you're still my favorite crime | j.jk ✔️

37. Kapitola

Maya's pov

O pár hodin později jsem se už probudila na nemocničním lůžku. Zákrok jsem měla za sebou a najednou jsem cítila takový zvláštní pocit prázdnoty. Začínala jsem se těšit na to, že budu mámou a Jungkook tátou. Už jsem si ho představovala, jak to malé drží v náručí a přišlo mi, že se na něj také docela těšil.

Najednou se otevřely dveře a mezi nimi se objevila černovlasá hlava mého přítele.

„Ahoj,“ řekl jemně, „já vím, že je to asi blbá otázka, ale jak se cítíš?“

Jen jsem si povzdechla a opřela se zády o čelo postele, abych se mohla posadit.

„Je mi mizerně.“ zamumlala jsem. Už jsem ani neměla sílu na to, abych brečela.

Jungkook se posadil na okraj postele a vzal jednu mou ruku do svých.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se opatrně. On na mě upřel své překvapené oči.

„Proč bych měl?“ zeptal se.

Já se kousla do rtu a zadívala se na naše spojené ruce.

„Protože jsem selhala. Nedokázala jsem ho odnosit.“ zamumlala jsem.

Vážně jsem ze sebe měla pocit, jako kdybych selhala. Podvědomě vím, že to tak nejspíš nebylo, ale i tak jsem se toho pocitu viny nemohla zbavit.

„To není pravda. Nemůžeš za to, tak si to nedávej za vinu.“

„Těšil ses na něj hodně?“ zeptala jsem se. Nejspíš mi to na mé psychice moc nepřidá, ale potřebovala jsem se zeptat.

„Upřímně jsem se těšil víc než jsem čekal. Nikdy jsem dítě nechtěl,“ smutně se usmál, „ale to nevadí. Když... Když budeš chtít, můžeme se o něj pokusit jindy. Samozřejmě ne hned, stejně jsme na to možná úplně připravení nebyli. To, že to nevyšlo teď, ještě neznamená, že to nepůjde už nikdy.“

Jen jsem se na něj se smutným úsměvem podívala a naklonila se k němu, načež jsem ho pevně objala.

Položil mi dlaň na záda a pomalu mě po nich hladil. To zvládneme.

<><><>

Nakonec jsem poprosila Jungkooka, aby zavolal mojí mamce a poslal ji za mnou do nemocnice. Usoudila jsem, že bude lepší jí o všem říct. Přeci jen je to má máma.

Když se objevila mezi dveřmi, nešlo si nevšimnout jejího starostlivého pohledu.

„Zlatíčko...“ vydechla a vykročila směrem ke mně. Posadila se na okraj nemocniční postele a  položila mi ruku na vlasy, načež mě po nich pohladila.

„Zlobíš se?“ zašeptala jsem. „Myslím... Kvůli tomu, že jsem ti to zatajila.“

„Ne, nezlobím. Chápu to. Taky bych to na tvém místě neřekla rodičům.“ povzdechla si.

„Nemůžu tvrdit, že bych si přála, abys měla už teď dítě, protože máš dle mého ještě čas, ale i tak chápu, že tě to nejspíš mrzí a je mi to také líto.“ řekla. Přikývla jsem a zakručelo mi v břiše. Začínala jsem mít hlad.

„Máš hlad? Měla jsi něco?“ řekla. Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

Mamka se v tu chvíli sklonila k její kabelce a vytáhla krabičku s nějakým jídlem. Zvědavě jsem se na krabičku zadívala a začala se usmívat, když mi došlo, co mi přinesla.

„Je to to, co si myslím?“ zeptala jsem se.

„Ano. Tvoje oblíbené nudle s kimchi, které asi nejsou udělané tak, jak by je udělali Korejci, ale snad ti budou chutnat i od své britské mámy.“ zasmála se.

Okamžitě jsem se po krabičce natáhla a mamka mi podala ještě hůlky zabalené v ubrousku.

„Říkala jsem si, že nemocniční strava asi nebude to pravé ořechové, tak snad ti přijdou k chuti.“ řekla mamka, já se už ale cpala nudlemi. Byly výborné a vůbec mi nevadilo, že asi nejsou přesně takové, jaké mají být.

Mamka uměla vařit, ale korejská jídla pro ni stále byla trošku náročnější, i když tu už žila mnoho dlouhých let. Přesto se ale snažila a já její jídla doslova milovala.

Poté, co jsem nudle dojedla, jsem odložila krabičku na noční stolek a otřela si ústa ubrouskem.

„Děkuju, mami. Za všechno.“ řekla jsem.

„Není zač, broučku.“ vzala mě za ruku a já se usmála. Byla jsem ráda, že celou tu situaci vzala takhle.

<><><>

Po návratu na kolej jsem se cítila trošku zvláštně. Naposledy, co jsem tu byla, jsem byla stále ještě těhotná. Složila jsem poslední zkoušku a opět mě čekalo každodenní chození na přednášky a všechny hodiny. Upřímně se mi moc nechtělo, nejradši bych byla jen a jen s Jungkookem. Přišlo mi, že jeho nehoda a můj potrat nás ještě víc sblížily.

Přišla jsem na první hodinu a v lavici už seděl Jimin, kterého jsem od doby, co jsem byla na koleji naposledy, neviděla.

„Ahoj. Jak ti je?“ zeptal se starostlivě. Jee mu pochopitelně vše řekla, což jsem chápala a neměla jí to za zlé.

„Je to lepší. Už si začínám zvykat. Ale asi to bude ještě chvíli bolet. Nakonec jsme se s Kookem začínali na to malé těšit.“ řekla jsem a lehce se pousmála.

Jimin mi opětoval smutný úsměv a dal mi ruku kolem ramen.

„Neboj se. Ještě není všem dnům konec. Jednou vám to určitě vyjde. Stejně jste to teď v plánu neměli a času máte dostatek.“ řekl. Já jen přikývla.
Má pravdu. Není všem dnům konec.