Příběh draka

kapitola 42.

Probudil mě rachot. Pomalu jsem otevřela oči. Všichni spali a já jsem stále spala Sebastianovy na rameni. Nevím proč ale rozhodla jsem se tak zůstat. Nechtělo se mi svou hlavu z jeho svalnatého ramene zvedat. Zavřela jsme proto znovu oči ale už jsem nebyla schopná usnout. Takhle jsem ležela asi půl hodiny než jsem ucítila jak se Sebastian pohnul. Musel se vzbudit a než jsem se nadála, jeho hlava, která byla doteď opřená o stěnu, se opřela o tu moji. Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem nervózní. Pak jsem ucítila lehký a jemný dotek na své tváři. Z toho doteku mi projel tělem zvláštní pocit. Ale než jsem si uvědomila co dělám, otevřela jsem oči. Sebastian stáhl svoji ruku a zvedl hlavu. V tu chvíli mi to bylo líto. Ale proč sakra?! Proč je mi to líto?! Možná že.....ne! Nebo ano? Je možné že jsem se do něj zamilovala? Ne! Blbost! Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na Sebastiana. Najednou mi došlo že probouzet se vedle něj je naprosto úžasné. Hned jak se naše pohledy setkaly, přivítal mě přívětivý a milý úsměv. Ten úsměv jsem mu oplatila a koukala bych se na něj snad donekonečna, kdyby auto najednou nezastavilo a ve dveřích do nákladového prostoru se neobjevil Cassaras.

Cassaras: ,,Všichni vstávat, jsme tu."

Já: ,,A kde přesně?"

Cassaras: ,,Jsme v lese u té chatky jak jsem tam nějakou dobu bydlel."

Najednou jsem před očima měla jasné vzpomínky na to jak jsem se v té lesnické chatce objevila poprvé. Když mě Cassaras poprvé zachránil a pak dál jak jsem tu trénovala. Vystoupila jsem z auta se Sebastianem v těsném závěsu ale ostatní se ještě probouzeli. Začala jsem se rozhlížet a s potěšením jsem zjistila že tady se to tolik nezměnilo. Všechno to tu vypadalo méně pohlcené temnotou než tam kde jsme se objevili když jsme vyšli z portálu. Vydala jsem se pomalu směrem kterým jsem si myslela že je můj dům ale Sebastian mě zastavil. Opatrně mě chytil za rameno a stáhl zpátky.

Sebastian: ,,Možná by bylo dobré počkat na ostatní a taky by bylo lepší kdyby jsme si vzali své zbraně. Koneckonců, tvůj bývalý domov bude střežený."

Já: ,,Máš pravdu."

Sundala jsem si proto vak ze zad a vyndala jsem si z něj nože. Na kalhoty které jsem měla na sobě se naštěstí dal dát pásek. Pásek s noži v pouzdrech jsem si tedy na sebe nandala a byla jsem připravená. Najednou mi ale něco Sebastian podal. Byl to šátek. Černý šátek sešitý do kruhu aby se nemusel zavazovat. Byl zároveň z tenké a příjemné látky ale nevím co s ním. Tázavě jsem se podívala na Sebastiana.

Sebastian: ,,Možná by bylo lepší kdyby tě ihned nepoznali, kdyby se něco dělo."

Nejdříve jsem nevěděla co na to říct, ale pak jsem usoudila že má pravdu.

Já: ,,Máš pravdu, děkuji."

Přetáhla jsem si šátek přez hlavu a nasadila si ho tak aby mi zakrýval nos a pusu. Pak už jsem byla připravená. A nejen já, ale i ostatní. Mohli jsme tedy vyrazit. Cassaras se ujal vedení a vedl nás stínem lesa tak aby nás nikdo nespatřil. Pak jsme byli na konci lesa. Mohla jsem vidět přez louku až na velký bílý dům. V tu chvíli se mi stáhl žaludek nervozitou. Je to opravdu můj starý domov. Místo kde jsem strávila definitivně tři roky a v této oblasti jsem ale strávila sedmnáct let. Ale už to není to samé jako před téměř třemi lety. Cassaras vyrazil vpřed a než jsem se nadála, byli jsme jen kousek od domu.

Cassaras: ,,Půjdu zjistit jestli není někdo doma. Vy zatím počkejte tady."

Cassaras vyrazil a my jsme zůstali skrčení v úkrytu. Neli a Lily byly také nervózní. Cítila jsem to. Pohledem jsem stále sledovala Cassarase. Dostal se až k domu a začal ho různě obcházet a zkoumat zda je někdo uvnitř. Několikrát zašel za roh ale pak se objevil a mávl na nás. To bylo zřejmě znamení že máme jít. Pomalu jsem se zvedla a nenápadně ale rychle jsem se dostala ke Cassarasovi.

Cassaras: ,,Nikdo není doma. A kamery už jsem vyřadil."

Já: ,,Dobře, ale asi by bylo lepší se dostat dovnitř."

Cassaras kývl a já na nic nečekala. Moje stará přístupová cesta tam stále byla. Vyšplhala jsem až na balkón a když jsem stála pevně nohama na balkoně, rozhlédla jsem se. Pak jsem ale věnovala svou pozornost svému pokoji. Opatrně jsem vzala za kliku. Samozřejmě že bylo zamčeno. Sáhla jsem tedy do své skrýše klíčů a on tam byl. Vzala jsem ho a odemkla. Zatímco ostatní šplhali nahoru, já šla do pokoje. Když jsem tam vešla, začali se mi hrnout slzy do očí. Všechno tu zůstalo stejně. Ale úplně stejně. Nic se snad nehlo ani o kousek. Zároveň to ale vypadá že to tu někdo udržuje. Stála jsem uprostřed toho pokoje plného vzpomínek se slzami pomalu stékajícími po obličeji. Ona tady ten pokoj nechala. Jak se asi má. Jak se má bratr. Byla bych se utápěla v těch myšlenkách dál ale někdo mě objal. Neli a Lily mě sevřely v pevném obětí a já jim to oplatila. Když mě konečně pustili, mohli jsme začít něco dělat.

Já: ,,Myslím že není dobrý nápad chodit dál do domu, ale musíme mou rodinu najít. Jakmile je najdeme, dojdeme ještě pro rodinu Neli a Lily. Prozatím zůstaneme tady."

S těmito slovy jsem vyšla zase ven. Opřela jsem se o zábradlí balkonu a rozhlédla se. Najednou ale upoutala mou pozornost jedna určitá věc. Slezla jsem z balkonu, dostala se přez plot pozemku a vydala se do ohrady. Ohrada tu stále byla, je tedy možné že......že by tu stále byli i koně. Doběhla jsem zhruba doprostřed ohrady, když v tom jsem je zahlédla. Byli tu. Všichni tři. A nejen to, bylo tu spoustu dalších koní. Co tu sakra dělají? Přiblížila jsem se trochu ke koním a v tom Blesk zvedl hlavu. Chvíli na mě jen tak koukal ale pak se najednou postavil na zadní. Nevěděla jsem co vyvádí ale když dopadl zase všema nohama na zem, přiklusal ke mě. A za ním i ostatní koně. I ti které jsem neznala. Začala jsem je nadšeně hladit. Tohle mi chybělo.