Příběh draka

kapitola 4.

Večer jsme se museli všichni rozloučit. Každý šel domů a já si zalezla do pokoje. Pořád nechápu co mělo znamenat to Peterovo chování. To se mu jako líbím? Ne, to ne. Nikdy jsem se nikomu nelíbila a ani teď se určitě také nikomu nelíbím. Nebo ano? Rychle jsem zatřásla hlavou a vyšla na svůj balkon. Mám ho přímo nad bazénem s výhledem do zahrady. A jelikož jsme na kopci a balkon je směrem na jih, mohu se koukat na východ i západ slunce. Zhluboka se nadechnu. Vzduch je svěží a všude je ticho. Najednou ale ucítím v koutu balkónu pohyb. Rychle se otočím a tam stojí on. Strážce. Ale vlastně vůbec nevím jestli s tou přezdívkou souhlasí. Trochu se uklidním a uvolním.

Já: ,,Zdravím, co chceš Strážce."

Strážce: ,,Tak zaprvé, neřekl jsem ti že mi tak smíš říkat a zadruhé, ty se ještě ptáš?! Je jasné že nic. Jen tě hlídám."

Já: ,,Tak promiň, mám ti snad říkat bezejmenný?! A proč mě vůbec hlídáš?!"

Strážce: ,,Dobře, tak mi tak pro mě za mě říkej, ale hlavně mluv potišeji."

Já: ,,Ok. A proč mi neřekneš proč mě chráníš?"

Strážce si naštvaně povzdechl. Čekal jsem že něco řekne ale on se místo toho bez varování vrhne přez zábradlí dolů z balkónu. Málem vykřiknu. Doběhnu k zábradlí a podívám se dolů. Nikde ho nevidím. Rozhlédnu se po okolí a něco zahlédnu. Stín mizející mezi stromy v lesíku pár metrů od domu. Zatřesu hlavou a vrátím se dovnitř. Musím jít spát, zítra mám školu. Lehnu si do postele a zavřu oči. Za chvíli se připadám do říše snů.

...

Jsem v nějakém lese. Ale vypadá jinak. Stromy jsou mohutné a velké. Ptáci zpívají ve větvích. Fouká příjemný, jemný teplý vítr a kousek odemě se pase stádo jelenů. Najednou se ale něco stanete. Všechno zahalí stín, ptáci přestanou zpívat, začne foukat ledový vítr a jeleni začnou utíkat. Všude je slyšet akorát vítr hrající si s větvemi stromů. Pak ale ustane a všude hrobové a depresivní ticho. Z ničeho nic do mě něco zezadu narazí. Spadnu na zem. Celá vyděšená se začnu zvedat ale to do mě znovu něco narazí a odhodí mě to metr daleko. Vyděšeně se posadím a začnu se rozhlížet. Najednou mě někdo nebo něco popadne za vlasy a táhne mě to pryč. Bolí to a nemůžu se hýbat. Dotáhne mě to na nějakou mýtinu. Je tam všechno zahalené ledem a temnotou. Najednou mě pustí a stoupne si před mě. Vyděšeně vyjeknu. Je to ten muž co v tom snu tenkrát držel hlavy mých přátel a mé rodiny. V tom mě svážou takové provazy z temnoty a on vytáhne nějaký zahnutý nůž. Klekne si je mě, chytí mi ruku a tím nožem mě začne do té ruky pomalu řezat. Celým tělem mi projede neskutečná bolest drásající mě na kusy. Začnu ječet bolestí i zděšením a začnu brečet. Pak vezme nůž a vrazí mi ho do srdce.

Najednou se probudím. Někdo mě drží za ramena a třese se mnou. Podívám se na dotyčného. Znovu chci začít ječet. Postava v černém se nademnou sklání a drží mě za ramena. Pak si ale všimnu těch očí a dojde mi že to není ten ze snu. Je to Strážce. Rychle se podívám na ruku. Mám tam černou čáru vypadající jako černá jizva po ráně. Strážce sleduje můj pohled a jakmile si toho všimne, vezme mě za tu ruku. Přejede několikrát prsty přez čáru a něco zamumlá. Čára začne pomalu zmizet a já začnu být vyděšená. Pak se mi podívá do očí a k nosu mi přiloží jakýsi látkový pytlíček ve kterém něco je. Začnu být unavená. Zavírají se mi oči a po chvíli usnu.

...

Ráno mě probudí budík. Promnu si oči a začnu se vzpamatovávat. V tom si vzpomenu na noc. Podívám se na ruku. Nic tam není. Tak buď to byl celé sen a nebo to byla pravda a byl tu Strážce, vyléčil mi ruku a uspal. Vstanu z postele a jdu do koupelny. Spáchám ranní hygienu, učešu se a jdu se do pokoje převléct. Vezmu si široké roztrhané světle modré jeany, černý pásek a černý kroptop. Svůj oblíbený černý kožený náramek a náhrdelník s křišťálem. Ještě si dám řasenku a jdu dolů. Seběhnu schody po dvou a dole si sednu ke stolu na kterém už mamka připravila snídani.

Mamka: ,,Ahoj zlatíčko, zdálo se ti v noci něco zlého že."

Já: ,,Jak to víš?"

Mamka: ,,V noci jsem se probudila a slyšela tě křičet. Vstala jsem a šla za tebou, ale než jsem tam došla tak jsi přestala. Stejně jsem tam ale šla. Když jsem tam vešla, spala jsi. Byla jsi naprosto v pořádku ale měla jsi tam chladno protože jsi měla otevřené dveře na balkon. Tak jsem je zavřela a šla spát."

Já: ,,Aha, děkuji. Ano, zdálo se mi že, no........."

Přece nemůžu mamce říct co se stalo. A podle toho co říká je všechno pravda.

Já: ,,.........no zdálo se mi že tebe, Vaška, tátu, Neli a Lily někdo zabil a mi pak ukazoval vaše hlavy."

Řekla jsem jí ten předešlý. Je to dost drsné na to aby někdo ječel, takže mi snad uvěří.

Mamka: ,,Ach zaltíčko, to mě mrzí."

Já: ,,To nemusí, byl to přece jen sen."

Uf, skočila na to. Rychle jsem dojedla snídani, obula se, rozloučila se, popadla batoh a běžela jsem na autobus. Musím tam být v čas. Doufám že se tam bude i Peter. Ale nevím jestli mu o tom snu říkat. No, když by se ptal tak mu řeknu to samé jako mamce. Autobus jsem naštěstí stihla. Nastoupila jsem, a sedla si dozadu jako vždycky. Když v tom mi někdo zakryl oči. Lekla jsem se ale ani jsem nevyjekla. Pak jsem uslyšela samých. Ten samých znám. Sundala jsem ruce z mých očí a podívala se jestli je to ten kdo si myslí že to je. A byl. Byl to Peter. Usmála jsem se na něj.

Já: ,,Tak ty mě budeš děsit jo? A co tu vůbec děláš?"

Peter: ,,No víš, kvůli tobě jsem si našel autobus který jezdí přez tuhle zastávku abych tě mohl mile překvapit."

To už jsem se usmívala od ucha k uchu. Peter si sedl vedle mě a celou cestu do školy jsme si povídali.