you're still my favorite crime | j.jk ✔️

2. Kapitola

Maya's pov

Všichni jsme přišli do jídelny a já si sedla společně s holkami k ostatním instruktorům. Porozhlédla jsem se a Jungkooka nikde neviděla. V tom se ozvaly kroky a on konečně vešel do místnosti. Bylo tu trapné ticho, čekalo se jen na něj. Pobaveně jsem ho sledovala a on došel až ke mně.

Políbil mě do vlasů a poté se posadil vedle mě. Hlavní vedoucí tábora mezitím začal něco říkat dětem.

„Kde jsi byl?“ zašeptala jsem tiše.

„Ještě jsem se sprchoval, nevěděl jsem, že mám tak málo času.“ pokrčil rameny.

„Málo času? Od našeho příjezdu uplynula nejméně hodina.“ řekla jsem s nadzvednutým obočím.

„Však víš, že mi to trvá. A vůbec, ty mi máš co říkat. Je porod na tebe čekat, když se sprchuješ.“ zakoulel očima.

„To je něco jiného,“ odsekla jsem, „ale hezky voníš.“ dodala jsem a on se samolibě ušklíbl.

Naklonil se ke mně a krátce přitiskl své rty na mé. Jako vždy to vyvolalo vlnu motýlků v mém břiše. Dělo se mi to pokaždé, nikdy ten pocit neodešel. Pořád se mi z něho podlamují kolena.

„Vám to spolu tak sluší.“ ozvala se Jee a s úsměvem na tváři nás sledovala. Já se malinko začervenala.

„Pak nám dlužíte vysvětlení, jak jste se vůbec dali dohromady. Jungkook mi jen oznámil, že spolu teď chodíte a že sem přijedete.“ řekla Min.

Jungkook napsal Min krátce před koncem školy zprávu o mé nehodě, která se stala loni při odjezdu z tábora, řekl jí, že jsme spolu a že sem přijedeme. Nic víc holky nevěděly.

„Později se o tom pobavíme.“ odpověděla jsem a už jsme radši nikdo nic neříkal, protože jsme uznali za vhodné, že bude lepší začít dávat pozor a vnímat to, co vedoucí říká.

<><><>

Celý den probíhal docela poklidně. No, celý den... Spíš polovina dne, jelikož jsme tu nebyli od rána.

Večer jsem všichni seděli u ohně a bylo to moc hezké.

Jungkook seděl na zemi s rozkročenýma nohama, které měl pokrčené v kolenech a já seděla mezi nimi. Opírala jsem se zády o jeho hruď, on měl svou bradu opřenou o mou hlavu a rukama objímal můj pas.

Někteří si něco šeptali, pár dívek se na nás trošku žárlivě a závistivě koukalo. Nedivím se, taky bych asi žárlila, kdybych viděla tak pohledného kluka s někým jiným.

„Slíbili jste, že nám řeknete, jak jste se dali dohromady.“ ozvala se Soomin. Všichni si povídali, tudíž nás nemohl nikdo slyšet.

Společně s Jungkookem jsme jim tedy všechno povyprávěli a Jee na nás hleděla se skleněnýma očima.

„To je tak hezký. Až mě to dojalo.“ řekla rozněžněle a já se zasmála.

„Ale ty ses zachoval jak totální idiot, když jsi z ní dělal blbku a tahal ji za nos. Proč jsi jí sakra neřekl rovnou, že už se znáte a co všechno tu musela podstupovat kvůli tomu vašemu školení nováčků?“ kroutila Min nechápavě hlavou.

„Já vím, že jsem to neměl dělat.“ zamumlal Jungkook rozmrzele. Neměl rád, když mu lidi dávali něco sežrat, nebo se míchali do toho, co měl kdy udělat jinak. Věděla jsem, že ho tyhle věci hrozně štvou, i když se to snaží nedávat znát. Než mě poznal, nejspíš by byl schopný pěkně od plic každému říct, co si myslí, ale snažila jsem se ho trochu krotit a on sám neměl už potřebu to dělat.

„Ale to už je minulost. Já ti to dávno odpustila.“ otočila jsem k němu hlavu a usmála se na něj. On se slabě pousmál a krátce spojil své rty s těmi mými.
Já poté opět opřela svou hlavu o jeho hruď a aniž bych tomu stihla zabránit, jsem usnula. Byl to dlouhý den.

<><><>

Ozvala se obrovská rána, sklo se roztříštilo a jedním prudkým pohybem se naše auto dostalo mimo silnici. Slyšela jsem výkřiky své rodiny a poté se mi všechny hlasy začínaly vzdalovat. Začínalo se mi stmívat před očima a přestala jsem vnímat.

„Mayo! Mayo, vzbuď se!“ cítila jsem, jak se mnou cloumají něčí ruce.

Otevřela jsem oči, vymrštila se do sedu a zhluboka dýchala. Byla jsem celá propocená a z očí mi začínaly téct slzy.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Min. To ona mě vzbudila.
Vedle postele seděly na zemi i Soomin a Jee a se strachem v očích mě pozorovaly.

„Měla jsem noční můru o té naší autonehodě a... Bylo to hrozný.“ naplno jsem se rozvzlykala a nedokázala to zastavit. Celé tělo se mi třáslo, cítila jsem se příšerně. Tahle noční můra se mi už párkrát předtím zdála, teď už se ale neobjevila docela dlouho.

Pamatuji si, že pokaždé, když se mi to zdálo, měla jsem po celém těle takový nepříjemný a neznámý pocit. Třásla jsem se, brečela a cítila, jak denní tělo svírá neskutečnou úzkostí. Usoudila jsem, že to byla panická ataka a vždy jsem doufala, že mě u toho nikdo neuvidí. Teď se to ale dělo zase.

„Mám dojít pro Jungkooka?“ zeptala se Soomin.
Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Dělal by si starosti. Neví, že mám... To je jedno.“ zašeptala jsem roztřeseným hlasem.

„Panické záchvaty?“ zeptala se opatrně Jee a já s uslzenýma očima přikývla. Moje srdce už se malinko uklidnilo a můj dech též.

„Pojď sem.“ zašeptala Min a přitáhla si mě k sobě. Seděla na posteli v tureckém sedu, já ležela na boku a svou hlavu jsem měla položenou v jejím klíně. Hladila mě rukou po vlasech a já se stále trochu třásla.
Najednou jsem měla pocit, že ty holky znám celou věčnost.

„Proč jsi Jungkookovi neřekla, že ty záchvaty máš?“ zeptala se Soomin a přesunula se na postel za námi, Jee ji napodobila.

„Nemyslela jsem si, že je to vážné, stalo se mi to jen párkrát, nemívám to pravidelně. A měl by o mě strach. Nechci mu zbytečně přidělávat starosti a být mu tím na obtíž.“ řekla jsem tiše. Vážně jsem nechtěla, aby se o mě zbytečně strachoval.

„Ten kluk tě zbožňuje, sice to neřekne, ale je to na něm vidět. Nebyla bys mu na obtíž. Víš, jak to bylo roztomilé, když jsi usnula u ohně a on tě odnášel až sem? Záleží mu na tobě, Mayo. Měla bys mu to říct.“ řekla Jee a vzala mě za ruku.

Jen jsem se unaveně usmála a zavřela oči. Bála jsem se znovu usnout, ale s novými kamarádkami jsem se cítila víc v bezpečí.