Desire

~35~

Hayley

Vztek malého, že prázdniny skončily jsem chápala. Užil si je, dny jsme trávili jako rodina po výletech nebo jen tak po okolí. Bavila jsem se vycházkami do parku, kdy si Harry maloval, jak si malej bude hrát s kamarády a my budeme mít čas jen na sebe; nevyšlo mu to ani jednou. Malý ho potřeboval u každé aktivity a nebyl schopný být bez něj ani doma.
Harry po nocích remcal, že na mě nemá tolik času, co by chtěl. Že mi nechce dopřávat jen společné večery a noci, ale přitom jsme oba věděli, že to co mezi sebou s malým budují, je nutné. A oba si ten společný čas užívali, to bylo hlavní.

Aniž bych to přiznala nahlas, od začátku září jsem se v tichosti psychicky připravovala na setkání s jeho maminkou. Hravě jsem si zvládla vybavit třídní schůzky před pár lety, jen jsem nedokázala věřit, že bude teď stejně milá jako předtím. Kdy ji určitě ani ve snu nenapadlo, že ta co jí vykládá o prospěchu syna, s ním zároveň i spí a teď, o pár let později s ním má dítě o kterém ani on nevěděl.

A co se konce prázdnin týkalo, tak ani mně se nechtělo naskočit do kolejí běžného života. Malý a Harry byli to nejdůležitější, co mě zajímalo. Teď jsem k tomu musela přidat zase práci a i přesto, po týdnu jsem byla ráda, že jsem mezi lidmi.

Zkrácený úvazek trval, nicméně malý chodil do školky zatím celý týden a poté, co dostal od Harryho na zadek, bylo i po útěkách.
Volné dny jsem trávila úklidem domu a v panice Harryho nutila opravit prokapávající kohoutek; „Co si o mně tvoje máma pomyslí?!" „Co by si měla myslet, pro Boha. Ani u nás nebylo vždycky všechno v pořádku. Uklidni se a slez z té židle. Prach na skříni kontrolovat fakt nebude."
Nicméně, úklid byl stejně zbytečný. Dva dny před víkendem, kdy měla dorazit, se malému povedlo natřít zeď v obyváku barvou, co našel v předsíni. Harry mu vymaloval jednu stranu pokoje a než ji stačil uklidit, byl malý rychlý až moc.
Chvíli ticha co v domě panovalo, nahradilo moje ječení o tom, jestli se snad zbláznil. Byla jsem zralá buď na panáka nebo rovnou psychiatra.
Harry stěží potlačoval smích a zas a znovu mě uklidňoval. Marně. Mlela jsem si svou a od sobotního rána jsem měla žaludek jako na vodě.

Jakmile Harryho auto zmizelo, využila jsem momentu že to naše živé stříbro ještě spí a snažila se doladit poslední detaily.
A jen co se malý vzbudil a objevil dole, na kolenou jsem ho prosila ať nic nevyvádí. Překvapeně mě hladil po tváři a sliboval, že bude nejhodnější.
Zas a znovu odbíhal od snídaně a pak i od pohádky k oknu a sledoval branku.

„Maminko, já se těším! Bude babička hodná?" „Určitě." „A bude mě mít ráda?" Nad odpovědí jsem chvilku zaváhala, ale pak přikývla na souhlas a dala se na modlení. Jeho nadšení bylo úžasný, ale zklamání co mohl zažít mě děsilo.

„Na co prosím tě, ty potřebuješ zahrádku. Ses dal ve volnu na zahradničení, nebo co? Kdy mi to vysvětlíš?" Hlas se objevil v předsíni znenadání. Malému jsem zabránila v rozběhnutí a zavrtěla hlavou. „Počkej, chvilinku. Ať se babička nelekne." Zafuněl, a nožky mu neklidně hrály, když jsem ho držela za ramínka na místě.

„Říkám, že ti to vysvětlím. Za chviličku." „Co je to?" „Co?" „Ta bunda, to je tvoje?" „Ne, moje ne." „Harry!" „Ano, mami?" Zvuky z předsíně říkaly, že se akorát zouvají a já si sypala popel na hlavu, zapomněla jsem na svou bundu...
„Jaká je? Je doma? Proto domek?" „Kdo by měl jaký být?" Harryho hlas byl protkaný smíchem, překvapivě. Nepochybně mu sklapne, za pár minut.
„Edwarde! Proto jsi tak pookřál! Ježiši Kriste, že tys sbalil nějakou studentku!" „Ne, profesorku." „Cože?" „Dáš si kafe?" Jeho hraná laxnost mě nutí smát se. Snaží se být nad věcí, ale i on má nervy. Možná bych nebyla teď problémem, byť starším, ale malý je dokonalým znázorněním minulosti.