Desire

~25~

Hayley

Prvního září jsem sledovala svůj odraz v zrcadle. Až za měsíc a pár nepodstatných dní, to bude přesně rok, co Connora podvádím... Byla jsem jasnou volbou pro definici pokrytectví, děvky, nevěry, zklamání a bolesti.

Connor se snažil, každou mou výmluvu skrz odmítání sexu, neochoty s ním někam jít, něco podniknout akceptoval a vymýšlel, jak to mezi námi napravit. Zraňovala jsem ho a on dál a dál hledal důvody, jak to napravit. Několikrát jsem se přemohla, jenže já si to nikdy neužila, nic z toho. On byl spokojený, relativně a já zvládala předstírat bravurně.

Ani v nejmenším mě nenapadlo, že tahle šílenost s Harrym bude trvat tak dlouho, že to nepraskne. Že nás někdo někde nepřistihne... Jenže zatím se nám dařilo, nikdo o nás nevěděl a já doufala, že to tak zůstane ještě dlouhou dobu.

Vešla jsem do školy, věnovala široký úsměv vrátnému i školníkovi a prohodila s nimi pár vět o proběhlých prázdninách.
Se smíchem se ptali, jak se těším, nahodila jsem pobavený obličej, jak bych se asi mohla těšit, ale ve skrytu duše jsem řvala radostí.
Dva měsíce utrpení, dva měsíce bez Harryho. A nemůžu ani počítat naše setkání v červenci, kdy mi alibi poskytla Michelle, dva dny před jejich odjezdem z Anglie. Ani to srpnové, které vyšlo jen náhodou, protože Connorův brácha se ženil a byl pozván na rozlučku se svobodou. Díky střetu osobností s Charlieho přítelkyní, já na tu její zvaná nebyla.
Jakmile mi napsal, že je u Charlieho, psala jsem Harrymu. Sraz byl u veterinární ordinace, málokdo chodil boční ulicí a zatím nám to tam vždy vycházelo.
Zmizeli jsme na krásných osm hodin za městečko, do přírody. Procházeli jsme se lesem a opravdu jsem si připadala jako ztřeštěný puberťák, když jsme se po dvouhodinovém procházení, milovali na zadních sedačkách jeho auta a pak si jen povídali...

„Poklona, šéfová." Ve třídě se jako první objevil Liam. Kření se od ucha k uchu, zabírá si svoje loňské místo. „Tě pic, pančelko. Jak bylo o prázdninách, chyběli jsme vám?" Zayn se objevil jako druhý. Dusím smích, minimálně jednou, pokaždé když jsem byla mimo byt, jsem někoho ze školy potkala. Connor šílel při jejich pokřikování pozdravů, já se jen smála.
Do začátku hodiny zbývalo dvacet minut a já se nemohla dočkat až je uvidím, všechny.
Postupně se připojují všichni, jako poslední vchází Harry. Věnuje mi drzý úsměv a jde se posadit...

Měli jen čtyři hodiny a všechny se mnou. První dvě jsme se prokecali, pak dostali jako minulý rok test co si pamatují z mých hodin a rovnou jsem jim rozdala referáty. Neobešlo se bez remcání a smíchu, že staré zvyky - nové triky... A pak jsme si s Harrym připomněli, jaké to je v kabinetu...

Začátek školního roku utekl, byl tu prosinec a já už na jeho začátku, se horko těžko smiřovala s vánočními prázdninami, stejně tak s návrhem Connora, že bychom mohli jet na hory a konec roku strávit u jeho rodičů. Samozřejmě jako jedna velká a šťastná rodina; moji rodiče a brácha s přítelkyní byli zvaní taky.
Poslední den školy před volnem, jsem mu volala. Vztekal se, měli jsme ještě ten den odjet na dva dny k mým rodičům, od nich na hory. A já mu teď oznámím, že pojedeme až zítra, protože chci jít s Michelle k ní, na dámskou jízdu. Práskla jsem mu telefonem, poděkovala Michelle za alibi a po rychlém kafi u ní, jsem zmizela za Harrym.

Už od začátku listopadu jsem přemýšlela, co dát Harrymu jako dárek. Jemu jsem to opět zakázala, stejně jako loňský prosinec. Mohla jsem sice doma argumentovat, že jsem si to něco, pořídila sama, ale neměla jsem tušení, čím by mě chtěl Harry překvapit a nechtěla jsem nic riskovat. Nelíbilo se mu to, ale souhlasil. Loni. Teď jsem však držela v ruce malou krabičku a propichovala ho jak vzteklým, tak překvapeným pohledem.
On už měl svůj dárek rozbalený; nové cédéčko oblíbené skupiny, stejně tak mikinu s jejich logem, vtipné ale sprosté boxerky a nový náhrdelník s křížkem, protože ten co nosil, jsem mu omylem roztrhla. 

