Příběh draka

kapitola 48.

Cassaras i Vašek jeli jak nejrychleji to šlo a nakonec jsme se dostali na louku. Pomalu jsem vystoupila z auta ale zamotala se mi hlava. Naštěstí než jsem se stačila nějak zhroutit, podepřel mě Sebastian. Věnovala jsem mu vděčný pohled a šli jsme k domu. Tam jsme zaklepali na dveře a po chvíli nám mamka otevřela. Když viděla moje rameno tak jí místo úsměvu naskočil vyděšený výraz.

Já: ,,Mami, bude to v pohodě. Jen se to musí ošetřit."

Prošli jsme chodbou a Sebastian mě vzal do obýváku, kde jsem si mohla sednout. Sedl si vedle mě a zanedlouho se tam objevil i Cassaras.

Cassaras: ,,Ta kulka zůstala v rameni. Jestli se to má začít hojit. Musí se vyndat."

Nad tím jsem si povzdechla. No co, už jsem zažila větší bolest.

Já: ,,Dobře."

Pak se Cassaras obrátil na mamku.

Cassaras: ,,Kde tady máte lékárničku?"

Mamka: ,,Dole v podzemí je hned u vchodu police a tam by měla být."

Cassaras odešel pro lékárničku a já jsem se snažila zastavit krvácení. Ale dělalo se mi podivně mdlo. Ze ztráty krve to být nemohlo, protože jsem jí až tak moc neztratila. Po chvíli se vrátil Cassaras s lékárnickou v ruce. Položil ji na stolek a začal se v ní přehrabovat. Pak zvedl hlavu směrem k mamce.

Cassaras: ,,Vy nemáte anestetika?"

Mamka: ,,Měla být tam."

Cassaras: ,,Ale nejsou. Máte ještě jinou lékárničku?"

Mamka: ,,Ne, máme jenom tuhle velkou. Jsou v ní snad všechny potřebné věci i na operaci."

Cassaras: ,,Až na anestetika."

Pak otočil svůj pohled na mě. Moc dobře jsem věděla že to bude bolet. Ale musí se to vyndat.

Já: ,,Já to zvládnu."

Cassaras si povzdechl a vzal do ruky pár potřebných věcí. To ale zasáhl táta.

Táta: ,,To si děláte srandu. Vy jí tu kulku chcete vyndat bez anestetik?!"

Cassaras: ,,Máte snad lepší nápad?"

Táta: ,,Mám, vezmu jí do nemocnice."

Cassaras opět položil věci na stůl a stoupl si proti tátovi.

Cassaras: ,,Pokud ji vezmete do nemocnice, tak ji odepíšete ke smrti. Ti chlapi to myslí vážně. Kdyby se trefil do hrudníku, mohla by být na místě mrtvá. Jestliže ji tam nezabili, tak se rozhodně nezastaví a půjdou po ní dál. Takhle jí alespoň můžu pomoct."

Táta: ,,Vy už jste snad zažil nějaký takový zákrok bez anestetik?!"

Cassaras: ,,Ano zažil a nebýt Tary, jsem už mrtvý."

Na tuto větu zareagoval táta překvapeným výrazem. Já jsem ty dva sledovala ale pak se mi udělalo zle a zamotala se mi hlava. Chytila jsem se za hlavu. Najednou jsem měla hroznou zimnici.

Já: ,,Cassarasi, je možné že bych měla nějakou reakci na tu kulku?"

To Cassarasovu pozornost upoutalo na tolik že ke mě ihned přišel.

Cassaras: ,,Co ti je?"

Já: ,,Točí se mi hlava, je mi špatně a máma zimnici."

Cassaras mi sáhl na čelo.

Cassaras: ,,Celá hoříš. Musím ten náboj vyndat hned. Bůh ví co do toho dali."

Cassaras vzal nástroje a chtěl začít ale to ho opět zastavil můj otec.

