~3~

1.9K 97 0
                                    

Hayley

Potlačovala jsem smích. Nebylo to vhodné a už vůbec ne profesionální. Ale hřebínek chlapci spadl okamžitě a teď, po testu se ticho dalo krájet.
Všichni se tvářili na chlup stejně, „hlavně nenavázat oční kontakt a bude to dobrý."

„Remarque." Ozvalo se po pár vteřinách ticha. Odvážlivec jménem Styles. Díval se na mě, v očích nadále plálo grázlovství a v kombinaci s ďolíčky při úsměvu, to bylo až vražedné.
Potřásla jsem hlavou, vrazila si výchovnou facku a v duchu si vynadala. Co blázním?! Má sotva dvacet, a já se rozplývám nad jeho úsměvem.

„Hm, pěkný! Kdo dál vás napadá?" Opět ticho, co rozbil Harry. „Heller." „Super! A teď to zkus bez mobilu." Třídou projelo tiché zasmání. Harryho pohled byl najednou nepříjemný. Ani v nejmenším mu nevadilo, že jsem ho vlastně ztrapnila. Koutky měl stočené do úsměvu a jeho pohled, skoro až pálil.
Těkal po mně očima, ležérně se rozvalil na židli a hodil mobil na stůl.
„Tak tím pádem, jsme skončili." „Neřekla bych. Vedete něco, jako je sešit?" Opět zasmání. Pár z mladých mi věnovalo jemný úsměv, snaha o vtip zjevně vyšla.
Chvilka šustění a za pár minut se ozývalo škrábání propisek o papír...

Procházím se po třídě, na začátku výkladu, ale teď... Držím se u dvou prvních lavic v řadě u dveří. Těch pár nenápadných outsiderů si píše, ostatní jen předstírají.
Blondýnka u okna brouzdá na mobilu, holčina uprostřed se ani nenamáhá něco skrývat a lakuje si nehty.
Většina mužského osazenstva se pomalu, ale jistě sune na lavici, do polohy k usnutí. Chlapci, co patří k Harrymu obsadili všechny zadní lavice, buď už pospávají nebo se věnují mobilu, jeden z nich si něco maluje. Další smolí nějaký notový zápis...
Kreslení i hudbu bych tolerovala v daném předmětu, ale moje prvotní snaha je zaujmout, ztroskotala.
Za to skupinka u dveří poslouchá, reaguje. Sebrali odvahu a než hodina skončí, v duchu si tleskám; alespoň tu jsou čtyři děti, co vědí něco o literatuře.

Sotva zazvoní, je celá třída na nohou, až na čtveřici. Ti se noří do židle, jsou terčem ostrých pohledů a jedovatých poznámek.
Moje oznámení, že si další hodinu rozdáme autory s jejich nejvýznamnějšími díly a od nich očekávám důkladné zpracování, se u čtveřice setkalo s úspěchem a komentářem, že by to bylo super. Měli by už teď přípravu na zkoušky v posledním ročníku. A určitě by bylo fajn, začít s prezentacemi třeba hned za čtrnáct dní. Nebyla jsem proti. Nicméně, jejich iniciativa se nelíbila ostatním.

„Ono zvonilo?" Opřela jsem se znovu o svůj stůl a přejela studenty pohledem.
„To si piš!" Zavrčí klučina, co se doteď neprojevoval. Pomněnkové oči, oříškově hnědé, rozcuchané vlasy. Patří samozřejmě k Harrymu a nepochybně je zdejším lamačem srdcí.
„Nevšimla jsem si." „Cože?" Ozve se hromadné zavrčení.
Několik chlapců i dívek drží v ruce krabičky cigaret, dvě dívky už jsou jednou nohou ze dveří.

„Hodinu končí učitel, ne student, ani zazvonění. Sednout." Remcání na sebe nenechá dlouho čekat. Kdosi mumlá, jestli si dělám prdel, co jako zkouším.
Jakási dívčina si bere kabelku, dožaduje se odchodu na toalety, když zavrtím hlavou, hystericky zapiští že se jí rozmazala rtěnka. Potřebuje se upravit a jestli já nechci, aby mě její otec nechal z této školy vyhodit, tak zařadím zpátečku.
Div, že nelapám po dechu. V jejich letech jsem uměla být stejný fracek, ale... Dokonce i moje třída měla pověst těch, co nikdo nechce učit. Jenže jakmile nás profesoři poznali, nechtěli se nás vzdát. No tenhle citový vztah si s těmito dětmi zjevně nevytvořím.

