Příběh draka

kapitola 47.

Ještě ten den jsme vyrazili pro mého otce. Z podzemních garáží jsme vzali dvě ta auta a ještě jsem si do kufru auta dala nějaké šípy navíc. Asi zhruba dvacet. Dál jsem sebou vzala dvě vysílačky abychom se mohli případě spojit. Pak jsem se ale musela rozhodnout koho vezmu s sebou. Museli jsme naložit dva lidi a máme dvě auta. Tím pádem jsme se dohodli že v jednom autě bude řidič a ještě jeden člověk a v druhém bude řidič a dva lidé. Už od začátku jsem počítala s Cassarasem jako s řidičem a po řádném rozmyšlení jsem vzala jako druhého řidiče Vaška. K Vaškovi jsem dala do auta Nathana a ke Cassarasovi si sednu já a Sebastian. Pak už jsme mohli vyrazit. Momentálně se nacházíme jen kousek od tátova domu. Mamka říkala že tam pořád bydlí. Zaparkovali jsme na parkovišti a vydala jsem se k domu. Z venku se to vůbec nezměnilo. Došla jsem k vratům a zazvonila na zvonek. Cassaras a Sebastian šli se mnou a Vašek s Nathanem zůstali v autě. Najednou se otevřely dveře domu a z nich vykoukla blonďatá hlava. V tu chvíli mě trochu přešla nálada. Vážně musím vzít i tuhle slpici?

Hana: ,,Dobrý den, co potřebujete?"

Já: ,,Potřebuji mluvit s Ondřejem Novotným. Je to naléhavá a osobní záležitost."

Hana: ,,Aha dobře, tak pojďte dál. Závěsu vás k němu."

Hana odemkla vrata a pak je za námi jen zavřela. Pak se rozešla do zahrady a i když mi to způsobovalo lehkou znechucenost, musela jsem jít za ní. Hana došla na druhou stranu domu a tam se zastavila.

Hana: ,,Ondro, nějací lidé s tebou potřebují mluvit."

Najednou vykoukl z poza rohu můj táta. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když přišel blíž, všimla jsem si že má trochu šedivější fousi ale jinak byl stále stejný.

Táta: ,,Dobrý den, co potřebujete?"

Stála jsem trochu vzadu a tak jsem udělala pár kroků dopředu a tím jsem upoutala tátovo pozornost. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Byla jsem nervózní. Pak jsem si sundala masku a kapuci. Když jsem mu podívala do obličeje, vyděla jsem jak se jeho výraz změnil z nechápajícího na překvapený až na nevěřící.

Já: ,,Ahoj tati."

Můj táta na mě koukal jako by viděl ducha. Pouhý přízrak kterému se nedá uvěřit že je opravdový. Pak ale udělal krok ke mě a pomalu ke mě natáhl ruku. Já jsem se ani nehýbala. Najednou začal brečet a popadl mě do pevného obětí. Tak pevného že jsem ani nemohla dýchat. To obětí jsem mu oplatila a i mě se začali drát do očí slzy. Najednou se ale ozval tichý dívčí hlas.

Hlas: ,,Tati?"

Trhla jsem sebou a mé obětí ochablo. I táta mě pomalu pustil a ustoupil o krok stranou. U domu stála malá holčička. Měla tmavě hnědé vlasy a modré oči. Nevěřícně jsem na ní koukala a pak přesunula svůj pohled na tátu.

Já: ,,Ty jsi mě nahradil?"

Řekla jsem to tichým hlasem. Na tuto otázku zareagoval vyděšeným pohledem. Chtěl odpovědět ale to jsem uslyšela cvaknutí. Tátu jsem strčila za roh domu a pak se otočila na útočníka. Ale v ten moment už bylo pozdě. Sotva jsem s otočila, kulka mě zasáhla do ramene. Bolest mi projel celou pravou stranou těla. Kvůli nárazu a bolesti jsem začala přepadávat dozadu ale Cassaras mě chytil a dostal za roh. Za chvíli se tam objevil i Sebastian. Rameno mě příšerně bolelo. Cassaras mi začal rameno kontrolovat, ale na to nebyl čas. Nakonec jsme se museli věnovat útočníkům. Veškerou bolest jsem odsunula stranou a vzala do luk. Došla jsem až k rohu, nasadila šíp a pak jsem začala střílet. Rameno mi to nějak nezlehčovalo ale přesto jsem jednoho sundala. Ale ne toho který po mě střílel. Ne Petera.

Já: ,,Ten parchant."

S těmito slovy jsem si dala luk zpátky na sebe a vzala do rukou nože. Sebastian a Cassaras se také připravili čekala jsem a jakmile se objevil, zaútočila jsem. Sekla jsem ho nejdříve do nohy, pak ruky, břicha a boku. Pat se svezl na zem a já se vrhla na Petera. Byl očividně překvapený že jsem na něj jen tak zaútočila. Ale vzal do ruky nůž a začal se bránit. Byla jsem plná vzteku a tím pádem neměl šanci. Rány měl snad na úplně celém těle. Až tehdy padal únavou. Najednou jsem dostala šanci a dala mu nůž pod krk. Ale nemohla jsem ho zabít. Místo toho jsem ho praštila rukojeť nože do spánku a on omdlel. Mohla jsem ho tam nechat jen tak ležet protože jsem moc dobře věděla že jsem mu zasáhla stehenní tepnu. Tím pádem nevím jestli přežije. To mě ale teď absolutně nezajímalo. Při boji jsem to zřejmě lehce přehnala, protože bolest se vrátila ale v mnohem větším měřítku. Chytila jsem se za rameno a stlačila si ránu abych se alespoň trochu pokusila zastavit krvácení. Musíme ihned jít. Otočila jsem se na ostatní.

Já: ,,Musíme jít. Tati, máte tři minuty na to sbalit si nejnutnější věci. Vemte si je do nějakého batohu."

Táta odběhl do domu a pak za ním šla i Hana s tou malou. Stále nemůžu uvěřit že mě nahradil. Zároveň to ale chápu. Musela jsem mu chybět a je pravda že ta malá se mi trochu podobá. Jestli chci být ale na někoho naštvaná, tak rozhodně ne na ni ale na tátu. Najednou vyběhli všichni tři zase ven.

Já: ,,Mobily tu nechte. Už vám teď budou k ničemu."

Hana na mě koukla jako na blázna ale táta jí nakonec mobil vytrhl z ruky a položil na stůl. Pak jsem se vydala směrem k autům. Museli jsme být opatrní ale k autům jsme se dostali rychle. Sotva jsme tam došli, Vašek a Nathan vystoupili z auta a čekali až se ti tři nasoukají dozadu. Táta byl očividně překvapený z Vaškovi přítomnosti ale teď jsme museli chvátat. Když byli všichni v autech, mohli jsme vyrazit. Ztěžka jsem dosedla do auta na přední sedačku a opět se chytla za rameno. Bolelo to jako blázen ale stálo to za to. Mám zpátky svojí rodinou. Ale ještě není zcela hotovo. Nejsme tu jen pro mou rodinu.