„Co je to?" „Jen taková drobnost... Vím, že nic nechceš. Ale já taky řekl že nic nechci a neposlechla jsi." „To je ale něco jiného." „To je mi jedno. Nepodíváš se?" „Harry..." „Maximálně to po mně hodíš, že to fakt nechceš. Je to jen hloupost, drobnost..." Zabodla jsem do něj prst, a uvelebila se na něm.
Drze se ušklíbne a přejede mi dlaněmi po stehnech. „A pak tě ještě jednou, důkladně ošukám. Taky taková jiná forma dárku, ne?" Směje se, mrkne a pohodlně založí ruce pod hlavu.
Rozmotala jsem mašličku, otevřela krabičku a překvapeně vydechla.
„Líbí?" Usmívám se, prstem kloužu po řetízku. Je obyčejný, jednoduchý ale přesto uprostřed má malý přívěšek ve tvaru křidélka. „Jsi můj anděl, a já tvůj. Proto máš jen jedno křídlo." Zazubí se a vytáhne se dosedu.
„Je to jen hloupost, co můžeš okecat, že sis koupila sama... Líbí se ti, mhm?" „Není to hloupost! A ano, líbí. Moc. Ale neměl sis dělat škodu a-" „Nedělám si škodu, minulý Vánoce jsem to akceptoval, ale tohle mě prásklo do očí a já to prostě musel koupit." Zapl mi řetízek a pak mě stáhl do postele.
„Hned jak začne škola, další dámská jízda s Michelle? Je ti doufám jasný, že skoro tři týdny budou pro mě očistec." „Jak kdyby pro mě nebyly." „Tak se s ním rozejdi." Zašeptá a kousne mě do brady. „Pošli ho do prdele... Trpíš s ním, nechceš ho. Už dávno ne. A já se už nechci dělit... Vím, že s ním skoro nespíš, ale jen to vědomí že jsi sním doma, mě sere." „Není to tak lehké, Harry. Stejně bychom tohle nemohli přiznat oficiálně." „Už pak jen rok a všem by to bylo u prdele. Nikdo by nic nezmohl. A vzhledem k tomu, jak je s tebe máma hotová při třídních schůzkách, tak si troufám tvrdit, že by mi tě oficiálně schválila." Ušklíbá se a rozmotává mi z těla povlak peřiny. „Chceš mě, ne jeho. Tak proč se musíme trápit, hm?" „Popřemýšlím o tom, hm?" „Okey."

Sotva jsem se vrátila domů, čekalo mě překvapení v podobě připravené večeře a omluvy, že se rozčiloval. Chápe to, je rád že tu mám Michelle a mrzí ho, že si s jejím manželem nesedli... Ale nehodlá mi dělat scény, skrz přátelství.
Nezmůžu se ani na slovo, jen přikývnu a po večeři se překvapivě ani ničeho nedožaduje. Nechápu jeho chování, jestli toto je už rezignace nebo jakási forma akceptace, při které doufá, že když nebude dělat scény tak se to vrátí zpět do normálu... Odpověď na moje rozčarování dostávám po návratu z hor, které jsem si užila jen částečně a díky své nešikovnosti v hotelovém pokoji – podvrknutý kotník hned den po příjezdu.
Bouřlivé vítání u jeho rodičů, se zbytkem mé rodiny, snaha se chovat normálně...

„Uhm, když jsme tu takhle všichni, chtěl bych vám něco oznámit." Zajistil si Connor pozornost po večeři, kdy jsme se sešli všichni v obývacím pokoji, připraveni sledovat jednu z mnoha vánočních pohádek.
Věnoval mi úsměv, obě mamky tiše vypískly a upíchly pohled na moje břicho. Vytřeštila jsem oči a prudce zavrtěla hlavou. Co blbnou?!

„Před nějakou dobou, jsem už něco Hayley naznačil... A v posledních dnech se rozhodl. Jsme spolu už dlouho... A já to chci trošku změnit. Lásko, vezmeš si mě?" Klekl přede všemi na koleno, zírám na něj neschopná slova a rozhodně to není z dojetí.
Kolem mě se roznese několik výkřiků, mamky začnou natahovat k pláči. „Eh... Connore..." „Ano? Dáš mi košem?" Zasměje se, zazírám na bráchu. Moje reakce zná víc než dobře, zoufale zkřiví ret a směrem ke své slečně něco zašeptá, zavrtí následně hlavou a ta počastuje záda Connora smutným pohledem.
„Prosím tě, zlato, nad čím jako váháš!" Vložila se do trapného, tíživého ticha moje máma. „Connore... Eh... Já... Já nevím co říct." „Ano?" Úsměv je už poněkud křečovitější a já s omluvou zdrhnu do svého starého pokoje.

Co čekal, pro Boha! Přes rok náš vztah trpí, snaží se ho sice zachránit ale nemůže zachraňovat něco, co tak bojkotuju. Nejde zachránit něco, co ten druhý stále záměrně ničí.

Návrat domů je nepříjemný, nemluvíme spolu, jen vedle sebe přežíváme celý následný měsíc a já víc a víc přemýšlím nad rozchodem. Odmítla jsem si ho vzít, dala mu vlastně košem, ale přesto jsme byli stále oficiálně spolu.
Každou volnou chvíli přemýšlím nad Harrym a vztahem s ním. Klady převažují nad zápory, ale strach co bude, až to přiznáme po jeho maturitě, je větší... Překvapuje mě však, jak trpělivě Harry  čeká, akceptuje moje výmluvy proč to neukončím s klidem, na nic netlačí... A hlavně nemá nejmenší tušení o snaze Connora zasnoubit se. To ví jen Michelle a ta mě ve výsledku sama přemlouvá, ať ten vztah ukončím, pokud miluju toho druhého.

Dalších čtrnáct dní bojuju sama se sebou. A když se konečně odhodlám k rozhřešení, vše se změní lusknutím prstu. 

***********************************
♥♥♥