you're still my favorite crime | j.jk ✔️

23. Kapitola

Maya's pov

Přišlo mi, že teď, když už jsem si zvykla na novou školu a nové prostředí celkově, čas strašně rychle utíkal.

Byl už prosinec a já byla právě na cestě domů do Busanu. Jela jsem vlakem, aby pro mě Jungkook nemusel zbytečně jezdit a dohodli jsme se, že se sejdeme až v Busanu.

Za dva dny byly Vánoce a já byla moc ráda, že se konečně uvidím se svou rodinou. Sice jsem za nimi občas přijela, ale nebylo to příliš často a už vůbec ne na dlouho.

Táta mě vyzvedl na nádraží, jelikož byl můj přítel ještě na cestě. Jeli jsme k nám domů a já se přivítala se svou mamkou a s mým mladším bratrem Leem.

„Sluší ti to, miláčku. Stýskalo se mi.“ řekla mamka a přitáhla si mě do pevného objetí. Usmála jsem se a objetí jí opětovala.

Chystala zrovna večeři, a tak jsem jí šla pomoct prostřít stůl.

„Dorazí Jungkook?“ zeptala se mamka.

„Měl by,“ usmála jsem se, „ale hned na okraji Seoulu byly nějaké kolony a trochu se zpozdil. Prý se máme najíst bez něj, kdyby to trvalo.“

Hned, jak jsem to dořekla, se ozval zvonek. S úsměvem jsem se vydala ke dveřím a otevřela je. Stál za nimi Jungkook a v rukou držel kytici.

„Jé, ty jsi zlato. Ta je nádherná.“ vydechla jsem a natáhla ruce ke kytici, on ale uhnul a rozesmál se.

„Ta je pro tvou mámu, brouku.“ řekl s pobaveným úsměvem.

Zatvářila jsem se naoko zklamaně a kdybychom spolu chodili krátce, tak bych se asi i cítila trapně.

Sklonil se ke mně, aby mi mohl dát pusu a sám se pustil dovnitř. Zul si boty a oba jsme se vydali do kuchyně.

„Jungkooku,“ vydechla mamka a okamžitě se k němu vydala, aby ho mohla sevřít v objetí. Poměrně nedávno jsem jí řekla o tom, jak to vlastně má s rodinou a ona pocítila potřebu dělat mu mámu. Myslím si, že ho snad milovala víc než mě.

„Ráda tě vidím. Vypadáš skvěle.“ usmála se na něj a já jen pobaveně zavrtěla hlavou. Věděla jsem, že je Jungkook její platonická láska a myslí si o něm, že je to vážně pohledný kluk, ale stejně jsem se tomu vždy musela smát.

„Taky vás rád vidím, paní Carlsonová. To je pro vás.“ řekl a podal jí květinu.

„Jsi hodný, to jsi nemusel,“ pohladila ho mamka po tváři a mně zahřálo u srdce. Tohle bude poprvé za dobu, co Jungkook nemá mámu a bude mít hezké Vánoce.

Samozřejmě to není to samé, jako kdyby měl vlastní rodiče, ale věděla jsem, že se u nás cítí dobře a je rád, že tu může být, i když to nepřizná.

Sice byly Vánoce až za dva dny, i tak naše dnešní večeře působila dost slavnostně, ale přesto uvolněně. Všichni jsme se spolu smáli a byli spokojení.

„Jungkooku, nezahraješ si se mnou něco?“ zaškemral po večeři můj mladší bratr Lee.
Měl Jungkooka rád a rád s ním hrál počítačové hry.

Můj přítel se na mě tázavě podíval a já se zasmála.
„Jen běžte. Pomůžu mamce uklidit po večeři.“

Kluci se sebrali a zmizeli v pokoji mého bratra, táta sebral ze stolu noviny a vydal se do obýváku a já s mamkou jsme začaly uklízet.

„Mám z tebe hroznou radost, Mayo. A jsem na tebe pyšná.“ řekla mamka a já se na ni tázavě podívala.

„Po té autonehodě jsem... Zkrátka jsem se bála, jak to budeš zvládat, protože pro mě samotnou byla ztráta paměti něco nepředstavitelného. Ale ty jsi mnohem silnější osobnost než já. Jsem na tebe zkrátka pyšná.“ řekla mamka a já ji objala kolem ramen, když myla nádobí ve dřezu.

„Děkuju. Upřímně jsem taky měla strach, jak se opět dostanu do normálního života, ale už mi to přijde přirozené.“ zamumlala jsem.

„Já jsem se taky trošku bála, jaké to pro tebe bude, především na nové škole. Ale teď mám z tebe radost. Máš milého přítele, chodíš na vysokou, kde se ti daří, máš tam kamarády... Nic lepšího jsem si pro tebe přát nemohla.“ řekla mamka a otočila se ke mně čelem, aby mě mohla obejmout.

Cítila jsem, jak ze mě opadává stres ze školy a jak uvolněně se cítím. Tohle bylo po dlouhé době, co jsme si s mamkou popovídaly a neprohodily mezi sebou jen pár slov a musím říct, že mi to prospělo.

<><><>

Ležela jsem ve své posteli už vykoupaná, s mokrými umytými vlasy a s učebnicí na klíně. Popravdě na mě začínaly trochu padat obavy ze zkouškového období, které se neúprosně blíží. Jasně, že jsem se ještě neučila, první zkoušku mám až v únoru, ale chtěla jsem si jen označit témata, která se budu muset naučit.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel Jungkook. Plácnul sebou vedle mě na postel a přitiskl si dlaně na obličej.

„Panebože, to děcko neví, kdy skončit,“ zasténal, „tedy, já mám počítačové hry fakt rád, ale po třech hodinách už mi fakt začíná hrabat.“

Jen jsem se uchechtla a otočila další stránku v učebnici.

„Co to čteš? Počkej. Ty se učíš?“ rozšířil zorničky a přisunul se blíž ke mně.

„Ne, neučím. Jen mám trošku strach ze všech těch zkoušek. Přijde mi to mnohem, mnohem těžší než střední a bojím se, že to nedokážu.“ zamumlala jsem.

„Ale prosím tě. Jsi chytrá a když si umaneš, že něco zvládneš, tak to prostě zvládneš. Je jasný, že je to těžký a náročný, ale nemusíš mít strach.“ řekl a já si povzdechla.

Vzal mi učenici z ruky, nahnul se přes mé tělo a položil ji na noční stolek, který se nacházel na mé straně postele.

Položil mi hlavu na hrudník a jednou rukou mě objal kolem pasu.

„Fakt se neboj. Věřím ti.“ zamumlal a já se pousmála.

„Nechceš se jít osprchovat?“ zeptala jsem se, ale odpovědi se mi už nedostalo, protože usnul. Nedivím se mu, hraní s Leem muselo být vyčerpávající, můj bratr nezná hranice. Jen jsem se uchechtla a pohladila ho ve vlasech.
Nakonec jsem taky zavřela oči a zanedlouho spala jako zabitá.