Desire

~29~

Hayley

Malý motel, zasazený v ne moc příjemné části Londýna... Několik prvních dní po příjezdu jsem strávila jen na pokoji, a přemýšlela co dál. Jak to sama, všechno zvládnu.
Nemohla jsem počítat s ničí pomocí. Ani jsem ji vlastně nechtěla.
Napsala jsem Michelle, poprosila ji, jestli si můžou moje věci ještě nechat nějakou dobu u sebe a znovu se odmlčela.
Večery jsem trávila pročítáním zpráv s Harrym... Neustále psal, chtěl vysvětlení, chtěl vědět kde jsem, jak se mám a prosil, abychom se sešli.
Snazší bylo pročítat staré klasické smsky, protože nevěděl, že jsem nové četla. Ale zobrazené zprávy na messengeru jej zraňovaly. Žadonil, ať ho netrápím, že mě miluje a je jedno, co se stalo. Spolu to přece zvládneme...

Jen abych se nezbláznila, a myslela na něco jiného, hledala jsem nové místo k žití a zkusila několik pracovních nabídek. Odmítli mě ihned, jak jsem oznámila, že čekám dítě. Ani v obchodě za kasou, o mě nikdo nestál.
Zas a znova, neustále, jsem přepočítávala zůstatek na účtu. Já toho moc nepotřebovala, ale to malé...

Boj byl i najít ve městě lékařku, vzala mě až třetí v pořadí a na úporné naléhání, že jsem k sakru těhotná, nechci nic zanedbat a ona si to snad na triko také nevezme.
Další dva měsíce byly stejné krušné, jako začátky. Až pak svitla jakási naděje.

V knihovně, kam jsem chodila si půjčovat knížky, jsem narazila na inzerát. Knihovnice mi ho vysvětlila jako z nouze ctnost. Nešlo mi do hlavy, jak vyhlášená univerzita v Oxfordu může shánět lektora inzerátem po knihovnách. Jedinou podmínkou bylo mít úroveň francouzštiny jako rodilý mluvčí, což já splňovala.
Na uvedený e-mail jsem poslala oskenovaný diplom, certifikát a další podklady, které univerzita požadovala a čekala.
Ozvali se za týden, rovnou telefonicky. Vícekancléřka se dotazuje, kdy se mohu dostavit k osobnímu pohovoru. Jsem jediná, kdo se na výzvu ozval a oni opravdu potřebují stálého lektora. Obeznámí mě ve zkratce se situací, kdy tři lektoři co tam jsou, odchází za měsíc důchodu a i přes veškerou snahu, není koho na jejich místo dosadit.
Na poslední chvíli zamlčím, že jsem těhotná. I když mě pravděpodobně kvůli tomu odmítnou, alespoň se po univerzitě projdu. Už nikdy takové štěstí mít určitě nebudu.

Jenže to se nestalo.
Přes prvotní překvapení a šok, se mi snaží univerzita vyjít maximálně vstříc. Zaujala jsem je, pohovor probíhal v přítomnosti jednoho lektora, který se mnou celou dobu mluvil francouzsky. Dokonce jsem dostala i jakýsi test, jen pro ověření znalostí a po pár hodinách tam, jsem věděla, že mám práci.
Na moje dotazy, co bude až budu rodit a po porodu neodpovídají. Doufají že na tu dobu seženou dalšího lektora. Mají na to ještě pár měsíců a já se do Londýna vracím jen na otočku pro těch několik věcí.
Univerzita mi zajistila i bydlení, které nabízí lektorům v rámci pracovního poměru. Nájem je několik zanedbatelných liber, správce domu řeší veškeré problémy... Nic nepadá na mou hlavu a na konci čtvrtého měsíce, jsem poprvé stála v aule a kolem sebe měla několik desítek studentů.

„Tak co to bude? Budeme mít holčičku?" Další začátek týdne, ihned jsem mířila za Maggie. Vzala si mě pod křídlo, dělala mi jakousi mámu, starala se, zajímala se... Objevila jsem se v její kanceláři a s vrtěním hlavy se usmívala.
„Pokud to není nějaký stín, bude to chlapeček." Křením se jako měsíček, prvotní přesvědčení, že si to nenechám říct, vzalo za své. Kdysi dávno, před pár lety, jsem toužila po holčičce, ale teď jsem si až zoufale přála chlapečka. Vědomí, že jak bude růst, bude mi připomínat Harryho víc a víc bylo stejně krásný, jako bolestný.
Maggie mlaskla a zamumlala, že bude muset koupit modrou vlnu a růžovou nechá jen kdyby náhodou. Se smíchem ji ukazuju nový snímek.