Desire

~11~

Hayley

„Že by šel do sebe? Zvláštní, co s chlapem udělá pěkná holka, co? Zjevně se chce vytáhnout. Mimochodem, co zajít na kafe jako přátelé?"

Klaply dveře, zajela jsem za stůl a měla nutkavou touhu, složit hlavu do dlaní. Úsměv odezněl tak rychle, jak se objevil.
Promítala jsem si, co se během posledních, několika málo minut stalo a mozek to odmítal akceptovat. Dokola, jako ozvěna, mi řvalo v uších že jsem podvedla Connora. Už to samo o sobě bylo hrozné, ale já ho podvedla se svým studentem. S mladým klukem...!
Riskuju svou kariéru, kvůli čemu vlastně? Proč... Pro Boha proč?! Jestli se s tímhle někde pochlubí... Ředitel mě vyhodí... Co na to řeknou jeho rodiče? Co rodiče ostatních dětí, co kolegové? Connorovi budu muset říct, proč jsem skončila a proč si hledám práci mimo obor. Nikdo, v žádné škole mě nezaměstnaná, protože budu mít záznam za styk se studentem.
Co na tom, že mu bylo dvacet, co na tom, že nás dělí s bídou sotva šest let... Já jsem profesor, on student!

„Hayley?" „Cože? Promiň, říkal jsi něco?" Zaostřila jsem na Nathana. „Ptal jsem se, jestli nechceš po škole zajít na kávu. Jako přátelé, samozřejmě." „Promiň, ale ne. Jdu za Connorem, měli ho dnes propustit. Jenže tam nebyl primář, tak že zítra..." „Jo, jasně, chápu... A jsi v pořádku? Jsi nějaká... Rozhozená? To kvůli jeho propuštění?" „To-to taky. No, uvidíme se další přestávku. Ahoj."

Sebrala jsem desky s angličtinou a zamířila za prváky. V půlce hodiny se ozval školní rozhlas.
Div, že mi kolena nepodklesla, jakmile jsem zaslechla ředitelův hlas. Čekala jsem, že mě vyvolává, abych se dostavila. Ale on, naštěstí, radostně oznamoval že školní jídelna je konečně v plném provozu, tudíž náš všechny čeká obědová pauza a prodloužení školy o hodinu. To mi tak scházelo...
Odučila jsem, stále lehce mimo sebe a sotva jsem zabouchla dveře kabinetu, zoufale jsem se zhroutila na křeslo.

„Chybíš mi, doufám, že tě satani moc nezlobí a už pochopili, jak se věci mají a že škola, s tebou, může být fajn... Těším se na tebe. Jak kdyby primář nemohl mít konferenci zítra... Je mi dobře, říkám to tu celej den... Kdy tě můžu čekat?"

S provinilým výrazem, odpovídám na zprávu, a jen mobil odhodím na stůl, vibruje znovu. Odmítám zprávu na messengeru otevřít, stačí jen „Harry Styles" v náhledu.

Obědu se vzdávám, stejně jsem nevěděla, kdy bude jídelna v provozu a donesla si svoje. Natlačila jsem do sebe jídlo a zbytek pauzy kontrolovala testíky prváků. Jakmile zazvonilo na hodinu, vydala jsem se do druhého patra, do třídy vedle té mé.
Na chodbě se poflakovalo pár studentů, mezi nimi i ti moji. Sklopila jsem pohled, jakmile jsem zahlédla Harryho. Kočkoval se se Zaynem, něčemu se smáli a komentovali děvčata na konci chodby u okna.
„Zvonilo, pánové. Do třídy." Chabá odvaha mě donutila promluvit dřív, než jsem zapřemýšlela.
„V klidu, pančelko, máme přehled." „Maliku, změň vyjadřování. Třídní schůzky se blíží a tvoje maminka potvrdila účast, jako jedna z prvních." „Mlčím." Šklebí se, zvedá v sebeobraně ruce.

Heknu, souhra náhod nebo spleť něčeho, čemu se říká osud, popřípadě blbá hra života; narazila jsem do Harryho. Procházela jsem akorát kolem mé třídy, když z ní vyběhli v křeči smíchu Liam s Louisem.

„Ty vole! Sorry! Jsi celá?" „Co jsem o tom tykání řekla, Liame?! Jak jsem říkala Zaynovi, třídní schůzky se kvapem blíží!" „Pardon, jste v pořádku?" „Ano." Mnu si rameno a uvědomuju si, že mě Harry pořád drží.
„Dobrý?" Sklonil se a očima vybízí k odpovědi. „Ano." „Psal jsem ti." Zašeptá, že ho sotva slyším. „Sklapni!" Vymanila jsem se mu z objetí a do vedlejší třídy, vtrhla jako velká voda.

