Desire

~7~

Hayley

Pocit vítězství byl víc než zasloužený a ve skrytu duše, jsem cítila pokryteckou radost. Šok, naštvání, nejistota, jakási forma zloby i strachu.
Několik z nich, zoufale vzalo papírek s přiděleným tématem a hledělo na něj, jako kdyby měli možnost ho nějak nechat zmizet.
Přímo královsky jsem se bavila pohledem na děvčata, co si mezi nadávkami na mě, vyděšeně šeptaly, že jestli neprojdou tak jim rodiče zarazí kapesný a všechny výsady.
Reakce chlapců byly obdobné. Hlavně skupinka Harryho mě očividně proklínala ve velkém. Jenže v daný moment mi to bylo jedno.

Jak jsem jim řekla, chtěli válku, tak ji mají. Jenže já to přece jen umím o něco líp jak oni. A strach, že mi začnou vyvádět naschvály ve stylu základní školy, jako připínáček na židli, opravdu nebyl. Na takové podpásovky byli moc hrdí.

Výuka skončila, Connor mi psal jestli se stavím a nedonesu mi něco poživatelného. Se smíchem jsem kontrolovala hodiny. Návštěvy byly od čtyř, teď odkleply dvě hodiny... Prošla jsem se po třídě, posbírala pár zmuchlaných obalů od čipsů a sladkostí a se zaujetím se natáhla po skicáku, kde seděl ten klučina, Malik tuším. Ah Bože, měla bych se přece jen fofrem naučit jména i příjmení. Než na to dojedu.

S úžasem jsem si kresby prohlížela. Pár prasárniček bylo nahrazených vcelku milými tématy. Různé karikatury jak dětí ze třídy, tak nás profesorů a i zjevně lidé z jeho života mimo školu. Nemohla jsem mu upřít, že má talent.

„Jak to mám stihnout?" Chraplák ode dveří, mě polekal. Překvapeně jsem se dívala na Harryho. Chuť si rýpnout, jestli hledá cigarety tak má smůlu – skončily mokré a následně v odpadkovém koši – nestačila přijít. Schovala jsem Zaynův skicák zpět do lavice a se zájmem se znovu na Harryho otočila.
Laxně se opíral o futra, s drzým výrazem si mě prohlížel a na rtech mu seděl jemný úsměv. Vypadal nebezpečně a zároveň... Svádivě?
„Jako co, Harry?" Snaha o rádoby profesionalitu a zamaskování vystoupané nejistoty.
„Rádoby referáty? Tři na jeden den?" „Není můj problém. Nebudeš to mít, budeš mít pětku. Udělej alespoň něco a ocením třeba snahu a nebude to pětka, ale třeba čtverka, hm? A pokud se nemýlím, nemáš být na tréninku? Za chvíli ti začíná." Otočila jsem se k němu zády, a hodila si do tašky jejich pokusy o slohovky.
„Můj trenál, není tvoje starost, kotě." Chuť jej praštit vymizela, ozvalo se lupnutí a překvapeně jsem se otáčela. Zámek na dveřích naznačoval, že je zamknuto. Šokovaně jsem na něj hleděla a pomalu couvala kolem stolu.
Zbláznil se?! Co to vyvádí? Proč tohle vůbec dělá? Dech se mi krátil, z kolenou se stávalo želé. Pomalu se přibližoval, připomínal dravou šelmu, co každou vteřinou může skočit. Pomalu ale jistě mi docházelo, že se v jeho očích začínám topit.
Arogance smíchaná drzostí byla šílená kombinace.

„Copak, hrdinství tě opouští? Copak, bojíš se? Bojíš se, že ti ublížím? Paní profesorko?" Pronesl to tiše, o to víc to mělo zlověstnější a svádivý podtón. Vyjekla jsem a následně ucítila za zády zeď.
„Co Hayley, bojíš se mě?" „Co to děláš? Co si to dovoluješ?!" Prskla jsem a zapřela se dlaněmi o jeho hruď. Na poslední chvíli jsem zabránila překvapenému výrazu; už podle upnutého trička bylo poznat, že má tělo vyrýsované, ale cítit ho... To bylo něco jiného. Příjemného.
Přitiskl se na mě, z ramenou mi sjel dlaněmi na boky a sklonil se.

„Bojíš se, nebo tě to vzrušuje?" Ovanul mi jeho dech ucho, donutil mě, se začít chvět. Cítil to, poznal to. Tiché uchechtnutí, přitiskl se silněji a moje snaha jej odstrčit je marná.

„Co si myslíš, že děláš?!" Znovu se ho snažím odstrčit, pobaveně se usmívá. Nehne se ani o píď. „To, co chceme?" „Co chceme?! Okamžitě mě pusť!" „Nebo co? Půjdeš za ředitelem, že tě obtěžuju? Tomu sama nevěříš." „Jsem tvoje profesorka!" Kraťoučká věta, co mě stojí mnoho sil. Znovu je skloněný, těká mi očima po tváři a chuť jej praštit, se míchá s chutí ochutnat ty drze zkřivené rty.
„Jo a dlouho jsem neviděl úču, co bych chtěl ošukat. Neříkej mi, že by ses bránila. Co měl znamenat ten tvůj výraz, když jsem si přejel dlaní přes rozkrok? Zasloužila by sis potrestání. Takový sražení ega netoleruju." „Pusť mě." Vydechnu lehce přidušeně. Na nic hlasitějšího se nezmůžu, nemůžu.
Zapřela jsem se o něj a jeho tělo z mého sjelo. Protáhla jsem se kolem a přemýšlela, co udělám až otevřu. Začnu hystericky křičet o pomoc? Nebo prostě jen uteču?

