Příběh draka

kapitola 6.

Trénovala jsem každý den tři hodiny. Celé ty dva týdny. Už umím i střílet z luku. Tedy, jak štakž. Teď sedím ve třídě a čekám až na mě přijde řada s vysvědčením. Peter dostal samé jedničky a já ani pořádně nevím co mám za známky. A pak mě učitelka vyvolá. Napětím zadržím dech a pak to uslyším. Mám samé jedničky. Celá štěstím bez sebe si jdu pro vysvědčení. Po mě je ještě pár žáků a pak se konečně může jít domů. Mamka mě i Petera vyzvedla a společně jsme jeli na nějaký dobrá oběd. Pak ale musel Peter domů a já taky. Koneckonců mám dneska trénink. Doma se rychle převleču a běžím do lesa. Na mýtinu doběhnu v rekordním čase pět minut. Super. Strážce se opírá o stroma zřejmě na mě čeká. Když si mě všimne, jde svižným krokem ke mě. Nechápu co to znamená.

Strážce: ,,Taro, musíme si promluvit. Jde o toho tvého přítele Petera."

Já: ,,A co je s ním?"

Strážce: ,,Musíš se od něj držet dál. Je nebezpečný, už se s ním nebudeš stýkat."

Já: ,,Nebezpečný možná je ale ne pro mě. Vždyť i ty jsi nebezpečný a přesto mě hlídáš a trénuješ."

Strážce: ,,Prostě se k němu nepřibližuj, je ti to jasný?!!"

Tak to byla poslední kapka. Na místě jsem se otočila a utíkala zpátky domů. Byla jsem naštvaná a zoufá zároveň. Proč mi to zakazuje, proč. Já mu věřila, měla jsem ho za přítele ale on mi teď řekne ať zapomenu na někoho koho miluji? V pokoji jsem se zamkla a zhroutila do postele a začala brečet. Hlavně mě nesmí slyšet mamka. Zabořila jsem hlavu do polštáře a brečela dál. V tom mi zazvonil telefon. Prošla mi zpráva. Zapnu mobil a podívám se kdo píše. Ta zpráva je od Petera. Prý jestli nechci jít ven. Ihned jsem odepsala že ano a šla si pro jiné oblečení. Vzala jsem si černé tepláky a černé triko. Pak jsem si obula černé boty a běžela na místo srazu.

...

Peter už tam čekal a jakmile jsem tam doběhla, vrhla jsem se mu okolo krku a na přivítanou mu dala pusu. On mě pevně objal a pak jsme spolu šly ruku v ruce se projít. Šly jsme lesem ado jedné vesnice kousíček odsud dát si zmrzlinu. Tam mají vždy nejlepší. Šly jsem naprosto v klidu a já mu povídala o svých snech. Řekla jsem mu dokonce i o tom druhém snu který se mi zdál. Dokonce ani holkám jsem to neřekla ale jemu ano. Naprosto mu důvěřuji. Miluju ho a myslím že on mě taky. Nechápu co proti němu Strážce má. Říkal že je nebezpečný, ale vždyť i ona sám je nebezpečný. V té uličce tenkrát srovnal čtyři chlapy a neměl ani škrábnutí. A pak říká že někdo koho miluji je pro mě nebezpečný a že se s ním nemám stýkat. Tak to teda ne. Kašlu na něj. Ať si mě pro mě za mě hlídá ale aby mi říkal co mám dělat tak to ne. Nema do toho co mluvit. Vyženu z hlavy myšlenky na něj a dál se soustředím na Petera. Koneckonců je to on kdo tu se mnou jde. I když je možné že nejsme sami. Začnu se soustředit na zvuky lesa a na ten pocit když mě sleduje. A ten pocit se dostavil. Přece mě nenechá s ním samotného když je Peter tak nebezpečný. A pak jsme konečně tady. Zvědavě se podívám co mají za příchutě. Slaný karamel. Můj nejoblíbenější.

Já: ,,Co si dáš? Já slaný karamel."

Peter: ,,Já si dám asi čokoládovou. Tak já to přinesu jo? Jdi si sednout na tu lavičku támhle u rybníka."

Já: ,,Dobře a chvátej, už se mi sbíhají sliny."

Peter se usměje a jde si stoupnout do fronty. Já si jdu sednout na lavičku. Je to naše oblíbené místo. Je tu krásně a klid. Ptáci zpívají a je slyšet potok odtékající z rybníka. Prostě úžasné. Pak ale uslyším jak někdo kousek odemě došlapuje na trávu. Otočím hlavu a čekám Petera ale k mé smůle je to Strážce. Sakra už. To mě nemůže nechat na pokoji?

Já: ,,To mě nemůžeš nechat na pokoji? Co tu chceš."

Strážce: ,,Tak hele, moc si nevyskakuj sice tě hlídám a učím ale hnusná na mě nebudeš! Mám za úkol tě bránit a jak to mám asi udělat, když si tu chodíš s ne nějakým klukem ale s grázlem na zmrzlinu! Ten kluk je podrazák!"

Já: ,,Tak ty máš co říkat! Jediný kdo je tady nebezpečný jsi ty, to ty jsi srovnal čtyři chlapy a neměl jsi ani jedno škrábnutí! To ty mě tady hlídáš jako nějaký malý děcko co se o sebe nedokáže postarat! To ty jsi tady nebezpečný! To ty by jsi se odemě měl držet dál!"

Strážce: ,,Tak držet dál jo? Kdyby tenkrát nepřišel tak bys byla mrtvá!"

Já: ,,Alespoň by jsi měl klid! A já bych nemusela každý den zchytat alespoň deset modřin! A nemusela bych pořád být na někoho navázána! Vypadni už konečně, už tě nechci vidět ty špinavej grázle!"

Až poté co jsem to dořekla my to došlo. Nemyslela jsem to tak ale nebudu to brát splátky. Všimla jsem si že po vyřčení těch posledních slov se mu tak zvláštně zablýsklo v očích. Uvolnil svůj postoj a sklonil hlavu. Teď vypadal jako poražený, zoufalý a v nitru naštvaný. Vím že je naštvaný ale to co jsem řekla v něm zřejmě vyvolalo smutek který teď tu zlost pomalu dusí. Pak se na mě znovu podíval. V očích měl teď již čisté zoufalý a smutek.

Strážce: ,,Dobře, jak chceš. Vypadnu a už ti nebudu ztěžovat život. Hodně štěstí."

S těmi slovy se otočil a odešel. Stále jsem byla naštvaná ale čím více se vzdaloval, tím více na mě dopadal smutek. Neměla jsem to říkat. Neměla jsem se s ním hádat. V tom mi někdo poklepal na rameno. Byl to Peter.

Peter: ,,Co to tam sleduješ?"

Já: ,,Měla jsem pocit že tam vidím mezi stromy psa."

Peter: ,,Aha, promiň že to tak trvalo, byla fronta a pak ještě musel zmrzlinář doplnit zmrzlinu."

Já: ,,Jo jasně, v pohodě."

Převzala jsem si od něj zmrzlinu ale pořád jsem byla myšlenkami u té hádky.