you're still my favorite crime | j.jk ✔️

11. Kapitola

Maya's pov

Seděla jsem na kamenné zídce na parkovišti, kde se to už hemžilo rodiči, kteří si přijeli pro své děti.

Sice jsem byla nervózní, když jsme sem jeli, jelikož jsem se bála, že tady napodruhé nezapadnu, ale mé obavy se naštěstí nevyplnily.

„Bude mi to tu chybět.“ zamumlala jsem.

„Já vím. Jsem rád, že sis to tu užila.“ řekl Jungkook, který seděl vedle mě a jednou paží mě vzal kolem pasu, načež si mě přitáhl blíž. Opřela jsem se hlavou o jeho rameno (takhle jsem se o něj opírala nejradši) a sledovala to hemžení před námi.

„Ještě se skočím rozloučit s holkama. Bude se mi po nich stýskat. Za chvíli jsem zpět.“ řekla jsem a vymanila se z jeho sevření, načež jsem se vydala za svými třemi kamarádkami.

Stoupla jsem si k nim a všechny jsme si vyměnily smutné úsměvy. Budeme si chybět.

„Vím, že tahle chvíle má být pro nás a máme se rozloučit, ale... Mám novinku. Zjistila jsem, že jde Jaesang na stejnou vysokou, jako já. Doteď jsme neměli ani tušení, že jdeme na stejnou školu.“ řekla Soomin.

Možná by nebylo od věci říct, co se mezi nimi včera večer stalo - oba naráz začali mluvit, protože se chtěl jeden druhého zeptat, zda by nemohli tvořit pár. Jaesang nechal Soomin, aby mluvila první a on ani na chvíli nezaváhal. Ti dva spolu od včerejška oficiálně chodí a já jsem za ně nesmírně šťastná.

„Panebože, to fakt?!“ vyhrkla jsem a zakryla si dlaní ústa. Reakce Jee a Min byly podobné.

„To je úžasný, Soomin! Jsem ráda, že si budete nablízku.“ řekla Min.

„Kam jdeš vůbec na vysokou, Mayo? A kam Jungkook? Jak od sebe budete daleko?“ Jee mě začala zasypávat otázkami a já se musela zasmát.

Na otázky ohledně vysokých škol jsme si vzpomněly opravdu brzy. Měly jsme dva týdny na to, abychom si vše řekly, ale tohle jsme nejspíš každá vypustila z hlavy.

„Já jdu na univerzitu do Jeonju. Budu studovat cestovní ruch, Jungkook jde do Seoulu. Budeme od sebe necelých dvě stě kilometrů a já vím, že to není moc, ale i tak mě to děsí. Bude se mi po něm stýskat, uvidíme se jen o víkendech.“ řekla jsem a smutně sklopila zrak.

„Počkej, počkej. Jdeš do Jeonju? Je to... Soukromá univerzita?“ zeptala se Jee a já k ní vzhlédla. Nechápavě jsem přikývla.

„No tak to je bomba! Já jdu taky do Jeonju na soukromou! A taky na cestovní ruch. Bože, já se asi zblázním!“ Jee se po mně vrhla a objala mě kolem krku.

Já jí objetí šokovaně opětovala. Byla to neskutečná náhoda, ale měla jsem radost. Vím, že se tam budu nejspíš dlouho rozkoukávat, přeci jen je to nová škola a nové město, ale bude to o moc lepší, když tam budu mít kamarádku.

Jakmile jsme se uklidnily, přesunuly jsme se k Min.

„A kam jdeš vůbec ty, Min?“ zeptala jsem se.

„No,“ odkašlala si nervózně, „já to nerada někde říkám. Bojím se, že to působí snobsky.“

„Jen jí to řekni, dělej. Pochlub se.“ Soomin do ní drkla loktem a moje zvědavost byla čím dál tím větší.

„Dostala jsem se na Harvard.“ špitla a já vykulila oči.