Tichý smích a hlahol... Jindy by mě to nerozházelo, spíš bych se zrovna těchto dětí zeptala, nad čím se baví, ale aktuálně... Všechny věci zmizeli z lavic a oni, překvapeně i naštvaně, psali pětiminutovku.
Hodinu jsem ukončila sama, o deset minut dříve. Měli to brát jako lehké vyrovnání vzhledem k testíku. Sliby, že neopustí školu dřív jak minutu po zvonění, mi stačí.

Posbírala jsem si věci a jakmile se rozezněl zvonek, procházela jsem vestibulem. Vrátný se široce usmíval, mával na rozloučenou a že „zase zítra, nashle!".
Došlápla jsem se na schod, vedoucí na cestu, která mě dovedla buď na zastávku, nebo dozadu na parkoviště a otočila se.
Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola... Tak nějak vypadal vchod do školy. Vyřítila se z něj kopa studentů, někteří spěchali na autobus, jiní si sedali na lavičky kolem, nebo se jen tak trousili dál od školy.
Znovu jsem se ohlédla, něco jsem zahlédla periferně. Harry. I on si mě všiml a nechápavě kontroloval hodiny nad vstupem do školy. Otazníky v očích, jsem viděla i na tu dálku...

Musím si s ním promluvit... Jenže jak? Riskovat, že budeme zase o samotě?

Návštěva u Connora byla krátká a rychlá. Hned u dveří oddělení jsem se srazila s Henrym z jeho práce. Konečně měl čas ho navštívit a jelikož dotáhl notebook, aby mohli mrknout na fotbalové utkání, nechala jsem jim volné pole působnosti.
To, že dotáhl nealko pivo a balíček čipsů, jsem jakože neviděla. Není to moje břicho, co dostane zabrat, on bude pak kňourat. S těmi slovy, z toho důvodu na něj naštvaná, nechala jsem je vlastnímu osudu a zamířila do centra města.

Bydleli jsme tu sotva dva měsíce. Oba jsme pocházeli z Winsfordu, vzdáleného od Holmes autem slabých patnáct minut. Sehnat podnájem u nás bylo obtížné a na tamní škole místo nebylo. Odmítala jsem se zahrabat někde v obchodě – co teď bych to asi dala – a zkusila poslat životopis sem. Odpověď přišla za dva dny, podnájem jsme měli za šest a sedmý den jsme byli tady.
Mělo to svoje kouzlo, nebyla to „naše" rádoby vesnička, ale lidi tu byli stejně příjemní a prostředí podobné.
Rodiče byli spokojení, že nás můžou prudit de facto kdykoliv a oddechli si, že se nestěhujeme hlavně někam v okolí Londýna. I teď se mi tahle možnost jevila jako příjemnější.

Co řeknu mým rodičům?! Co řeknou Connorovi rodiče, až zjistí že mě vyhodili z práce a proč jsme se rozešli... Různé scénáře, konec pokaždé katastrofický.

„Zahlédl jsem tě na chodbě, chtěl jsem se za tebou stavit, během obědové pauzy, ale... Lituješ toho? Podle toho, jak ses zoufale tvářila, asi jo... Nemusíš, já si to užil a ty taky. Pořád slyším, jak jsi slastně sténala. Chci to znovu a vím, že ty taky. Určitě tě už napadlo, jestli to není nějaká sázka, která ti zničí kariéru. Neboj se, o tom co se stalo, nikdo z kluků neví a vědět nebude."

Byla jsem po večeři, během které jsem neustále brala mobil a přemýšlela, že zprávu od Harryho otevřu. Když jsem se konečně odhodlala a otevřela ji, zasvítil tam další text.

„Co mi tak odepsat, kočičko? Mimochodem, jak se cítíš, po tom nárazu od Liama, vše dobrý? A tak mě napadá, pořád jsi sama? Dej mi adresu, stavím se. Potřebuju se odreagovat. Z Bastily mi už hrabe. Nehledě na to, že fránina je pro mě španělská vesnice. Zvládám ale dokonale francouzský polibky, nedáš mi jedničku za ně?"

„Zobrazeno... Super, aspoň vím, že si to čteš. A nějaká odpověď?"

Složila jsem hlavu do dlaní, telefon skončil kdesi na zemi. Nemůžu mu napsat, to nejde... Prostě ne.
Se vztekem na celý svět, obtížně usínám a když se ráno probouzím, mám migrénu a vím, že budu protivná. A rozhodně to bude mít Harry u tabule těžké. Smutné, si něco kompenzovat ale nemůžu jinak. 

**********************************
Nestihám miláčci, předepsané kapitoly došly, takže tvořím za pochodu :o) Děkuji :o)
♥♥♥