Desire

~10~

Harry

Překvapení, strach, nejistota... To se jí promítá ve tváři a když promluví, potlačím smích. Snaha o autoritativní tón je pěkná, ale zbytečná. Má co dělat, aby se jí hlas nechvěl, snaží se neuhnout pohledem a přitom...
„Odejdi." „Nebo co? Budeš křičet?" „Harry! Nemám absolutně nejmenší tušení, o co se to snažíš. Zařaď zpátečku dřív, než to začnu řešit. Tohle není vhodný, a ani v nejmenším-" Jestli mě chce polekat vyhrožováním, nemá šanci.
Bavím se pohledem na ni. Pomalu couvá, snaží se ode mě dostat co nejdál. Stejně jak ona pomalu couvá, já se přibližuju.
Nedívá se za sebe, neví, že za chvilku narazí do stolu a tam ji budu mít jako na podnose. Překvapeně sykne a konečně se obrátí. Než stačí jakkoliv zareagovat, sedí na stole a já mám její nohy kolem pasu.
Objal jsem ji a přitáhl k sobě. Cítím, jak se chvěje, do nosu mě praští vůně silnýho parfému. Hrudník se překotně zvedá, slyším její dech.

„Přestaň!" Sotva to zašeptala. Povýšeně jsem sledoval, jak si prohlíží mou hruď, nemyslím, ani se o to nesnažím.
Myšlenky na to, jakej toto bude průser jsem udusal někde hluboko v sobě. I kdyby se měly teď rozrazit dveře, stálo mi to za to.
Co mi kdo může? Dát dvojku z chování, říct to rodičům... No a co? Stejně tak jsem zahnal myšlenky na to, co by to znamenalo pro ni. Kdyby se nebránila, kdyby se teď něco stalo a někdo nás přistihl... Vyhazov, záznam o styku se studentem... Zničil bych ji kariéru. Ale i to mi je u prdele.

„Neodpověděla jsi mi na zprávy." S veškerou něhou, co jsem v sobě zvládl najít, jsem si vzal její čelist do dlaně. Palcem hladím po tváři a dochází mi, jak je proti mně drobná. Můžu jí ublížit, ani nebudu vědět jak... Potlačil jsem náznak jakéhosi citu a její „Vypadni." mi v tom pomůže.

„Ne. Chci odpovědi." „Harry!" Nehodlám s ní diskutovat, na to nemáme čas. A jediný, čeho tím docílí bude, že mě nasere... Ostatně, kdy naposledy jsem pronesl tolik vět v momentu, kdy jsem měl kolem boků nohy holky?
Přejel jsem dlaní z tváře do vlasů. Nevybíravě trhl hlavou dozadu a povýšeně se jí do krku usmál. Zasténání vyplnilo prostor kolem nás. Takže to má raději drsněji, dobrý vědět.
Přejížděl jsem jí rty po krku, vzápětí silně kousl a přisál se. Znovu zakňourá slastí a stisk kolem boků, je silnější. Uvědomuje si to vůbec?
Laskám její krček, nadrženost ve mně roste šílenou rychlostí. Nezvládám jí už potlačovat.

„Večer se díky tomuto, znovu udělám. Co ty? Budeš myslet na mě, až tě bude šukat?" To, co mezi námi probíhalo, by se dalo považovat za relativně romantickou chvilku, kterou jsem teď svým projevem zazdil. Jenže na sladký řeči prostě není čas.
„Pře-přestaň!" „Tak křič, zavolej si pomoc. Že tě obtěžuju, hm?" Vysadil jsem si ji na sebe a narazil na zeď.
Pořád se bojí, je nejistá a přesto... Oči jí planou, sama potlačuje bezpochyby nadrženost.

„Nebo mi řekni, co chci vědět a vypadnu." Prostě je to něco za něco. I když sám nevěřím, že odejdu, pokud mi odpoví.
„Co si o sobě myslíš?! Co si myslíš, že děláš?!" „Co si o sobě myslím? Jen to nejhorší. A co si myslím, že dělám? Kotě, způsobuju ti mokrý kalhotky. Jestli teda nějaký vůbec máš." Sevřel jsem v dlani zadeček a přitiskl ji na zeď o něco silněji.
Vpíjím se do jejích očí, stejně jako ona do mých. Motá se mi hlava, už jsem pochopil, proč mně holky říkají že při pohledu do mých očí, ztrácí hlavu. Teď jsem to prožíval já.
Rozbouřený oceán, ve kterém jsem se topil. Ve kterém bylo čiré zoufalství, zklamání ze sebe sama, že to nechala zajít tak daleko.

„Prosím! Přestaň!" „Nechci. Chci to. A ty taky. Proč se nebráníš, hm?" Zapírá se mi o ramena, snaží se mě odstrčit. Zbytečně. Mrknu na hodiny. Čas se nemilosrdně krátí...
Proč jsem nepočkal, až po škole?! Měl jsem si pohlídat, kdy vypadnou ti dva idioti co tu jsou s ní a pak...
„Odpověz mi, nemáme moc času." „Nic ti neřeknu." „Jak myslíš..." Začal jsem jí líbat na krku, jazykem ochutnával pokožku, zanechával mokrou cestičku, několikrát skousl kůži. Celou dobu tiše vzdychala slastí, rajská hudba pro moje uši.
Pustil jsem jí jednou rukou, sázel na to, že jí udržím jen jednou, pokud se začne bránit. Znovu mi vrazí, nebo mě nechá, se jí dotýkat všude, kde chci já?
Aniž bych se odtáhl od krčku, a dal ji najevo, že přijde nějaká změna, přejel jsem dlaní přes tělo k hrudníku a sevřel v dlani ňadro. Rty se mi zvlnily do spokojeného úsměvu, roztouženě zavzdychala. Maličko se prohnula a dobrovolně zaklonila hlavu víc. Cítím z ní jen nadrženost, touhu, chce to. Chce mě... Nepřemýšlí, nejedná racionálně. Jak se bude cítit, až odtud vypadnu. Dostaví se výčitky nebo touha?