Příběh draka

kapitola 36.

Najednou jsem se objevila na jakémsi místě. Všude bylo takové šero. Otáčela jsem se dokola až jsem zaregistrovala postavu. Ihned mi bylo jasné kdo to je.

Já: ,,Co chceš Démone?!"

Démon: ,,Ale notak dračice. Jistě si pamatuješ na naše poslední setkání. Odmítla jsi mou velkorysou nabídku a proto jsem se rozhodl. Jistě si pamatuješ na sen kdy jsem se s tebou spojil úplně poprvé. A také si pamatuješ co se v tom snu odehrálo."

Chvíli jsem pátrala v paměti abych si vzpomněla co se stane. A pak jsem si na to vzpoměla. Vyděšeně jsem se podívala na Démona.

Démon: ,,Ano dračice, přesně to se stalo a také stane. Vedlo k tomu tvé poslední rozhodnutí. A věž že já dodržím co slíbím. Pokud se tedy jedná o podobnou záležitost."

Obraz se rozplynul a s ním i Démon.

...

Okamžitě jsem se posadila. A rozhlédla se po pokoji. Venku byla ještě tma ale hvězdy už byly bledé, což znamená že za chvíli bude svítat. Vstala jsem, ze skříně rychle vyndala oblečení které jsem si oblékla, učesala jsem si vlasy a zapletla si je do copu. Pak jsem vyšla z pokoje a šla najít kohokoliv komu bych svůj sen mohla sdělit. Nejdříve jsem zamířila ke královo pracovně ale tam nebyl. Jistě ještě spí. Napadl mě tedy ještě jeden člověk. Vydala jsem se několika chodbami až jsem zůstala stát před těmi pravými dveřmi. Zdvihla jsem ruku abych zaklepala ale najednou jsem zaváhala. Zhloboka jsem se nadechla a zas vydechla. Nakonec jsem zaklepala. Chvíli jsem čekala a nakonec se dveře otevřeli. Stál v nich Sebastian pouze v kalhotách ale bez trička. Cítila jsem jak mi stoupá horkost do tváří. Musela jsem vypadat jako rajče. Poslední dobou mě přítomnost Sebastiana znervózňuje, uklidňuje a nějakým způsobem i vzrušuje. Nevím ale proč. Sebastian se na mě usmál a já rychle sklonila hlavu. Také jsem si ale všimla že už nemá obvázanou ruku.

Já: ,,Omlouvám se, ale potřebuji se ti svěřit a nikdo jiný momentálně není k dispozici."

Sebastian: ,,V pořádku, pojď dál."

Otevřel dveře dokořán a ustoupil. Pomalu jsem vešla, Sebastian zavřel a rukou pokynul že se můžu posadit na jedno z křesel která tam měl. Posadila jsem se tedy, zatímco Sebastian ze skříně vyndal bílou košili a oblekl si ji. Pak se posadil do druhého křesla naproti mě.

Sebastian: ,,Ještě než začneš mluvit, děkuji ji ti moc za záchranu života. Nikdo jiný by pro mě neskočil i kdyby uměl to co ty. A jako díky bych ti chtěl něco dát."

Z kapsy u kalhot vyndal krabičku a položil ji na stolek před mě. Váhavě jsem po krabičce sáhla a otevřela ji. Uvnitř byl prstýnek. Byl kovový a uprostřed měl modrý pruh stejné modré jako má Storm. Přez pruh byli ještě tenoučké kovové vzory. Ten prstýnek byl úžasný. Zkusila jsem si ho na prst. Padl mi jako ulitý a byl nádherný.

Já: ,,Děkuji ti moc Sebastiane. Je opravdu nádherný."

Sebastian: ,,Ale ne jako ty."

Podívala jsem se překvapeným pohledem na Sebastiana a úplně jsem zčervenala. Byla jsem snad ještě červenější než předtím. Rychle jsem sklopila hlavu. Najednou jako by si Sebastian až teď uvědomil že to řekl naklas. Bylo vidět jak zpanikařil a také zčervenal. Pak se ale vzpamatoval.

Sebastian: ,,Tak co jsi potřebovala takhle po ránu?"

Ta hezká chvíle byla najednou pryč a já jsem opět propadla strachu, smutku a obavám. Celý rozhovor s Démonem se my hned vybavil a já se musela pořádně nadechnout.

Já: ,,Měla jsem další rozhovor s Démonem."

Sebastian se na mě podíval a vytřeštil oči. Já jsem hlavu opět sklopila abych se uklidnila a pak jsem začala dál vyprávět.

Já: ,,Kdysi, když jsem ještě byla na Zemi tak jsem měla sen. Byl to můj první sen s Démonem. V tom snu držel useknuté hlavy všech mých přátel. A teď při posledním setkání mi řekl že se tento sen uskuteční jelikož jsem ho předtím odmítla. Sebastiane, mám příšerný strach o svou rodinu. O to co se s nimi stane. Démon má na zemi své stoupence a ti udělají vše co jim přikáže. Oni je všechny zabijí."

Vyklopila jsem to na něj tak rychle že bych se nedivila kdyby tomu ani nerozuměl. Byla jsem poprvé po dlouhé době zase vyděšená. Začala jsem se klepat. Nevěděla jsem co dělat. Najednou jsem ucítila něčí dotek na své ruce. Když jsem zvedla hlavu viděla jsem Sebastiana který se na mě chlácholivě usmíval a přitom měl svou ruku položenou na mém předloktí. Z nějakého důvodu jsem se naprosto uklidnila. 

Sebastian: ,,Každou chvíli by se měl můj otec vzbudit, takže za ním hned půjdeme a všechno mu to řekneme. Dobře?"

Já: ,,Jo."

Sebastian se zvedl a mě ,stále držící za mou ruku, vedl chodbami k pracovně krále. V této místnosti se scházela rada krále a král aby mohli vyřešit problémy. Každý z mužů má na starosti nějakou věc. Jeden má na starosti námořnictvo, další zase ochranu vesnic a tak dále. Až když se zastavil před dveřmi, tak mou ruku pustil a zaklepal. Otevřel sluha, který jakmile uviděl mladého prince, otevřel dveře dokořán a nechal nás na, pokyn král, vstoupit. Král a s ním asi dalších pět mužů, seděli u obrovského stolu a jakmile jsme vstoupili, jejich oči se upřeli na nás. Měla jsem trochu trému. I když jsem zde tak dlouho a všechny tyto může už znám, jde z nich obrovský respekt. Muži sedící u stolu s králem se postavili a naznačili úklonu. To samé jsem udělala i já a Sebastian. Nakonec se zvedl král.

Král: ,,Co tady potřebujete, mám zde důležité záležitosti které musím vyřešit."

Než jsem stačila cokoliv říct, chopil se slova Sebastian a zachránil mě tak před trapným vysvětlováním naší přítomnosti.

Sebastian: ,,Otče, můžeš si být jistí že bychom tu nebyli kdyby to nebylo vážné."

Král: ,,Tak co se děje?"

Tentokrát jsem se chopila slova já. Jelikož by bylo trapné aby za mě vše odříkával Sebastian.

Já: ,,Opět pomocí snu se mnou mluvil  Démon."

Všichni přítomní se na mě trochu překvapeně podívali. Nevšímala jsem si jejich pohledů a pokračovala jsem.

Já: ,,Celé jsem to už řekla Sebastianovi, ale pokusím se to říci ještě stručněji."