Příběh draka

kapitola 34.

Sotva to Mitas dořekl, z lesa vyběhlo stádo koní. Majestátní zvířata doběhla až k nám. Každý kůň došel k jednomu z nás a my jsme nasedli. Draci letěli sami aby si odpočinuli od náhlé příhody a také by bylo neslušné letět na dracích zatímco Mitas s elfy jeli na koních. Také jsem si ale všimla udiveného výrazu Izildura a Sebastiana když Cassaras řekl Mitasovi otče. Vždyť Mitas byl vlastně jejich dědeček. Zřejmě ho nikdy dřív neviděli ale jen o něm slyšeli. Po tom co se stalo tehdá na dradu když jsme přijeli právě od elfů v doprovodu Mitase. Nějaký drak ho chtěl spálit na popel ale schytala jsem to já a přežila jsem. Z tohohle zážitku se snad nikdy nevzpamatuju. Já se Sebastianem jsme jeli vedle sebe těsně za Cassarasem a Mitasem. Všimla jsem si že Sebastian po mě neustále pokukuje a tváří se nervózně. Taky jsem si ale všimla jak se drží za ruku kterou schválně schovával pod pláštěm. Nevšímala jsem si toho a dál jsem se soustředila na cestu. Zanedlouho jsem už viděla louku, údolí, skály a velké stromy. Nikdy, opravdu nikdy mě tohle místo nepřestane udivovat. Vyjeli jsme na mítinku a upřeli se na nás pohledy snad všech přítomných. Nejdříve byli všechny pohledy upřené na mě ale jakmile z lesa vyjeli i ostatní tak přijeli pohledy na ně, akorát už nebyli tak přátelské. Zastavili jsme a všichni sesedli. Zanedlouho se snesli na zem i naši draci. Vypadali vyčerpaně a byli dost potrhaní. Koně zase odběhli se napást a my následovali Mitase který nás vedle přez louku a mezi různými pohledy k jednomu domku.

Mitas: ,,Zde můžete zůstat, ale nechoďte moc daleko. Cassarasi, spoléhám na tebe a Taru že na ostatní dohlédnete."

Já s Cassarasem jsme kývli na srozuměnou a Mitas odešel. Stále se nás ale nepouštěli nepřátelské pohledy některých elfů. Celkem je chápu. To zdejší lidé přece rozpoutali nepřátelství. Tedy alespoň co jsem se dozvěděla. Šla jsem dovnitř a ostatní mě následovali. Všimla jsem si jak se okolo sebe trochu vyplašeně dívají. V takovém prostředí zřejmě ještě nebyli. Otevřela jsem dveře a podívala se dovnitř. Byl to útulný malý domek se základním vybavením, jako jsou skříně, stůl, židle a tak dále. Začala jsem se procházet po domku, zatímco ostatní si buď sedli na židli nebo na zem do kouta a buď byli sticha nebo si potichu povídali. Cassaras zůstal venku a posadil se na práh dveří. Sedla jsem si tedy k němu a jen jsme tiše pozorovali okolí. Bylo to uklidňující. Jen konečně tiše sedět a nemuset se bát že se něco stane. Podívala jsem se jestli tu jsou všichni. Ale nebyli. Rozhodně tu nebyli všichni. Chyběl Kyle, Nathan a Sebastian.

Já: ,,Cassarasi, oprav mě jestli se mi to jen zdá, ale mám pocit že tu rozhodně nejsme všichni."

Cassaras: ,,A sakra. To je snad naschvál."

Já: ,,Chybí Kyle, Nathan a Sebastian."

Cassaras: ,,Dobře, jdu se po nich podívat. A vy ostatní tu zůstanete!"

Všichni se na něj podívali a rychle přikývli. Cassaras se zvedl a šel je poměrně naštvaným krokem najít. Já jsem se mezi tím rozhlížela jestli je náhodou nezahlédnu abych jim případně mohla vrazit pěstí. Vážně jsem jim chtěla jednu vrazit. Ale Sebastianovi asi ne. Koneckonců asi by nedopadlo dobře kdyby se to dozvěděli král s královnou. A navíc, na to abych mu vrazila je až moc milej. Rychle jsem zatřásla hlavou. Na co to sakra myslím!? Vstala jsem a rozhodla jsem se je jít hledat. Nebaví mě tady jen tak sedět. Zkontrolovala jsem že všichni sedí kde byli a šla jsem. Vážně jsem potřebovala najít alespoň jednoho z nich. Procházela jsem mezi stromy a po louce v naději že někdo najdu. Najednou jsem mezi stromy zahlédla známou postavu. Šla jsem blíž a ujistila se že je to ten koho hledám. Sebastian seděl na kameni, pozoroval okolo pasoucí se jednorožce a držel si ruku. Šla jsem za ním. Nechtěla jsem aby mě slyšel ale jelikož jsem šlápla na větvičku která pod mojí váhou praskla, tak se otočil přímo na mě.

Sebastian: ,,Ahoj, omlouvám se že jsem se ztratil ale potřeboval jsem být chvíli sám."

Já: ,,V pohodě, chápu to ale mohl jsi něco říct."

Podívala jsem se na něj a viděla jsem jak se před mnou skrývá ruku.

Já: ,,Co máš s tou rukou?"

Sebastian: ,,Ale nic, v pohodě."

Já: ,,Jo to vidím. Neustále se to snažíš schovat. Tak dělej, ukaž mi tu ruku."

Sebastian si poraženě povzdechl a ukázal mi ruku. Vyděsila jsem se když jsem to uviděla. Předloktí měl celé fialovo modré a strašně nateklé. Opatrně jsem se ruky dotkla ale jakmile jsem to udělala, zasyčel bolestí. Svou ruku jsem ihned stáhla a raději jsem si ruku jen prohlédla.

Já: ,,To sis jako myslel že se to jen tak zahojí? Sebastiane ta ruka bude nejspíš zlomená a.......a sakra to jsem udělala já když jsi padal že?"

Až teď mi to došlo. Muselo se to stát když jsem ho chytila. Sklopila jsem hlavu a povzdechla si.

Sebastian: ,,Ale Taro, ty za to přece nemůžeš. Zachránila jsi mi život. Skočila jsi pro mě a bez tebe bych byl dávno mrtvý."

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Ty jeho oči mě vždy uchvátí. Vždycky se v nich naprosto utápím. Vzpamatovala jsem se a znovu se podívala na ruku. Zamyslela jsem se a sáhla si pro kožený vak který jsem měla na zádech. Vyndala jsem z něj kus látky a ten jsem přeložila tak aby vznikl trojúhelník. Látku jsem pomalu dala pod ruku a cípy jsem zavázala za krkem. Ruka se tak mohla zavěsit a nebude působit takovou bolest. Sebastian se na mě usmál.

Sebastian: ,,Děkuji. Za záchranu života i za tohle."

Já: ,,Nenechala bych tě zemřít. Ale teď bychom měli zajít za Mitasem."

Sebastian: ,,Ale proč?"

Já: ,,Protože ta ruka potřebuje ošetřit a elfové jsou snad nejlepší léčitelé. Mě také vyléčili z poměrně dost ošklivých zranění. Tehdá mě napadl Hyder a mě zachránil právě Mitas a Rain."

Sebastian: ,,Víš, nemůžu uvěřit že je to vlastně můj děda."

Já: ,,Já si myslím že lepšího dědu si přát nemůžeš. A teď už konečně pojď."