Desire

~30~

Harry

Chci ji políbit, držím ji v náručí a nemyslím, na nic jinýho. Jen na to, jakej to je pocit, ji konečně znovu držet. Jakmile mě nazve dávným přítelem, jako kdybych dostal facku. Sevřu ji pevněji, nejsem jen dávnej přítel!
Vymaní se mi, něco si s kancléřkou šeptá... Pak, jako kdyby chtěla odejít, jenže ji žena zachytí a znovu ji něco, důrazně říká.
Nečeká ani na odpověď, pustí ji a míří ke mně. Jakmile kolem mě prochází, věnuje mi něžný, povzbudivý úsměv a je pryč.

V pondělí mám přijít podepsat smlouvu. Místo jsem dostal, ale radost teď necítím.

Hayley stojí stále několik metrů přede mnou, neotočila se, dívá se do země. Donutím se k pohybu a když ji sevřu v náručí, je mi zle. I když se k ní přitisknu, ona je strnulá, jako kdyby to ani nechtěla. Jako kdybych tohle nemohl...

Nabídku, že malého pohlídám, zatímco si půjde pro věci, abychom si mohli někde promluvit, v první chvíli přijmout snad nechce. Chlapeček souhlasí a za pár vteřin jsem s ním sám.
Dřepí kousek ode mě, dívá se na mě a rošťácky se usmívá. Jakmile se znovu vytáhnu na nohy, sjede mě pohledem a zaculí se o něco víc.

„Seš velkej!" „Taky budeš, až vyrosteš." „Myslíš?" „Určitě."
Bez přemýšlení k němu vykročím, snad nezačne křičet, ale chci si ho pochovat. Jen ho mám v náručí, znejistí. Zapře se mi dlaněmi o ramena a našpulí pusinku.
„Bojíš se mě?" „Nevím. Znáš maminku..." „Neublížím ti, nemusíš se mě bát." Postavím ho na zídku a on se drze zazubí. „Sem nesmím." „Maminka ti to zakazuje?" „Má strach, že spadnu." „Držím tě, hm?"
Uznávám, výchovná metoda hadr, ale jak si ho mám získat jinak, než mu povolit něco co máma zakazuje?
Vklouzne dlaní do mé, usměje se a začne se procházet.

„Půjdeš s náma?" „Kam?" „Na zmrzku a na hřiště. Maminka to slíbila. Když neuteču." „Ale tos nedodržel." „To nevadí." Zubí se. „Jakou máš rád zmrzku? Já citrónovou." Pohladí se po bříšku a zastaví se. Zapiští, znovu jsem ho vzal do náruče.
„Já taky." „Jo? Paráda! Aji na hřiště s náma půjdeš?" „Když bude maminka chtít." „Já chcu. Je tam věž... Nemůžu na ni, ale s tebou mi to maminka dovolí." „Myslíš?" „Jo."
„Jak ses měl ve školce? A jak jsi utekl, hm?" Postavil jsem ho na zídku, zase mě chytil za dlaň a spokojeně se procházel.
„Pod nohama, paní učitelce. Něco tam dělala." Zasměje se a trhne ramínky. „A nuda. Dnes nás bylo málo. Chyběl mi kamarád." „Jsi pěkný šídlo, viď?" „Ale malinký." Zubí se, vezmu ho pod pažemi a vyhodím do vzduchu.
Hysterické zapištění pročísne ticho kolem nás. Sám se začnu smát, znovu ho vyhodím do vzduchu a jeho nadšená tvářička, když mi dopadne zpět do náruče, mě nutí se dál smát. Očka mu planou, pusu má roztaženou od ucha k uchu a dožaduje se, abych ho vyhodil zase.

Vycházíme z univerzity, Harry peláší před námi, cestou se zdraví s míjejícími se studenty... Rozverně poskakuje, něco pokřikuje, neustále se k něčemu sklání nebo čupí, něco zkoumá v trávě a běží dál... Pohled na něj, je dokonalý ale mnohem lepší by to bylo, kdybych přitom mohl obejmout Hayley.
Letmo jsme se o sebe otřeli dlaněmi a ona ucukla, jako kdyby se spálila. Se snahou zamaskovat bolest v hlasu promluvím.

„Říkal, že půjdete na zmrzlinu a na hřiště." „Co jste si povídali? Řekl jsi mu -" Střelila po mně ustrašeným pohledem. „Kdo jsem? Ne. Tohle mu chci říct, až s tebou. Chceš mu říkat celý život, že nemá tátu? Nechceš mě svým životě?" „Ví, že má tátu. A že s námi nemůže být." „Může a chce." Pohlédnu ji do očí, uhne pohledem a nejistě si hraje s prstýnkem. Při pohledu na její ruce, mi svitne naděje; na zápěstí má řetízek ode mě.
„O čem jste se bavili?" Vyhne se jakékoliv odpovědi na moje konstatování, že chci být v jejich životě, proč to nechce přijmout... Střelím po ní pohledem, znovu uhne a jakmile zvednu hlavu, cítím její pohled.
„O tom, co dělal ve školce, jak se mu povedlo utéct a že má rád citrónovou zmrzlinu. Smál se, když jsem mu řekl že já taky. A jestli ho na hřišti vezmu na jakousi věž. Říkal, že maminka se ho bojí tam pouštět a ona nahoru lézt nechce." Znovu jsem se zahleděl na malého, vesele dál peláší, blíží se k silnici a nevypadá, že by chtěl zastavit.