Desire

~24~

Harry

Civím do stropu, jsem jenom nasraný. Další nápor zloby, závisti, žárlivosti... Má ji, je jeho. Vím, že ji sotva znám, ale copak si můžu pomoct? Nemůžu a nechci. Pomotala mi hlava a už to není jen o tom, jí ošukat. To se mi povedlo... Mohl bych se přece teď plácat po rameni, jak jsem dobrej. Ošukal jsem úču... Ale já chtěl víc. Ve chvíli, kdy jsem jí psal před půlnocí zprávu, na dobrou noc, že už jdu sám spát, jsem se zařekl že bude moje. Počkám si...
Vím, že mi bude patřit. Jednou.

Během nedělního rána, mi píše sporadicky, a já snažím to akceptovat. Až po dopoledni se konverzace rozproudí. Volat raději nechce, ale zprávy stíhám sotva číst... Jakmile se znovu odmlčí, skřípu zuby.
K večeru mi došla zpráva, že už jde spát, jenže to jsem měl půlnoc já. Vytuhl jsem u filmu a modlil se, ať ho nevzbudí zvuk zprávy, kdo jí během noci píše, když jsem jí přál dobrou noc.
Ráno, nečekaně, zaspávám. Nejraději bych se na to vysral, ale jestli chce opravdu dojít, chci ji vidět.

Krátká zpráva na dobré ráno s dovětkem, že se uvidíme ve škole... Ihned začnu spěchat a i tak dorazím po zazvonění.
Nikde ani noha a já si sám sobě spílám. Kdybych vstal dřív, mohl bych Watsona poprosit, ať mi make-upem zkusí zakrýt škrábance na krku, jenže Watson i Sherlock dávno doma nejsou...

„Dobrej! Se omlouvám, zaspal jsem. Co je?" Rozrazil jsem dveře a chtěl jít za ní, sotva jsem na ni pohlédl. Vypadala hrozně, to že má horečku jí svítilo na kilometry daleko z očí. Snaží se tvářit hrdinsky, ale moc jí to nejde.
„Napíšeme test a pak máme volno." „Není ji dobře." „Nemáme řvát." Děcka mi poskytují informace, ona jen přikyvuje. Liam jí pomáhá se posadit, Nialler vyskakuje na nohy a bere arch papírů s testy. Rozdává je, ona leží na lavici, bradou se opírá o ruce a je jí asi úplně jedno, jak ty testy dopadnou.

Morduju se s testem, fakt se snažím. Děcka si tiše radí a ona to nechává být. Jen to sleduje... Je mi u prdele, kolik tam mám chyb... Vydoloval jsem z hlavy, co jsem si zhruba pamatoval z mluvnice a odnáším jí test. Věnuje mi smutný úsměv a pokývne ke stolu.
„Odskočím si." Znovu kývne, mířím do kantýny pro čaj a pak na ošetřovnu.

„Nedám ti celé balení, zbláznil ses?" Zírá na mě sestra, když ji poprosím o prášky na teplotu a něco i na bolest.
„Je to profesorku Brown, není jí nejlíp. Jestli mi nevěříte, tak můžete jít se mnou do třídy." Nakonec mi pomůže němčinářka. Zjevila se tam s děckem, co jí ve třídě omdlelo a dává mi za pravdu.
S léky se vracím do třídy, jakmile jí je dám, je překvapená ale o to je vděk v očích silnější.

„Tohle je podle tebe dobrý, krásko? Máš být doma... Nezlob se, ale vypadáš hrozně, i když jsi pořád krásná! Princezno, proč jsi nezůstala doma?"
Zapluju do lavice, píšu zprávu. Kdyby jen věděla, jak moc mě sere, že jí takhle vidím... Vzal bych to raději na sebe.
„Mělas mi napsat, jak ti je. Mohl jsem se na školu vysrat a vyzvednout tě. Jsem sám, máma odjela se ségrou do Londýna. Mohla jsi být u mě... Jen být se mnou, nic bych nechtěl...! Ale ty potřebuješ postel."

Pár minut si píšeme, pak nám dává volnou zábavu. Děcka vybírají film, Zayn jí dává k dispozici svoje místo. Taky jsem mohl kváknout já, ale alespoň ji mám blízko.
Nabízím ji mikinu, gesto nad kterým nepřemýšlím do doby, než se ozve třídou zašumění při pohledu na můj krk.
Moje paka si vymění pobavený pohled a věnují mi škleb. Prostředníčkem je posílám do háje.

Dvě hodiny ji mám tak blízko a přitom daleko. Leží na lavici, snaží se pospávat a jakmile hodina končí, v doprovodu Emy a Lynn míří do kabinetu. Kolem mě se sesype mužská část třídy, převážně členové týmu.