Desire

~34~

Harry

Nasnídali jsme se, zapli si k tomu pohádku a pak s ní, jako s kulisou, stavěli lego. Nechal jsem se stáhnout jeho fantazií a v momentu, kdy jsem nebojoval proti drakovi s letadýlkem, jsem dumal nad tím, jak je dokonalý. Jak je chytrý, vtipný, jaká je rozumbrada.
Snažil jsem se zapamatovat si, jak se usmívá a nahlas chechtá. Jak mu planou očka, jak se mu kroutí pusinka do drzého a mně tak podobného úsměvu.
Od lega jsme přešli k malování, pak chtěl naučit nové písmenko a pyšně se chlubil sešitkem, kde ho Hayley učila písmena a čísla. Hra na školu ho vyčerpala, začal mi usínat v objetí, kam si sám přilezl. Schoval se mi v náručí a objal mě kolem krku.

„Mám tě rád." „Miluju tě." Zašeptal jsem mu do vlásků, ale to už neslyšel. Na pár minut jsem ho položil na zem a roztáhl pohovku. Z jeho pokojíku donesl peřinu s polštářem a lehl si k němu. Znovu, podvědomě, se ke mně zavrtal. Schoval jsem ho pod svou rukou a plánoval si, jak se taky prospím. Ale mozek mi to hned tak nedovolil.

Byl jsem plný obav z toho, jak přijme fakt že jsem ten, koho by chtěl. Bude rád? Nebo se rozzlobí? Hayley mu řekla, že s ním nemůžu být... Ale teď... Dokáže tak malej človíček cítit vztek a zlobu? Nebo bude jen smutný, že jsem s ním nebyl od miminka? Nebo to přijme na první dobrou a pak, za pár let, mi to otříská o hlavu? Že jsem tady nebyl, když si poprvé odřel koleno, tak proč mu dávám zaracha a kázání o něčem co provede. Protože provede, to je mi jasný. Je moje kopie, nejen výzorem, to vím už teď.

Hladím ho něžně ve vláskách, usmívá se a spokojeně pochrupkává. Nutí mě se usmívat, ale obavy nemizí. Spíš se nabalují další.
Co když to přece jen nepřijme? A zprčí se a Hayley bude muset volit mezi námi. Malý se může zatvrdit, že mě nechce, protože se zlobí a ona mě pak pošle pryč... Akceptoval bych ho, musel bych, ale představa že jsem bez ní a bez něho... Z toho bych se už nedostal, kor když teď bych věděl, o co jsem přišel.

Otřel jsem si oči a pokusil se spát. Zbytek dne, bude náročný...

O pár hodin později, po mém výjevu, mi klečí malý na klíně. Na krku cítím jeho ručičky, pusinka se mu třepe. Hayley zbystřila, sama se posadila rovně, přitom se ode mě odtáhla a položila mu dlaň na záda.

„Je to tvůj tatínek. Ten pravý, co s námi nemohl být. Našel si nás a chce s námi žít. Má mě rád a tebe miluje." Překvapení nahradí v jeho tvářičce něco, co se podobá zlosti.
„Proč jsi se mnou nebyl?" „Tomu nerozumíš, ani kdybych ti to vysvětlil. Jsi na to maličký. Až budeš větší, tak ti to vysvětlím." Chvíli je ticho, zjevně si svou dětskou řečí překládá, co jsem mu řekl. Obavy znovu sílí, stejně jako nejistota.
Takže vztek zná, stejně jako výčitky, velmi dobře. Co jsem čekal?

„Budeš s náma? Už napořád?" „Nikdy neodejdu. Moc mě mrzí, že jsem tady nebyl, ale teď už budu." „Slibuješ?" „Slibuju." Nechápavě jsem hleděl na jeho malíček, co se mi objevil před obličejem. Hayley mi rychle za jeho zády ukázala, co mám udělat. Zasekl jsem svůj malíček za jeho a zakaboněná tvářička se rozjasnila.
Sykl jsem. Posunul se a kolínkem se trefil přesně na rozkrok, ale bylo mu to jedno a mně na jednu stranu taky; držel si bradičku, dlaně na tvářičkách a usmíval se.

„Takže jsi můj táta!" „Jo, jsem." „Vopravdovej!" „Ano." „Jenom můj!" „Jen tvůj." „A nikdy neodejdeš?" „Nikdy. Nevzdám se tebe, ani maminky. A slibuju ti, že až budeš větší, tak ti to všechno vysvětlím. Ale teď bys to nepochopil." Přikyvuje se, usmívá se a pak se otočí na Hayley.
„Proto spinkal v ložnici? Že je můj táta tak už nemusí být tady?" „Jo, bude tam teď spávat pořád." „Dneska ne." „Ne?" „Ne! Bude se mnou v pokojíčku, viď?" Vzápětí se zarazí. „Takže jsi Harry nebo táta?" „Jak mi chceš říkat?" „Tatínku!" Vyhrkne a znovu mě chytí za krk, otře se mi nosíkem o nos a pak se rozpláče.
„Co plačeš, prdelko? Neplakej." Přitiskl jsem ho k sobě, stejně jako Hayley. Něco mi huhlá do krku a oči Hayley, jsou taky uslzený.