„Nemůžete nás obrat o přestávku." „To sice ne, ale právě se o ni obíráte jen vy. Ne já. Už dávno jste mohli být venku, nebýt těch vašich výlevů na Caroline, Emu, Lynn a Brada."
„A co jako? Co s tím uděláš?! Kdyby drželi hubu tak je klid. Hele puso, prolízáme všichni dobře, tak co řešíš, hm?" Tentokrát překvapení zakrýt nedokážu.
Doposud frajírek Styles seděl, ale teď stál přede mnou a pobaveně se šklebil.
„Zajdi si za Hopkins, vysvětlí ti, jak s náma žila. Nauč se to a budeme spokojení všichni." Trhnutí hlavou, hvízdnutí a ve třídě jsem jen já a čtveřice.

„Paní profesorko, v pořádku?" Musela jsem se znovu posadit na stůl. V duchu panikařím. Hlavou mi jede jedna nadávka za druhou, mám chuť ho okamžitě najít a přede všemi profackovat.
Nebo ne, ještě líp. Poslat za tím spratkem Connora. Ať mu vysvětlí, jak se má chovat.
Potřesu hlavou. Další nadávky, zas a znova si přehrávám proběhlou scénu.
Jak jsem měla reagovat? Co si to dovoluje, jak si to může dovolit?!

„Paní profesorko?" Na paži mi přistane dlaň Emy a nejistě si mě prohlíží. Zaostřím na její tvář, věnuje mi smutný úsměv a trhne rameny.
„Opravdu křest ohněm. Tohle je třída za trest... Všichni do jednoho... Jsou to arogantní debilové a namyšlený krávy. Nás znají jen ve chvíli, kdy chtějí vědět kdy a z čeho se bude psát, nebo se bude zkoušet. Jsme první, za kým jdou opsat domácí úkol... Ale jak řekl Styles, pro vás bude lepší, když s námi budete jen přežívat. Tak jako paní Hopkins..."

Vymotala jsem se na chodbu, pár minut se u okna prodýchávala a pak zamířila k ředitelně.

„Hayley? Stalo se něco?" „Můžete mi vysvětlit, jak čtyři - a teď to řeknu velmi nekorektně – šikovné studenty můžete držet ve třídě plné spratků s nevychovaných smradů, jako je ta, co jsem zdědila?!" „Prosím?!"
Plivu jména tří děvčat a chlapce, po pár minutách se slyším, jak na ředitele křičím.
Vyřvu se. Doslova a do písmene.
Když skončím, jako ve zpomaleném filmu si přehrávám poslední tři minuty křiku o tom, jak je ta banda nevychovaná, jak mi tykají, jak odmítají dávat pozor a nepochybně výsledek testu bude katastrofický. Jak si o sobě myslí, že sežrali svět a nebýt zazobaných rodičů, nebyli by nic. A ti čtyři chudáci, jsou jediným světlým bodem v třídě hrůzy. Jak mám učit něco takového?! Jak takovým spratkům mám dělat třídní?! Jak s nimi vůbec mám vycházet?!

Prudce dýchám, a vzteklý pohled pomalu nahrazuje omluvný.

„Upřímnost." Suché konstatování způsobí, že zrudnu.
„Hayley, já nevím co bych na to řekl. Nemám k tomu totiž co říct. Máte ve všem pravdu. Bohužel. Ale jak jsem řekl, rodiče pana Stylese financují školu a on -" „A on je jako šikovný student?! Opravdu? Kde jste na tom byl? Jediné v čem věřím že je dobrý, je ten fotbal. A i tam bych se hádala, jestli není z protekce. Pane řediteli, dala jsem dětem test. Dvacet otázek z předmětů, které je mám učit. A opravdu se budu velmi divit, jestli bude mít někdo víc než tři správné odpovědi." „Hayley, dost. Uklidněte se. Chápu že jste rozrušená... Oni všichni minulým ročníkem propluli bez větších obtíží. Nemají disciplínu, já vím. Ale během zkouškového dokážou zabrat a -"

Z ředitelny jsem se vymotala jako ve snách. Hodina už dávno začala, všude po chodbách bylo hrobové ticho a jediný šum vycházel z mé třídy. I přes zavřené dveře bylo slyšet, jak dělají bordel.
Na poslední chvíli jsem so rozmyslela vzít za kliku, a zamířila na záchody. Pár minut jsem na sebe jen zírala do zrcadla, přemýšlela a kecy ředitele, pro daný moment udusala někde hluboko.
Srab jeden!

DesireKde žijí příběhy. Začni objevovat