Příběh draka

kapitola 49.

Ráno jsem se vzbudila hodně brzy. Sebastian ještě spal ale najednou jsem si uvědomila že se nacházíme jen pár centimetrů od sebe. Opatrně a potichu jsem se odsunula ke kraji a vylezla z postele. Dneska musíme zvládnout všechno najednou. Nemáme na výběr. Najednou můj pohled zabloudil k oblečení které jsem měla poskládané. Vzala jsem to tílko a bundu a šla s tím do koupelny. Hodila jsem to do pračky a mezi tím co se to pralo, jsem si došla pro jehlu a nit. Když se to vypralo a pak usušili, byla jsem spokojená. Tak krev je pryč. Vzala jsem oba kusy oblečení a vrhla se na šití těch děr od rány. Za chvíli jsem to měla zašité a tak jsem se oblékla. Vyšla jsem z koupelny a pak mě něco napadlo. Sešla jsem do podzemí a hledala jedny určité skříně. Nakonec jsem to našla. Začala jsem pátrat pohledem a nakonec jsem to našla. Včera jsem tady naprostou náhodou narazila najednu celkem pěknou zbraň. Přesněji řečeno katanu. Vyndala jsem ji ze skříně a vyndala s pouzdra. Byla pěkná, lehká a v barvách ke mě přesně seděla. Rozhodla jsem se že si ji vezmu. Vzala jsem ji a došla do pokoje kde jsem měla i ostatní zbraně. Vzala jsem katanu a pouzdro jsem prodělala k toulci. Toulec jsem měla na popruzích které jsem si musela zapnout a díky tomu se ani nehnul. A katana tam šla přidělat snadno. Pak jsem ještě vyzkoušela zda to opravdu drží a spokojená se svým nápadem jsem se zvedla. Najednou jsem uslyšela šustění peřiny a pak jsem ucítila že někdo stojí těsně za mnou. Ucítila jsem teplý dech na svém krku a pomalu jsem se otočila.

Sebastian: ,,Dobré ráno."

Já: ,,Dobré ráno."

Sebastian mi věnoval svůj milý úsměv a já jsem totálně zrudla. Byl tak blízko. Jen tak jsme tam stáli a koukali na sebe. Bylo by to trvalo věčně, kdyby někdo nezaklepal na dveře. Se Sebastianem jsme od sebe odstoupili a vyzvala jsem klepajícího aby vstoupil. Ve dveřích se objevil Cassaras.

Cassaras: ,,Jsem rád že jste vzhůru, musíme probrat plán."

Já: ,,Jasně, už jdu. Ať jsou všichni v obýváku."

Cassaras: ,,Dobře."

Cassaras zase odešel a já jsem si vzala své zbraně do ruky a vydala se ke dveřím. Pak jsem se ještě ale obrátila na Sebastiana.

Já: ,,Přijdeš pak za námi?"

Sebastian: ,,Jasně, jen se obleču."

Kývla jsem a vydala jsem se do obýváku. Už tam byli všichni. Soje nože jsem si na sebe rovnou nandala ale zbytek jsem zatím položila stranou. Ještě jsem počkala na Sebastiana a pak jsem začala.

Já: ,,Takže, dneska to nebude jednoduché. Sice neví koho vezmeme první ale budou všude. Budeme muset být rychlí."

Pak se ale ozvala Neli. Přesně podle mých očekávání.

Neli: ,,A koho vezmeme první?"

Teď jsem konečně mohla vyrukovat se svým plánem.

Já: ,,Nikoho."

Všichni se zarazili. Tuhle odpověď nečekali.

Lily: ,,Jak to myslíš? Chceš tu naše rodiny snad nechat?!"

Já: ,,Nechci. Vezmeme je všechny najednou."

Znovu se všichni zarazili.

Cassaras: ,,A jak to chceš udělat?"