Táta: ,,Tak na to zapomeňte."

Cassaras: ,,Ten náboj je otrávený. Pokud ho nevyndám, může se jed dostat až k srdci a tehdy Tara zemře!"

Na to táta nic neříkal jen měl vyděšený pohled. Pak se ale koukl na mě a ustoupil stranou. Tím pádem mohl Cassaras začít.

Cassaras: ,,Sebastiane, drž ji prosím."

Sebastian se přisunul víc ke mě a chytil mě. Pak Cassaras musel ještě více rozříznout ránu aby se ke kulce vůbec dostal. Bolelo to jako blázen. Zaťala jsem ruce do sedačky a snažila se vydržet. Pak Cassaras vzal takový ty divný nůžky a vytáhl náboj. Ten položil na stůl, vzal svůj nůž a náboj rozsekl. V náboji ale byla jakási věc. Byla tam jakási černá tekutina. Cassaras vypadal jakoby to tušil a vrhl se ke svému batohu. Vyndal odtamtud jakousi zvláštní taštičku a z ní pak vyndal malou skleněnou ampulku s jinou tekutinou. Tu nabral do injekce a vrátil se s tím za mnou.

Cassaras: ,,Musím ti to píchnout přímo do rány, jinak to nezabere jak by mělo."

Jen jsem přikývla a Cassaras mi zabodl jehku do rány. Byla to nepříjemná bolest a ještě horší bylo když se tekutina dostávala dovnitř. Nakonec injekce vytáhl, ránu mi zašil a obvázal.

Já: ,,Děkuji."

Cassaras kývl a pak mě nechal v klidu. Byla jsem totálně vyčerpaná. Mezitím mamka udělala něco k jídlu ale já jsem si šla lehnout. Usnula jsem téměř hned.

...

Vzbudila jsem se v noci. Měl jsem hrozný hlad. Vylezla jsem z postele a šla do kuchyně. Mezitím jsem si musela dávat pozor abych někoho nevzbudila. Všude kam jsem se pohla, někdo byl. Nakonec jsem se dostala až do kuchyně a otevřela lednici. Nic. Otevřela jsem tedy skříň a tam jsem našla pár tyčinek. No nic, teď mi budou muset stačit. Jednu jsem si rovnou rozbalila a pak jsem šla. Snědla jsem ji po cestě k pokoji a pak jsem tam obal vyhodila. Znovu jsem si lehla a chtěla spát ale v tom se potichu otevřely dveře. Zvedla jsem hlavu a podívala se, kdo sem přišel. Byl to Sebastian.

Sebastian: ,,Ahoj, mohu si sem lehnout? Všechny pohovky a takový věci už jsou zabrané a na zemi se spí blbě."

Chvíli jsem na něj koukala ale pak jsem se vzpamatovala. Sebastian byl jen v kraťasech, takže bylo vidět jeho vypracované tělo. Vyhnala jsem z hlavy tyhle myšlenky a vrátila se do stavu tady a teď.

Já: ,,Jo jasně, můžeš."

Sebastian se usmál. Já jsem se posunula na jednu stranu postele a Sebastian si lehl na tu druhou. Byla jsem nervózní. Ještě že jsem měla na sobě normální pižmo skládající se z trička a kalhot. Ale i přestože jsem byla nervózní, cítila jsem se dobře. Jeho přítomnost mi dávala pocit bezpečí. Odvážila jsem se otočit čelem k němu a najednou jsem ho přistihla jak mě pozoruje. Jen se rozpačitě usmál a pak zavřel oči.

Sebastian: ,,Dobrou noc Taro."

Tato slova ve mě vyvolala ještě větší nervozitu ale odpověděla jsem.

Já: ,,Dobrou noc Sebastiane."

Sebastian se usmál a uvelebil se. Já jsem se také usmála a zavřela jsem oči. Pak mě ale napadla myšlenka. Je možné že by mě měl rád?