Desire

~26~

Harry

Ze školy zdrhám, s omluvou směrem ke klukům. Halasné pokřikovaní, jak je kurva možný že mám holku, kterou oni stále neznají a jak to, že mám dlouhodobej vztah, ignoruju.
Těším se jako malej kluk, s modlením, aby ten idiot už vypadl a ona mohla za mnou, sleduju hodiny. Jakmile mi napsala, smetl jsem na schodech Gemmu a zachytil jí na poslední chvíli. Šokovaně dosedla na schod, pak mě praštila a já s houknutím omluv, mizel ve dveřích...

Vypadli jsme za město, procházeli se po lese, povídali si. O všem a o ničem... Rozhovory co nikam nevedly, ale oba jsme si je užívali. A pak jsem s ní zažil šílený milování na zadních sedačkách.
A jen co jsem dorazil domů, zase to na mě padlo; pokaždé, jako když jsem byl bez ní. Proč se s ním nerozejde a není se mnou, už dávno k němu nic necítí. Argumenty, že by o nás teď stejně nikdo vědět nemohl, byly pravdivý. Stejně tak, že z jejího platu by podnájem utáhla horko těžko a hlavně, odmítala rodinám vysvětlovat, proč ho opustila. Samotnýho mě ale překvapovalo, jak dokážu být klidný, když mi zas a znovu říkala svoje argumenty.
Vzpomínka na jeden den, kdy se smála, že by vlastně chtěla aby se s ní rozešel on, protože už jí leze krkem, jak se snaží aby to bylo takové jako dřív, mě jen nasere. Krotil jsem se, když jsem se jí zeptal, jestli se mu to povede. Vrtěla hlavou a přiznala, že mě miluje, už řadu měsíců. Pak jsem to nebyl už jen já, kdo při loučení říkal „miluju tě".

Prvního října, v den kdy jako loni šíleně chcalo, jsme měli „výročí". Chtěl jsem jí něco dát, jenže co... Nedovolila mi ani dárek k narozeninám, zamítla loňský Vánoce...
V půlce dne jsem zdrhl z hodiny dřív a metl do auta, napsal jí, že s ní opravdu nutně potřebuju mluvit. Ať ukončí svou hodinu a sraz u kabinetu. Prvně měla námitky, pak dorazila a já zpoza zad vytáhl růži. Byla šokovaná, slzičky maskovala obtížně a já horečnatě vysvětloval, že si ji může nechat přece tady... Jak to vysvětlí těm dvěma, je nepodstatný.

Pak byl prosinec, den před volnem jsme si ukořistili několik společných hodin. Dárek, kterému se bránila se jí třpytil na zápěstí, neustále mi za něj děkovala... A já byl víc než šťastný, že jsem jí udělal radost. Nehledě na to, že já sám měl radost  z jejich dárků pro mě.

Najednou únor, moje narozeniny. Vtipně podaná snaha dostat ji na mou párty, že je zvaná nevyšla. Popřála mi ve třídě, jako každému z nás, co jsme měli během roku narozeniny. Dostal jsem od ní košík sladkostí s tichým dovětkem, že ten večer si nemám nic plánovat. Riskla se vypařit z domu ve chvíli, kdy ten idiot byl s jakýmsi kámošem z práce v hospodě na hokeji. Dvě hodiny s ní byli sakra málo, ale přesto, byla se mnou...

Pak se přelomila polovina února a najednou byla jiná, neusmívala se tolik jako dřív, snažila se hrát, jak je všechno dobrý, ale já to i tak poznal. Ve třídě si mě pořád smutně prohlížela, ale když jsme byli spolu, bylo to tak, jako dřív. Jen s tím rozdílem, že byla mnohem víc umazlenější a já ji to dopřával. Nic se prý neděje, jen má předjarní deprese... Jo jasně, ale dostat z ní něco nešlo.
Pak jako když mávneš proutkem, začal březen a ona je jak sluníčko, usměvavá, samej vtípek a vše je růžový.
Jediná změna co zůstala je, že se snaží nám do hlavy nalít co nejvíc informací. Moje fránina je na úrovni rodilýho mluvčího, z dějin sypu letopočty jak když bičem mrská. Z placu vyflusnu všechny autory, díla a definice uměleckých směrů z doby všech literárních období a anglina je s přehledem pořád stejná.
Řeší s námi budoucnost, během těch proběhlých měsíců poznala co koho baví, na co je dobrej a dává nám poznatky, co si myslí o naší budoucnosti. Do Louise klavíruje, ať zkuší vejšku se zaměřením na jadernou fyziku, Zayna nutí směrem k umění, buď malíř nebo architekt. Payno je podle ní doktor jak vyšitej, má na to hlavu a všechny soutěže, první pomoci, kam byl on a pár dalších děcek poslán, díky němu naše škola vyhrála. V Niallerovi vidí právníka... Jeho výřečnost je dech beroucí, tak ať to využije pro dobrou věc.
„A ty, ač chceš nebo ne, bys byl skvělej profesor." Zapíchne mi do ramene prst, když končila ten den poslední dvouhodinovka s ní. Obešla celou naši třídu a řešila jen tohle.
Všichni máme na papíře její napsaný její názor na nás a mně v danej moment ani na minutu nenapadlo, že to tak dopadne...

