you're still my favorite crime | j.jk ✔️

33. Kapitola

Maya's pov

Po příjezdu na hotel jsem si říkala, jak se najím a hned půjdu spát, ale nemohla jsem usnout. Měla jsem dokonce celou manželskou postel pro sebe, protože si Tae gentlemansky ustlal na gauči, ale ani to mi nepomohlo.

Podívala jsem se na mobil a zjistila, že jsou teprve dvě hodiny ráno. Už aby se rozednilo, to by znamenalo, že brzy vyrazíme zpět do nemocnice.

Zvedla jsem se z postele a vyrazila do menší kuchyňky, která se v hotelovém pokoji nacházela. Natočila jsem si sklenici vody a posadila se ke stolu. Chvíli jsem tu mlčky seděla, poté se ale ozvaly kroky a mezi dveřmi se objevil rozcuchaný Taehyung.

„Co tu děláš?“ zeptal se tiše.

„Nemůžu spát.“ špitla jsem.

„Já taky ne,“ povzdechl si, „pořád na něj musím myslet.“

Tae se posadil naproti mně a podepřel si bradu dlaní.

„Já vím, že je to asi stupidní nápad, ale nemám třeba dojít dolů do baru a poprosit o nějaký alkohol? Třeba nám to pomůže vypnout. Já bych si dal samozřejmě jen v nějakém menším množství, když musím ráno řídit, ale kdybys něco chtěla, tak není problém.“ zamumlal a druhou rukou si promnul oči.

„Já nemůžu.“ řekla jsem. Neměla jsem v plánu mu vyzrazovat, že čekám dítě, ale stejně by se to jednoho dne musel dozvědět.

„Co tím myslíš?“ zeptal se nechápavě.

„Jsem těhotná.“ zašeptala jsem.

„Cože?!“ vyhrkl Tae a vykulil oči. Musela jsem se pousmát. Vypadal vtipně, jak tu seděl s nechápavým ospalým výrazem a rozcuchanými vlasy.

„Tedy... Ne, že bych tě nějak soudil, ale... To bylo plánované?“ zeptal se.

„Jasně, že nebylo. Zjistila jsem to až poté, co jsme se s Jungkookem rozešli. Neměli jsme to v plánu, vždyť oba studujeme vysokou. Bývali bychom měli na děti ještě čas.“ řekla jsem a lehce posmutněla.

Musím o tom mluvit v minulém čase, protože už nejsem jeho přítelkyně a navíc teď leží v nemocnici a já se o něj neskutečně bojím. Už vážně nevím, co dělat.

„Máš v plánu si to nechat?“ zeptal se opatrně.

Přikývla jsem.

Tae viděl, že jsem smutná a dost mimo, a tak se zvedl, obešel stůl a objal mě. Stále jsem seděla, tudíž jsem jen zabořila obličej do jeho břicha a tiše vzlykala. On mě hladil po vlasech a já byla ráda, že ho mám. Nevím, jak bych tuhle situaci zvládla bez něj. Bez něj bych hlavně ani nevěděla, že se Jungkookovi něco stalo.

„Neboj se. Budeš skvělá máma.“

„Ale o to mi teď nejde. Co když to Jungkook nezvládne? A navíc... Ani nejsme spolu.“ vzlykla jsem.

„Zvládne to. Nemusíš se bát. Je to bojovník a já se nebojím, že by to nezvládl. Vůbec na nic takového nemysli,“ zamumlal, „ale Mayo, ten důvod vašeho rozchodu-“

„Já se o tom nechci bavit.“ pípla jsem. Taehyung mě s povzdechem pohladil po hlavě a já se začínala pomalu uklidňovat. Posledních několik hodin vůbec nebylo jednoduchých a byla jsem doopravdy vyčerpaná. Už abychom byli zpět u Jungkooka.

<><><>

Ráno jsme se s Taehyungem probudili, dali si rychlou snídani a okamžitě vyrazili do nemocnice.

Ihned po příchodu jsme narazili na pana doktora Choie, na kterého jsem samozřejmě hned spustila, jak na tom Jungkook je.

„Jeho stav se lepší,“ řekl pan Choi, „ale ještě se neprobudil. Chce to čas. Nemusíte se ale bát, slečno. On to zvládne.“

Na tváři se mi objevil obrovský úsměv a okamžitě jsem se s jiskřičkami v očích otočila na Taeho a s nadšením mu stiskla ruku.

„Říkal jsem ti, že to zvládne.“ zasmál se.

„Můžete za ním jít, jestli chcete. Už jsme ho přesunuli z jednotky intenzivní péče, je nyní v pokoji číslo dvanáct. Je to touto chodbou doleva.“ řekl pan Choi a pokynul nám rukou do chodby, kde se nacházel Jungkook. Poděkovala jsem mu, čapla Taeho za ruku a už ho táhla do Jungkookova pokoje.

„Zpomal, ty blázne. On nikam neodejde.“ smál se můj kamarád, ale ochotně mě následoval.

„Chceš s ním být sama?“ zeptal se Tae, ale já zavrtěla hlavou.

„Ne. Pojď taky.“ usmála jsem se a vešla do pokoje.

Podívala jsem se na Jungkooka ležícího na nemocničním lůžku a lehce jsem posmutněla. Mrzelo mě, že se pořád ještě neprobudil. Uklidňovalo mě pouze to, že pan Choi potvrdil zlepšení jeho stavu.

Posadila jsem se na okraj jeho postele a Taehyung si našel místo na židličce z druhé strany.

Vzala jsem Jungkookovu ruku do své a povzdechla si.

„Kdy už se nám probudíš, hm?“ zamumlala jsem.

Sklopila jsem zrak k našim rukám a zamrkala, abych zahnala slzy. Chtěla jsem být silná a zadržet je, ale bylo to pro mě těžké. Byla jsem nevyspalá, skoro jsem v posledních čtyřiadvaceti hodinách nejedla a přišlo mi to už jako věčnost, co se Jungkook zranil.

Po tváři se mi skutálela jedna slza a dopadla na jeho ruku. Nechci tu brečet jako malá, ale nešlo to zastavit.

„Nebul, vždyť víš, že neumím uklidňovat.“ ozval se tichý a ochraptělý hlas. Prudce jsem vzhlédla a setkala se s Jungkookovýma hnědýma očima.

Zalapala jsem po dechu a poté si zakryla ústa dlaní.

Tae se okamžitě vymrštil na nohy a sledoval jeho kamaráda stejně nevěřícně, jako já.

„Dojdu pro doktora. Musí vědět, že je vzhůru.“ vyhrkl Tae a poté vyběhl z pokoje.

Pustila jsem Jungkookovu ruku a místo toho se k němu přisunula blíž, načež jsem ho objala kolem krku a zabořila mu obličej do hrudi. Vůbec jsem v tu chvíli neřešila, že naposledy, co jsme se viděli, to byl den našeho rozchodu.

„Tak moc jsem se bála.“ zamumlala jsem a z očí se mi řinuly další a další slzy, které nebraly konce.
Bude v pořádku.