• My Gang boss •

58● Suterén ●

Pohled: Schlatt

Stál jsem v naprosté tmě a i přes to, že jsem měl otevřené oči dokořán jsem neviděl absolutně nic. Nebyl to žádný rozdíl pokud jsem měl oči zavřené či otevřené. Možná to bylo tím alkoholem, který ze mě ještě nevyprchal, ale na úplnou chvíli jsem si přestal uvědomovat funkčnost mých očních víček. Rukama jsem si musel osahat své oči, abych zjistil jestli je mám právě otevřené či zavřené. Bylo to všechno divné. Cítil jsem se, jako bych byl unášen nekonečným nekonečnem, které pohlcovalo celé mé tělo. Mírný chlad jakoby tomu napomáhal... pronikal skrze mé oblečení až na mou kůži, kde donucoval mé chalupy stát.

Natáhnul jsem ruce před sebe za účelem najít zeď díky, které bych se mohl orientovat, ale jediné co jsem chytal do rukou byla jen temnota. Dal bych za to flašku, že jsem ještě před chvíli stál vedle zdi o kterou jsem se opíral. Počkat... odkud jsem vlastně přišel?? Byl jsem dezorientovaný a to opravdu hodně. Už jsem ani nevěděl, kde je pravo a kde levo. Jediné, co jsem věděl opravdu jistě tak to, kde je strop a kde zem. Ze shora sem totiž doléhali tlumené zvuky střelby a křiku. Jinak všechna ostatní orientace šla úplně do prdele.

Hledal jsem zeď, ale stále nic. Čím víc kroků do temnoty jsem udělal tím víc neklidný jsem byl. Cítil jsem se bezbranně a zranitelně. Kde mám telefon... Prohledával jsem všechny svoje kapsy, ale telefon nikde. Sakra. Vždycky, VŽDYCKY mám u sebe telefon, ale zrovna, když se celé kasino žene do sraček tak já ho ztratím!

Lehký, studený poryv větru se otřel o mé tělo. Něco kolem mě prošlo... Ztuhnul jsem a velmi rychle ztichnul. Co to kurva!? Údery mého srdce zrychlili a nabrali na hlasitosti. Měl jsem dojem, že moje srdce mi strachem vyskočilo až do krku. Byl jsem tak zkurveně vyděšený.

Tahle místnost asi nemá zdi nebo co?! Ohavný pocit, že tu nejsem sám mě obklopoval, zahaloval a vyplňoval nepříjemný, volný prostor kolem mého těla. Aspoň kdybych měl zeď o kterou bych se mohl opřít a ochránit tak aspoň svoje záda před nečekaným útokem. Měl jsem totiž dojem, že mě každou chvílí někdo bodne do zad. Mravenčiví až lochtající pocit mučivě dráždila moje záda.

Z jedné strany zpovzdálí se ozvalo tiché zavrzání až mi krev ztuhla v žilách. O krok jsem ucouvnul dozadu. Moje mysl už si utvářela ty nejrůznější a nejhrůzostrašnější představy. Napnul jsem svoje uši a soustředil se jestli neuslyším ten zvuk ještě jednou. Třeba se mi to jen zdálo. V uších mi hlasitě hučelo tichem, který mě obklopovalo a to bylo jediné, co jsem slyšel. Moje naivní část mi říkala, že tu nikdo není jen já a moje fantazie a já ji chtěl opravdu s klidem věřit.

Couval jsem pomalými, neslyšnými krůčky opačným směrem než jsem slyšel to vrznutí a ani na sekundu mě nenapadlo, že zvuk se umí odrážet od stěn.

Hřbet mé ruky se dotknul něčeho extra odporně ledového ne... hřbetu mé ruky se dotklo něco zkurveně ledového. Celou rukou mi projel bolestivý šok a moje srdce vynechalo pár úderů, když mi to něco zmáčklo ruku. Před očima se mi najedou udělalo bílo a já už si myslel, že jsem v nebi.

,,Schlatt jsi to ty?"

Ten hlas mi byl povědomí, ale díky náhlému přechodu z naprosté černoty do absolutního bíla se zaktivovala moje nabíhající kocovina a hlava mě začala tak zatraceně bolet, že jsem měl problém si vzpomenout komu ten hlas patří.

,,Aimsey... nesviť mi do ksichtu."

Aimsey rychle sklopila svůj telefon a já děkoval všem bohům, když se mi začal vracet zrak. (Tedy myslím, že se mi začal vracet.) Ze srdce mi spadnul obrovský kámen. Neudržel jsem se na nohách, kdo ví jestli kvůli chlastu nebo stresem. Sesunul jsem se k zemi s rukou přitisklou na srdci.

