Desire

~31~

Hayley

Pochyby co cítím, pomalu udusává obrázek, který mám před očima. Malý tahá Harryho na všechny průlezky, nutí ho, aby lozil s ním a on dělá první – poslední, co mu na očích vidí.
Oběma září oči, užívají si to a mně víc a víc dochází, že má Harry pravdu.

Neměla jsem právo rozhodnout. Měla jsem mu říct, že čekám jeho dítě... I to co říkal, že by mu dítě život nezkazilo... Teď mi to dokazoval.

Den v jeho společnosti jsme si užili oba... Nutkavou touhu, se mu každým momentem přitisknout do náruče, jsem v sobě udupávala obtížně.
Nemůžu, je přece brzy a přesto večer cítím, jak chutnají jeho rty... Když se mi zakousl do krku, vyvolalo to tolik vzpomínek, touhy... Jenže tak rychle to jít nemohlo. Ani jeden jsme si takový přístup nezasloužili, byť jsme to oba chtěli. Je příliš brzy a i přes to, jak se Harry po celý den choval, potřebuju víc důkazů, že nedělám chybu.

Už jen to, že jsem chtěla, aby zůstal přes noc bylo svým způsobem troufalé, ale zůstal... Seděli jsme na pohovce, objímal mě a celou noc jsme si jen povídali.
Když mi do ucha šeptal, jak to bolelo, když se vzbudil sám a věděl že jsem pryč, stěží jsem polykala slzy.
Šeptal, jak často chodil kolem mého bývalého domova, jak doufal, že se tam jednou objevím... Jak nenáviděl školu, jak každou novou profesorku psychicky on a ostatní vydeptali... Jak Sabine plakala, a strhla s sebou všechny ostatní děvčata a i klukům přivodila skelné oči, když jim ředitel řekl že jsem odešla. Jak se sám trápil a nemohl nikomu říct proč.
Kolik nocí probrečel jako malej kluk a ničil se vzpomínkami. Snažil se poslechnout, nežít minulostí, jenže to nešlo. Nemohl se z toho dostat a každou holku, se kterou zkusil jít na rande, srovnával se mnou. Žádná mu nemohla dát, to co já. Ví, že byl bláznivě zamilovanej puberťák, ale nemohl a nemůže si pomoct. Ty roky bez sebe nic nezměnily.
Nad ránem jsme věděli, že city k tomu druhému jsou pořád stejné, jako před lety, ale i tak jsem nic víc udělat nemohla, ne teď. Ještě ne.

Odešel po osmé ráno pro věci, rozhodla jsem až když jsme si dělali k ránu kávu a on se pohyboval po kuchyni, jakoby mu patřila. S ležérností přitom sbíral poházené hračky a házel je do košů, kam patřily.
Jakmile za ním klaply dveře, rozbrečela jsem se. Pomalu snad i bezdůvodně... Ta noc byla krásná, to jak mě hladil, nebo jen držel... Jak mě sem tam políbil do vlasů a když měl malý zlý sen, vyběhl za ním dřív, než jsem shodila nohy z pohovky.
Vrátil se za pár minut, že už je vše v pořádku a malý dál spí. Ani se pořádně neprobral, jen se u něj stulil a za pár minut zase spal tvrdým spánkem.
Ubrečená, s bolestí hlavy a pomyšlením, že mě malý snad vzbudí, jsem usnula na pohovce, místo polštáře jsem si přivlastnila Harryho sako a bylo mi úplně jedno, jak moc bude zmačkané.

Vzbudila jsem se o několik hodin později, v ložnici a v domě bylo hrobové ticho. O překot jsem se hrabala z peřiny a běžela dolů. V hrůze zjišťuju, že doma nikdo není a panika, že mi Harry unesl dítě je rozmetaná v následně vteřině. Ze zahrádky za domem se nesou hlasy a smích.
Protáhla jsem se do zastřešené zimní zahrádky a přes okno strnule hleděla.
Ti dva blbnuli s kopačákem, kolo co jsem dostala pro malého od Maggie a on se na mě šíleně bál, stálo opřené o zeď, a přitom předtím bylo schované. Ale teď k němu Harry mířil.

„Tak co, buddy, zkusíme to znovu?" „Nepustíš mě!" „Nikdy, neboj. Až budeš větší, koupím ti větší kolo a budeme jezdit na výlety." „Mamka kolo nemá." „Taky jí koupím, neboj. Pojď."
Skrčila jsem se, aby si mě nevšimli a sledovala, jak malý sedá na sedátko a přitom se drží křečovitě Harryho.
Nevěřil kolu ani přes balanční kolečka, ale teď se přece jen chytil řídítek. Harry ho jednou rukou jistí, druhou drží řídítka a pomáhá mu jezdit po plácku. Oba se chechtají, malý něco vykřikuje a já tiše zmizím do patra. Tam je z okna sleduji do doby, než je to přestane bavit a zmizí v domě. Až pak se přidám...