušilo a do těla se mi vhánělo napětí. Čeho se bojím? Zavřel jsem oči pevně připravený na příval křiku a nadávek.

,,Georgi...uvolni se jsi celý napjatý."

Jeho hlas byl jako med. Ani nebemenší zvýšení či zachvění v jeho hlasu nebylo slyšet, i přes to že jsem mu před chvílí jen tak rozepnul masku a odhalil jeho obličej, který tak dlouho skrýval. Svět je divnej. Rukama mi přejel po zádech a udělal na nich pár uklidňujících kroužků.

,,Tvoje maska..."

,,Já vím,... mnohé z lidských vášní jsou ukojitelné, ale rozkoš, brutalita a zvědavost nikoliv, Gerogi. Bylo mi jasné, že mi ji rozepneš a budeš se chtít podívat."

Mlčel jsem a svoje oči nechával pevně zavřené. Jeho ruce se přesunuly na mé tváře a tiše zašeptal:

,,Otevři oči."

Seděl jsem ve svém pokoji na Viktorově základně, která byla až moc podivně klidná, ale to mi bylo teď momentálně úplně jedno. Seděl jsem, zahloubaných ve svých myšlenkách a bez hnutí zíral nepřítomně před sebe. V hlavě se mi stále dokola odehrávala ta scéna, co se udála sotva před čtyřma hodinami. Rozepnul jsem Dreamovi masku a nepodíval se. Nepodíval jsem se. Nechal jsem svojí zvědavost proklouznou mi mezi prsty. Pustil jsem se ji i přes to jakou dobu jsem se jí držel. Nechal jsem, aby dočasně opustila moji mysl, aby mě nedonutila se podívat do těch tajemných očí, které prý mají barvu trávy. Zvědavost... Nevím jak jsem dokázal odolat, když mě teď sžírá pocit propáslé šance. Měl jsem možnost. Možnost nového poznání, možnost zjistit o něm víc, ale já co? Nechal jsem svoje oči zavřené! Já jsem idiot! Cítil jsem se deprimovaně a naštvaně. Litoval jsem teď svého rozhodnutí, i když jsem v koutu své duše na hromádce zašmodrchaných nitek pocitů cítil, že jsem udělal dobře. Možná. Z nějakého důvodu mi přišlo, že příjde lepší, vohodnější chvíle.

Frustrovaně, jsem si povzdechnul a prohrábnul si vlasy. Nejsem ani trochu ospalý nemůžu jít spát. Vzal jsem svůj telefon a podíval se na obrazovku. 0:36 Měl bych jít opravdu spát. Dnešek pro mě bude velmi stresující a na zítra potřebuju hodně soustředěnosti. Bude se totiž konat rozhodující, konečná akce tohoto příběhu. Zabijí Viktora? Budu volný? Nebo to bude drtivá porážka končící ztrátou.To jsou otázky na které nelze nikdy zcela s jistotou odpovědět správně aspoň ne teď.

Vstal jsem z postele a došel k oknu. Jediné okno v tomhle pokoji a s tak nádherným výhledem na širé moře. Přiložil jsem svoje dlaně na chladné sklo a kochal se noční oblohou odrážející se v temném moři. Celá tahle atmosféra na mě působila ještě před několika dny nebo týdny tak depresivně a způsobila mi tolik panických záchvatů a vidin, které mě doháněly k šílenství. Donutilo mě to se schoulit do klubíčka a litovat své existence. Všechna ta temnota mi brala jakoukoliv jiskru naděje a já pak cítil jen beznaděj. A teď tady stojím s lehkým třesem v těle, které už asi nikdy nezmizí a užívám si to tu z určité části. Je neskutečné jak se dny mění. Moje prsty sklouzly ke klice od okna. Otevřel jsem ho a zhluboka se nadechnul mořského vzduchu. Hlavu jsem si opřel o rám okna a ruce si založil na své hrudi. Nechal jsem slabý vánek ochladit mé tělo bylo to příjemné. Zhluboka jsem si povzdechnul.

,,Olivie..."

Zašeptal jsem tiše její jméno do tiché noci a zahleděl se do daleké dáli. Na mysli mi vytanuly mlhavé vzpomínky na to když jsme byli ještě malý. Když jsme ještě bydleli v Londýně. Vzpomínám si jak jsme se jendou hádali o barvu jedné hračky. Já jsem říkal, že je hnědá a Olivie zase, že je červená. Pak jsme se oba urazili a celý zbytek dne spolu nepromluvili. Musel jsem se usmát nad touhle vzpomínkou. Tak to vypadá když se hádají dva barvoslepý idioti. Usmíval bych se dál, ale něco mi přelítlo v mysli.

Taška... červená...

Je mi to nějak povědomé, ale nemůžu si vzpomenout.... Londýn Taška....

Svraštil jsem obočí a zavrtěl hlavou asi bych už měl jít spát. Řeknul jsem si a zavřel okno. Stačilo pár nedlouhých pohybů k mé posteli a už jsem ležel v posteli. Zachumlal jsem se do přikrývek a po dlouhém a náročném dni jsem konečně zavřel oči.

Tohle je poslední noc, kdy tahle budova stojí a kdy jsem v ní, jako George villain děvka "velkého" Viktora Beladona. Naposledy jsem tu jako jejich spojenec.
Naposledy...