,,Schlatt- jsi v pořádku?"

,,Ty jsi mě tak zkurveně vyděsila."

Dostal jsem ze sebe mezi hlubokými nádechy.

,,Promiň nebyla jsem si jistá jestli jsi byl někdo z Dependia nebo od nás."

Letmým pohledem jsem si jí prohlédnul a všimnul si velké železné tyče, kterou držela v ruce. Musel jsem se oklepat nad uvědoměním, že jsem mohl mít rozjebanou hlavu tou gigantickou věcí.

,,Schlatt proč se nerozsvěcují světla? Co se děje nahoře? Doléhá sem střelba."

Očima jsem zakroužil, tolik otázek najednou.

,,Nemám šajna."

Odseknul jsem jí a chytil se za hlavu. Že bych tak rychle procitnul už z alkoholu?

,,Obhlédla jsi to tu už? Našla jsi ty dveře?"

,,Ano jsou hned vedle nás."

Posvítila telefonem nalevo od nás a měla pravdu. Hned vedle nás stáli velké železné dveře. Jejich vzhled působil opravdu staře. Kov už začal dávno rezivět a barvil se do sytě oranžové barvy. Nemohl jsem si pomoct, ale ty dveře mi připomínaly výtahové dveře. Dvě tlačítka na zdi vedle dveří, které by asi měli svítit, tomu ještě víc napomáhaly.

,,Nejdou otevřít..."

Poznamenala tiše Aimsey.

,,Co máme dělat? Máme tu čekat?"

Proč má tahle holka furt tolik otázek. Pomyslil jsem si.

,,Nemám sebemenšího tucha."

Řeknul jsem a oba jsem čučely na ty rezavé dveře, jakoby měli oživnout.

,,Schlatt?"

Přerušila po chvíli bezvýznamného zírání na dveře Aimsey.

,,Co zas?"

,,Zdá se mi to nebo cítím alkohol?"

,,To se ti určitě zdá, co by tady dělal alkohol."

,,Ale Schlatt-"

Světla se prudce rozsvítila a nás to oslepilo.

,,Kurva moje oči."

Vykřiknul jsem. Ne už zase ne. Chytil jsem se za hlavu a snažil se vydržet tu řezavou bolest, co mi pulzovala hlavou. Bylo to jak nové světlo boží. Ježíš nám chce vypálit oči.

Aimsey poskočila a najednou se rozeběhla přímo proti zdi do které narazila. Co jí kurwa jebe? Kdyby se aspoň trefila do dveří pochopil bych její nedovyvinuté myšlení, ale ona místo toho trefila přímo obličejem zeď vedle dveří. Bože ženská ani se nedokáže trefit do zavřených dveří, když už se chce přizabít.

,,Sakra."

Zaklela Aimsey a chytila se rukama za nos.

,,Kde je to pitomé tlačítko?"

Rukou od krve chmatala po zdi a snažila se najít tlačítko pro otevíraní dveří, přičemž obarvila kus vybílené zdí do ruda.

,,Musíš trochu níž! Né trochu vejš, doleva... doprava na východ na jihozápad!"

,,Schlatt jak mám sakra vědět, kde je jihovýchod!"

Štěkla po mě. Bože ještě teď bude agresivní. Když se jí konečně podařilo zmáčkla tlačítko, dveře se sotva rozevřely na jeden loket.

,,Schlatt podej tu kovovou tyč! Rychle!"

Ukázala na ležící tyč asi metr odemě. Jendou rukou jsem se držel za hlavu s modlitbou ať neexploduje a druhou se snažil vyvážit rovnováhu a dojit k té kovové tyči, kterou předtím měla v ruce a chtěla mě s ní určitě přetáhnout a přizabít.

,,Musíme ty dveře víc rozevřít než vypadne energie!"

Vrazil jsem kovovou tyč mezi dveře a začal je silou páčit. Aimsey se přidala a tak jsme společnými silami je otevřely.

S ostrým hvízdáním korodujícího kovu se dveře doširoka otevřely. Oba jsme hned nakoukli dovnitř a zírali do neprohlédnutelné tmy, ačkoli nám nad hlavami ještě stále svítili žárovky. Z chodby vál chladný lehce zatuchlý průvan. Dělám v Quackityho kasínu dlouho a nikdy jsem si ničeho takového nevšimnul.