Dalších čtrnáctí dní, během kterých si připravuju řeč. Chci ji přesvědčit, ať se na něj opravdu vykašle.
Domů odcházela ve stresu, nedělalo jí to dobře. Holky ji několikrát opakovaně potkaly na záchodech jak zvrací. Byl jsem na prášky a ona mě jenom uklidňovala, že je všechno v pořádku. A já se snažil věřit.

„Od toho dne, kdy jsem tě uviděl, jsem věděl že budeš moje. Na začátku to byla jen touha ošukat úču, ale pak, když ses mi pořád bránila a nakonec ses mi dala... Zamiloval jsem se, tak jak ještě nikdy a vím, že už nikdy nikoho nebudu milovat jako tebe. Zařekl jsem se, že budeš moje, jednou. Že si počkám.
Potřebuju tě ve svým životě a je mi ukradený, že jsi starší, že jsi moje třídní. Je mi jedno, co na to kdo bude říkat. Nezajímá mě to a tebe by taky nemělo. Chci být jenom s tebou, i za tu cenu, že odtud vypadneme a já si dodělám školu jinde, aniž by někdo věděl, kdo jsi. Šel bych na jinou školu, než ty. Ať se nemusíme už skrývat.
Nebaví mě to, ubíjí mě to. Ničí mě, když nemůžu být s tebou. Jsem v nervech, když si píšeme, ty se pak odmlčíš a já nevím, s jakou ten debil došel domů. Pořád přemýšlím, co by udělal, kdyby na nás přišel. Jestli by ti nějak ublížil... Byl bych raději, kdyby si mě našel a zkusil mi rozbít hubu, protože já bych toho využil. Je to ode mě hnusný, ale chtěl bych se s ním porvat, kvůli tobě ano.
Závidím mu, že tě má doma, že tě vidí každej den, že vedle tebe usíná a probouzí se... Těch pár nocích, kdy jsi byla se mnou... Ani nevíš jak bylo těžký tě pak pustit z náruče a nechat tě jít domů.
Já už to takhle nechci, spolu to zvládneme, slibuju. Chci abys byla jenom moje. Miluju tě."

Trvalo mi celej víkend, vysmolit text, co by alespoň trochu vyjadřoval co k ní cítím a přesto jsem s tímhle nebyl spokojený. Mořil jsem se s tím několik hodin, poškrtal a vyházel několik papírů a pak se tohle učil nazpaměť. Nechtěl jsem nic vynechat, někde se zadrhnout, maximálně tam ještě něco pak z placu přidat...
S doufáním, že ji přesvědčím lezu do školy. Psal jsem jí, jestli se po škole uvidíme, ale neodepsala mi.
Propíchl jsem ji naštvaně pohledem, když se objevila ve třídě. Věnovala mi smutný úsměv, pak rozdala testy.

Odnáším jí test, v očích otazníky, propaluju ji pohledem. Mobil leží ladem vedle ní na stole...
Podal jsem jí test, ona mi do dlaně vsunula složený papírek.

„Můžu si odskočit?" „Jistě." Vypadl jsem ze třídy, cítil jak hořím. Dává mi kopačky po papírků, nebo co?!
Ruce se mi třesou, když papírek rozkládám.

„Somerford, náš motel. Domluveno na 18h. Heslo je moje příjmení. Miluju tě."

Zamrkám, tohle nejsou kopačky, ale co blbne... Takhle jsme se nedomlouvali, ale neříkám nic. Má to svoje kouzlo.
S úlevou se vracím do třídy, tentokrát má v očích otazníky ona. Usměju se a aniž by si toho děcka všimli, mrknu a kývnu na souhlas.

„To tě nemám ani nikde vyzvednout, nebo co, lásko?" Píšu zprávu během poslední hodiny, odpověď přichází okamžitě. 

„Ne. Hodí mě tam Michelle. Budeme po škole chvíli spolu... Tak hlavně zaparkuj někde dál, než je příjezdová cesta a to parkoviště, ať nepozná tvoje auto. Těším se na tebe♥"

„Taky se těším, miluju tě♥"

Netrpělivě přecházím po pokojíčku, je šest hodin a deset minut, konečně se protáhla dovnitř a snaží se mě dostat do postele. Šeptá, jak jsem jí chyběl, jak mě miluju a překotně mě svléká. Přidávám se k jejímu počínání, moje řeč ještě chvíli počká...
Možná, možná kdybych to utnul a vymluvil se ze svých citů hned, nedopadlo by to tak, jak to dopadlo. 

*******************************************
Styl psaní se lehce změnil, ale ukončovat kapitoly v nejméně vhodnou chvíli ani omylem =D Omlouvám se, miláčci, ale to se prostě nikdy nezmění :o) 
♥♥♥