Sotva konečky prstů jsem ucítila chladný kov klíče, sykla jsem. Bolestí. Nevybíravě mě narazil na dveře a přitiskl se zezadu. Tiché zachrčení mi projelo nad hlavou a jeho rozkrok se přitiskl na můj zadek. Přitiskl se silněji a znovu vydechl.
„Bojíš se mě." Suché konstatování faktu. Není to jen čistý strach, cítím i nejistotu. Co chce k sakru udělat?! Proč tohle vůbec dělá?!
„Nech mě na pokoji, nebo-" „Nebo co? Řekneš to tomu svýmu? A co udělá, hm? Dá mi přes držku? Nebojím se." Zasmál se, obrátil mě k sobě a já zvládla jen přemýšlet nad tím, jak ví o Connorovi.
Nikdo z dětí nemohl vědět, že mám přítele. O Connorovi jsem se bavila jen v kabinetě s profesorem zeměpisu – jeho snaha pozvat mě na kafe byla vtipná – a profesorkou z němčiny.
„Šuká dobře? Umím to mnohem líp! No tak, sama mě svádíš." „Prosím? A jak jako?" Vrátil mě do reality, ihned bych si za svůj dotaz vrazila. Zakřenil se a znovu se sklonil.
„To jak ses předklonila? Ale no tak, lžeš mně nebo sobě?" „Okamžitě mě pusť, nebo to pro tebe dopadne opravdu špatně." „Neřekl bych." „Harry!" „Ano, Hayley?" „Nejsme Hayley, ne pro tebe! Okamžitě mě pusť a vypadni." „Začínáme být drzí... To se mi líbí."

Jeho ego by vydalo na knihu a několik jejich pokračování. Sebestředná arogance, namyšlenost. Frajerství řvalo do dálky.
Zalapal po dechu. Neměla jsem tušení, jak se mi povedlo procpat mezi naše těla ruku. Držel mě pevně a přitom... Na tváři mu teď svítil otisk mé dlaně. Čekala jsem zlobu, nějaký nával vzteku, jenže on místo toho poslechl. Konečně!
Na zadku mě pálila jeho dlaň a v uších, jako ozvěna stále dokola jela jeho slova; „Ať chceš nebo ne, za pár dní dostanu to co chci. Vyšukám z tebe duši, paní profesorko. Ještě chvilku tě mít u sebe, a sama bys mi rozepínala rifle. Začal bych tě víc než příjemně tlačit."

Prudce jsem dveře zabouchla a zamkla se uvnitř.

Opírala jsem se čelem o dveře, snažila se vzpamatovat a nezhroutit se. Dokola jsem se sama sebe ptala, co to udělal, proč to udělal a o se snaží. Odpověď žádná nebyla.
Utekla slabá půl hodina, než jsem se odhodlala vyjít ven. Chodba byla prázdná, rychlou chůzí jsem se dostala do kabinetu. Posbírala věci a vyběhla ze školy.
Spěchala jsem na autobus, cítila v sobě jen vztek a oči mi mimoděk ujely k fotbalovému hřišti, kde se prohánělo několik osob.
Z dálky jsem rozeznala Malika, blond klučinu Nialla a pak, Harryho. Akorát mu nějaký kluk, pravděpodobně Liam přihrál balón, ten se následně zatřepotal v sítí.
Zrychlila jsem chůzi a napětí opadlo až když se dveře autobusu zavřely.

„Ahoj!" „Ahoj." Usmívala jsem se na Connora, hltavě se začal cpát na tajno přineseným kouskem koláče. Remcal, že by si dal nějakou čínu a místo toho tohle. Až moje důrazné varování, že jestli nebude držet pár dní dietu, tak si pobyt prodlouží jej umlčí. Ptá se co škola, co ti smradi. Jak reagovali na novou třídu. Se smíchem se baví nad jejich naštváním a pro daný moment, nemyslím na Harryho.
Sotva dorazím domů, zapínám notebook a přihlašuju se na svůj účet. Určitě o Connorovi ví odtud. Prohlížím si naši společnou fotku, pak se mi vybaví poslední dovolená.
S lehkým naštváním mažu fotky kde jsem v plavkách, přitom přemýšlím co si udělám na večeři.
Connorův nápad na čínu nebyl špatný, za pár minut mi píše kurýr že je na cestě a jen vylezu z vany, volá že je dole.
S jídlem sedám k notebooku, posílám dětem na třídní email pokyny co a jak chci vypracované. Nebazírovala jsem na tom, bohatě by mi stačila alespoň snaha něco vytvořit. Ale po tom, co Harry udělal... Ať se zapotí, on i ostatní.
Soubory odeslány, lezu do postele. Slabá útěcha, že zítra mám svou třídu jen dvě hodiny ráno...
Za pár minut mobil hlásí příchozí zprávu z messengeru. Hrábnu po něm, že by Connor ještě nespal, i když už psal že jde spát, protože neví co nudou dělat?

„Musím uznat, že tvoje prdelka na mým rozkroku, mě vzrušuje ještě teď. Moc příjemný, kotě! A mimochodem, odstranit fotky jsi měla dřív... Jsem rád, že jsem si je stáhl. I když bez plavek, by to bylo lepší, nemyslíš?"

Zírám na zprávu, neschopná slova a tečky znázorňují, že osoba na druhém konci ještě něco píše.

„A neodpověděla jsi mi, šuká dobře? Bude tě dnes šukat? Pozor, aby sis nepředstavila mě, místo jeho a nezačala sténat moje jméno. Moc dobře jsem si všiml, jak ses začala chvět."