„Min, vážně? To je úžasný! Mám z tebe radost. Vážně ti to přeju.“ s úsměvem jsem ji objala. Jestli si to někdo zasloužil, byla to Min. Byla vážně chytrá a snažila se být ve všem nejlepší. Kdo jiný by tedy měl jít na jednu z nejprestižnějších škol na světě?

Když jsme se náležitě rozloučily, vydala jsem se zpět za svým přítelem. Hned jsem na něj vyklopila, jak jdu na stejnou vysokou s Jee a on mě s pobaveným úsměvem pozoroval. Když jsem byla z něčeho nadšená, působila jsem vážně vtipně, takže se mu nedivím.

Nasedli jsme do auta a vyjeli na cestu. Nervózně jsem poposedla na sedačce a kousla se do rtu. Loni se mně, rodičům a bratrovi při zpáteční cestě stala ta nehoda.

„Děje se něco?“ zeptal se Jungkook.

„Já... Pojedeš opatrně?“ pípla jsem. Nebyla jsem schopná ze sebe dostat víc.

„Vždycky jezdím opatrně, proč- oh, no jasně,“ vydechl, „neboj se. Nic se ti nestane, ano?“ řekl a položil mi jednu ruku na koleno. Nervózně jsem přikývla a pořád se koukala do zpětného zrcátka, abych se ujistila, že se za námi nikdo neřítí závratnou rychlostí.

„Pojď si povídat o něčem hezkým. Třeba... Ano, už vím. Jdeš na univerzitu s Jee. To je super, ne? Můžete být spolu na koleji a tak. A pomáhat si se školními projekty.“ řekl a jemně rukou přejížděl po mém koleni, aby mě uklidnil.

„Jo, to je fajn.“ řekla jsem tiše.

„Jsem rád, že tam budeš někoho mít. Já vím, že to bude těžký, až budeme od sebe, ale těší mě, že tam bude někdo, kdo mi tě pohlídá,“ řekl, „a uvidíš, že se ti i přestane stýskat. Třeba si ode mě aspoň odpočineš.“ zasmál se.

Věděla jsem, že se jen snaží odlehčit situaci a dělá vše pro to, aby mě rozveselil, ale místo toho mi začaly slzet oči.

Nevím, jestli na mě neměly vliv mé hormony, jelikož jsem právě měla své dny, ale po tvářích se mi začaly koulet slzy.

„Zastavíš mi?“ popotáhla jsem.

Jungkook mi vyhověl a zastavil na nejbližším možném místě. Vyskočila jsem z auta, udělala pár kroků a zavřela oči, načež jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Nádech, výdech. To zvládnu.

Můj přítel za mnou přišel a se starostlivým výrazem se na mě zadíval.

„Stalo se něco? Řekl jsem něco špatně?“ zeptal se.

„Ne, neřekl jsi nic špatně, já jen... Vím, že se mi nepřestane stýskat. Já se bojím, že to bez tebe nezvládnu. Takhle šťastná a sebevědomá jsem jen ve chvílích, kdy jsem s tebou. Když tam nebudeš, tak budu úplná bezmocná nula, která bude každou chvíli brečet, protože jí budeš chybět.“ řekla jsem roztřeseným hlasem.

„Pojď ke mně.“ natáhl ke mně ruku a já se schovala do jeho náruče.

„Ty nejsi žádná bezmocná nula. Máš důvod být sebevědomá i ve chvílích, kdy tam nejsem. Uvidíš, že to zvládneš i beze mě. Když na to bude čas během týdne, přijedu za tebou i dřív než o víkendu.“ řekl a konejšivě mě hladil po vlasech.

„Promiň mi, že jsem taková. Já vím, že řeším pořád to samé dokola a už ti to musí jít na nervy. Jen si to tam bez tebe tak nějak nedokážu představit.“ zamumlala jsem do jeho ramene.

„Nejdeš mi na nervy. Ale teď na to ještě nemysli. Ještě před sebou máme ten měsíc a půl. Užijeme si to.“ zamumlal a políbil mě do vlasů.

Měl pravdu. Měla bych na to konečně přestat myslet a užívat si poslední týdny s ním. A doufám, že budou krásné.