Příběh draka

kapitola 51.

Já: ,,Existuje místo mimo náš svět. Je to naprosto jiný svět. Byla jsem tam celé ty tři roky. Celé ty tři roky mě Cassaras trénoval až jsem se naučila tohle všechno. Jen díky tomu jsem přežila."

Táta: ,,Takže ty říkáš že je jiný svět. Naprosto jiný?"

Já: ,,Dá se tam dostat pouze portálem. A ten se nachází na druhé straně našeho státu. Musíme se tam dostat."

Táta: ,,Taro, já bych ti hrozně rád věřil ale ty vážně mluvíš jako blázen."

Povzdechla jsem si. Věděla jsem že mi nebudou věřit.

Já: ,,Věděla jsem že mi nebudete věřit. Asi  je načase ukázat vám pravý důvod proč po mě šli."

Cassaras: ,,Taro, tohle nemusíš dělat."

Já: ,,Ale musím."

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Musela jsem dokázat že nejsem blázen. Cítila jsem jak mi rostou drápy a zuby. Cítila jsem magii ve svých žilách. A v ten moment jsem otevřela oči. Teď viděli moji částečnou proměnu. Jejich obličeje byli překvapené až zděšené.

Já: ,, Pravdou je, že přijde válka. Přijde válka která zničí celou Zemi a podle proroctví jsem jediná kdo to dokáže zastavit. Právě kvůli tomuhle."

Při poslední větě jsem roztáhla ruce. Pak jsem se proměnila zpátky.

Já: ,,Pro teď je to všechno co potřebujete vědět. Když se dostaneme do bezpečí, řeknu vám všechno. Prosím věřte mi."

Nikdo nic neříkal ale pak se ozval Sebastian.

Sebastian: ,,Já Taře měřím už od začátku. Zachránila mi život a to nejen mě ale jiným. Chtěla se sem vydat naprosto sama aby vás zachránila. Pokud jí nevěříte, je to velká chyba."

Koukala jsem se na Sebastiana. Byla jsem překvapená ale zároveň hrozně moc ráda. Sebastian se na mě usmál a já jsem se otočila zpět k ostatním.

Vašek: ,,Já ti věřím."

Najednou začali ostatní přikyvovat.

Já: ,,V tom případě vyrážíme. Máme tady sedmnáct koní. Snad to bude stačit."

Neli: ,,Sedmnáct.......koní?"

Já: ,,Blesk už na tebe čeká."

Neli měla najednou šťastný výraz.

Já: ,,Tak na koně a jedem."

...

Ihned jsme vyrazili na cestu. Už jedeme jeden den. Jediné kdy jsme se zastavili, tak bylo abychom přespali přez noc. Jelikož bylo více lidí než koní, někteří z nás si museli vzít k sobě spolujezdce. Většinou ti kteří uměli dobře jezdit si k sobě vzali ty kteří neumějí jezdit na koni. Já jsem jela sama. Tentokrát jsem jela na Peggy. Užívala jsem si jízdy ale pak jsem usoudila že je čas na pauzu. Už byl podvečer a všichni byli unavení. Zastavila jsem v lesíku a slezla z koně. Ostatní také zastavili a slezli.

Já: ,,Tady přespíme."

Uslyšela jasem pár úlevných vydechnutí. V duchu jsem se zasmála.

Já: ,,Ale nebojte, zítra brzy ráno vyrážíme."

Teď jsem zase uslyšela vyčerpané povzdechy. Znovu jsem se v duchu zasmála a rozhlédla jsem se. Najednou jsem uviděla světla. Došla jsem na kraj lesíka a více se na světla zaměřila. To jsou lampy. Je tu vesnice. Vrátila jsem se za ostatními.

Já: ,,Jsme kousek od vesnice. Pokud to bude bezpečné, můžeme tam zajít."

Cassaras: ,,Jseš si tím jistá?"

Já: ,,Všichni mají hlad. Nic moc jsme nejedli."

Cassaras: ,,Máš pravdu. Tak tedy půjdeme."

Přikývla jsem a šla blíž k ostatním.

Já: ,,Je tady někdo kdo vyloženě chce nebo potřebuje do vesnice?"

Přihlásilo se asi deset lidí. Byli mezi nimi i táta a Hana. Tím pádem jde i malá Amy. Cassaras byl samozřejmostí a Sebastian se také přidal. Poslední dobou mě nespouští z očí.

Já: ,,Takže jdeme."

Nás čtrnáct se vydalo do vesnice. Museli jsme chvátat. Vím že byl podvečer a tím pádem i klid ale nechtěla jsem zbytečně riskovat. Sebereme co potřebujeme a jde se. Pořád máme nejspíš za patami pronásledovatele. Čím dříve se dostaneme do Dračí země tím lépe. Nejdříve jsme se vydali k obchodu. My ostatní sice žádné peníze nemáme ale táta s Hanou ano. Počkali jsme na ně venku a pak jsme přišli na řadu my. Nezbývalo nám nic jiného než si něco ukrást. Každý z nás si něco vzal, ale jen co potřeboval. Pak už byl nejvyšší čas se vrátit. Za tu dobu co jsme tu byli se už setmělo a tak jsme se museli vrátit. Zrovna jsme procházeli jednou uličkou, když v tom jsem byla donucena zastavit. Uprostřed cesty stál nějaký mladý chlap a vypadal jako by nám bránil v cestě. A také že jo. Všechny nás vraždil pohledem.   Začala jsem si ho trochu prohlížet. Měl černé vlasy a šedé oči. Zbytek jsem neviděla protože měl masku. Velmi podobnou té co jsme nosili my. Teď jí ale ani jeden z nás neměl. Chlap se začal přibližovat a pak vytáhl nůž. Chtěla jsem sáhnout pro ty svoje ale Cassaras mě zarazil.

Cassaras: ,,S ním nebojuj."

Já: ,,Proč?"

Cassaras: ,,Prostě s ním nebojuj. Musíme ihned zmizet."

I když jsem nechtěla, poslechla jsem ho. Vždycky měl ve výsledku pravdu.

Já: ,,Fajn. Mizíme."

Všichni jsme začali couvat a pak jsem se rozběhla do vedlejší uličky. Musíme mu zmizet. Podle toho jak na něj Cassaras reagoval, musí být silný. Ujala jsem se vedení a snažila se nás dostat pryč a zároveň ho setřást. Je to těžší než jsem si myslela. Utíkali jsme tak rychle jak to šlo, když v tom jsem uslyšela hlas jak volá jedno určité jméno. Táta běžel zpátky. Pak jsem si všimla proč. Amy ležela na cestě s nohou zaklíněnou ve staré, polorozpadlé, dřevěné paletě. A ten chlápek se až nepříjemně a nebezpečně rychle blížil. Pak se najednou zastavil a z kapsy vytáhl jakousi věc. S tou věcí něco udělal a pak to hodil. Zastavilo se mi srdce zděšením. To je granát! Rozběhla jsem se jak nejrychleji jsem dovedla, předběhla tátu, odstrčila ho rád roh a běžela dál. Cassaras zřejmě pochpil o co mi jde a tak mého tátu chytil aby nemohl běžet za mnou. Modlím se aby to vyšlo. Přežila jsem dračí oheň, tak nevidím důvod proč by mi měl tento ublížit. Spíš se ale bojím o Amy. Běžela jsem jako ještě nikdy předtím. Závodila jsem s časem. A to doslova. Už jsem byla jen pár metrů od Amy ale granát také. Sebrala jsem veškeré své zbývající síly a skočila jsem.