Příběh draka

kapitola 37.

Vše jsem ještě jednou převyprávěla a vysvětlila. Pohledy přítomných členů rady byly různé. Někteří se tvářili zamyšleně, jiní vyděšeně a další soucitně. Koneckonců se jednalo o mojí rodinu. Král chodil pomalu sem a tam a přemýšlel. Popravdě řečeno, nevím nad čím, ale každopádně musím něco dělat. Nemůžu tu jen tak stát. Neotálela jsem a ihned vyřkla svůj nápad.

Já: ,,Výsosti, dovolte mi převést sem mou a mých kamarádek rodinu."

Král se na mě otočil s naprosto nečitelným pohledem, takže jsem pokračovala.

Já: ,,Dojdu si pro ně. Pokud ne, tak všichni zemřou."

Nechala jsem svá slova působit, než se ozval jeden muž z rady. Byl to pobočník.

Pobočník: ,,Ale co když je to past. Jakmile by ses vrátila do své země, mohli by na tebe čekat a zabít tě."

Já: ,,Já se nenechám zabít."

Král si povzdechl.

Král: ,,Nech mě přemýšlet. Pak ti řeknu své rozhodnutí."

Já: ,,Ale na to nemám čas, každou chvíli můžou na mo....."

Král: ,,Toto je moje rozhodnutí."

Pak se ozval Sebastian stále stojící vedle mě.

Sebastian: ,,Otče prosím...."

Král: ,,Už jsem řek! Jděte."

Tentokrát jsem se neobtěžovala ani s úklonou a prostě jsem odešla. Ještě jsem zaregistrovala jak za mnou běží Sebastian. Sotva mě dohnal, srovnal se mnou krok.

Sebastian: ,,Prosím odpusť otci. Kdybys zemřela, celá Dračí země by byla ztracena."

Já: ,,Ano, ale už nejsem žádné malé dítě. Umím se o sebe postarat."

Sebastian: ,,Ano, ale...."

Já: ,,Nikdo z vás neví co je to opustit svoji rodinu, aby vůbec přežili. Nevíte co je to každý den se strácet v představách jak asi žijí, jestli vůbec žijí! Tohle nikdo z vás nemůže pochopit!"

Až pozdě jsem si uvědomila že jsem to všechno vyřvala Sebastianovi přímo do obličeje. A co je horší, můj vstek vyvolal částečnou přeměnu, takže jsem měla dračí oči, žíly mi zářili zlatě a moje nehty vyrostly a staly se z nich drápy. Musela jsem vypadat opravdu strašně. Sebastian se na mě díval trochu vyděšeně a byl skoro nalepený na stěnu chodby. Rychle jsem od něj ustoupila a s vyděšeným pohledem jsem sklopila hlavu. Trochu jsem se uklidnila ale stále jsem se mu nemohla podívat do očí. Nezmohla jsem se na nic jiného než zašeptání omluvy a pak jsem se rozběhla pryč. Běžela jsem ven k útesu. Na tomto místě byla přez den otevřená brána v hradbách a za nimi ještě kus k útesu. Proběhla jsem bránou okolo stráží a nezastavovala se. Stráže byli překvapeni z mého jednání ale když viděli že mám naprosto zoufalý výraz a běžím k útesu, zřejmě si mysleli že chci asi jen tak skočit. Rozběhli se za mnou a volali ať zastavím. To jsem ale neměla v úmyslu. Na okraji útesu jsem se odrazila a prostě jsem skočila. Stráže se zastavili, ale než stačili zavolat posily v podobě draků, proměnila jsem se a vyletěla vysoko nad ně. Jejich výraz se ani nedá vyjádřit. Nabrala jsem směr k lesu, ale ne tak kde je elfí údolí ale jinam. Prostě jsem ze sebe potřebovala dostat všechen vztek a zoufalství. Nevšímala jsem si okolí ale to se ukázalo jako chyba. Najednou jsem se objevila nad naprosto temným lesem a náhlé temné mraky tomuto místu ještě přidaly na děsivosti. Začala jsem tedy dávat pozor ale už dávno jsem padla do pasti. Ze všech stran najednou vyletěli Degony a letěli přímo na mě. Přidala jsem na rychlosti ale to mi bylo k ničemu. Ty potvory byly dost rychlé. Najednou jsem ucítila naráz a ostrou bolest na boku. Jeden z Degonů do mě narazil a zaryl do mě své drápy. Rachel jsem se otočila a zaútočila na něj. Byl to můj první opravdový boj. Degona jsem nakonec poslala k zemi ale to už se nám mě vrhli další. Všude stříkala krev, ať už moje, nebo jejich. Řev dával vědět na míle daleko že není radno se přibližovat. Rvala jsem se jak jsem mohla. Útočila jsem na slabá místa jako je krk a křídla. Nakonec jsem ale i já musela přistát na louce na které bylo pár balvanů. Přistála jsem na ten největší a moji protivníci přistáli na louku přede mě. Vrčeli jsme na sebe, ale bylo jich ještě dalších pět a já už začínala pořádně cítit moje rány. Ty potvory jsou potrhaný i když jsou v pořádku. Je fakt těžký je zabít, nebo se jich alespoň zbavit. Stormovi jsem předtím zakázala přístup do mojí hlavy aby mě nemohl sledovat, ale teď mu to budu muset umožnit jestli chci vyváznout bez fatálních zranění. Najednou se na mě ty potvory zase vrhly a celý boj začal nanovo. Sekala jsem a  trhala jsem co to šlo ale nebylo to dost. Najed jsem si ale všimla že se na mě chystá vrhnou jeden Degon zezadu zatímco jsem se zabývala s těmi přede mnou. Neměla jsem šanci se mu postavit a tak jsem akorát čekala na dalšího protivníka a bolest. Ale najednou, když útočil, ho něco, nebo spíše někdo, srazil na zem. Storm mu prokousl krk a Degon už se ani nehnul. Než jsem se nadála, měla jsem za sebou další čtyři draky včetně jejich jezdců. Degoni trochu ustoupili a čekali co se bude dít. Na všechny z nich jsem se podívala a všichni měli úplně stejný výraz. Chtěli se co nejdříve vrhnou na Degony a roztrhat je na kusy. Upřela jsem tedy svůj pohled zpátky na Degony a zařvala jsem. Všichni jsme vyrazili a vrhli se na Degony. Byli jsme v přesile, takže jsme je velmi rychle vyřídili, akorát dva stihli uletět. Chtěla jsem je pronásledovat ale moje zranění se začala ozývat, takže jsem to vzdala. Otočila jsem se na ostatní. Ti kteří mi přišli na pomoc byli Cassaras, Green, Neli, Flame, Lilly, Dark, Storm, Sky a....Sebastian. Všichni jezdci sesedli ze svých draků a já jsem se proměnila. Musela jsem vypadat strašně podle výrazů které měli ostatní ve tváři. Byla jsem vyčerpaná ale odmítla jsem se posadit nebo v tom horším případě zkolabovat. Holky mě okamžitě objaly a já jim obětí opětovala. Ale když mě pustily, připadala jsem vyčerpanější než předtím. Začaly se mi podlamovat nohy ale někdo mě chytil. Myslela jsem že je to Cassaras který je vždy připraven zakročit ale byl to Sebastian. Ten kterého bych po dnešním zážitku nečekala.