Já: ,,Celou dobu jsme se ukrývali a utíkali jsme. Teď je čas na změnu. Je čas je překvapit. Mají za to, že se budeme schovávat a nebudeme riskovat, ale my je vyvedeme z omylu. Tentokrát pojedou všichni kteří budou moct. Porazíme tuhle bandu parchantů a všechny odtud dostaneme."

Cassaras: ,,Taro, je to riskantní."

Já: ,,Ano je a právě proto to nečekají. Když nevezmeme rodinu Neli i Lily dneska, tak už nikdy. Když vezmeme jen jednu rodinu, budou se pak soustředit na tu druhou. A to plně."

Sebastian: ,,To je pravda. Pokud je vylákáme na stejné místo, máme šanci."

Já: ,,Přesně. Ale musím vymyslet kam. Musíme je zkrátka někam vylákat."

Mamka: ,,Možná ani nebudeme muset."

Na to jsem ihned zareagovala.

Já: ,,Jak to myslíš?"

Mamka: ,,Každý rok chodíme všichni ve stejný den a ve stejnou dobu na hřbitov."

V ten moment ve mě hrklo. My všechny jsem vlastně pohřbené na hřbitově. Tři nejlepší kamarádky a tři hroby vedle sebe.

Já: ,,V tom případě víme kam jít. Kdy tam vždycky jsou?"

Mamka: ,,Dnes ve dvě hodiny odpoledne."

Já: ,,Fajn. Tak máme plán. Všichni se dostaneme na hřbitov a tam je seberem."

Neli: ,,Seberem?"

Já: ,,Prostě se jim ukážete a pak je dostanete do auta. Zbytek už je pak na řidičích. Tati, chci tě poprosit aby jsi řídil. Máme tady tři ta speciální auta a jedno normální auto. Tím pádem potřebuji čtyři řidiče."

Táta se zamyslel ale pak kývl. Teď ještě ten jeden řidič. Najednou se ozvala Hana.

Hana: ,,Já klidně budu řídit."

Podívala jsem se na ni nedůvěřivým pohledem.

Já: ,,A kdo tu zůstane s malou?"

Pak se ozvala mamka.

Mamka: ,,Já se o ní klidně postarám."

Kývla jsem na mamku a tím pádem bylo vyřešeno. Máme čtyři auta. Tím pádem s trochou snahy jedenáct lidí plus čtyři řidiči.

Já: ,,Dobře. Pojedu já, Cassaras, Sebastian, Neli, Lily, Josh, Kyle, Jack, Daniel, Nathan a Lexi. To jsou tři naplněná auta a ještě bude jedno kde budou rodiny Neli a Lily. Je to jasné?"

Všichni přikývli a tím pádem bylo rozhodnuto. Dneska ve dvě hodiny se jde pro rodinu Neli a Lily.

Já: ,, Jděte si připravit co potřebujete."

Všichni někam odešli až jsem tam zůstala jen já s tátou.

Táta: ,,Taro, potřebuji s tebou mluvit."

Já: ,,A o čem?"

Táta: ,,O všem. Nechtěl jsem tě nahradit. Ale hrozně jsi mi chyběla. Nemohl jsem uvěřit že jsi pryč a pak jsem jednou viděl na internetu inzerát že nějaký dětský domov končí a děti není kam dát. Prostě jsem si to pročítal a najednou jsem narazil na fotku Amy. Je ti podobná a tak jsem si ji vzal spolu s Hanou k sobě. Asi po měsíci soužití, se zeptala jestli nám může říkat mami a tati. A my jsme souhlasili. Taro prosím. Odpusť mi."

Já: ,,Nemám ti co odpouštět. Nezlobím se na tebe, jen mě to zarazilo. Takže se jmenuje Amy?"

Táta: ,,Ano."

Já: ,,A kolik jí vůbec je?"

Táta: ,,Deset."

Já: ,,Dobře. Ale teď nás čeká těžký úkol. Musíme se na něj pořádně připravit."

Táta přikývl a šel pryč. Já už jsem byla připravená vyrazit.