you're still my favorite crime | j.jk ✔️

13. Kapitola

Maya's pov

Seděla jsem na chodbě na lavičce a nervózně poklepávala nohou o zem. Už uběhlo tak dvacet minut od doby, co jsem nechala Jungkooka s jeho otcem o samotě. Bála jsem se o Jungkooka, i když jsem k tomu asi neměla nějaký velký důvod.

Když se konečně otevřely dveře, vyskočila jsem na nohy a starostlivě se podívala na Jungkooka. Uklidnilo mě, že nevidím žádné známky násilí. Byla jsem ráda, že mu nic neudělal.

„Chce s tebou mluvit. Beze mě.“ řekl Jungkook a já se zamračila.

„Co? Proč?“

Jungkook pokrčil rameny. „Nevím. Ale buď opatrná, jasně? Kdyby to vypadalo, že má jeden z těch svých záchvatů vzteku, na nic nečekej a vypadni odtamtud. Pokud se k tobě bude chovat špatně, tak prostě odejdi. Jsem hned tady, ano?“ řekl. Pomalu jsem přikývla a otevřela dveře od místnosti, z které jsem před více než dvaceti minutami odešla.

Nervózně jsem polkla a opět se usadila na židli. Jungkookův táta se přesunul z postele a posadil se na druhou židli naproti mně.

„Nevím, čím jsi mého syna tak očarovala, ale změnil se. Teda... Drzý spratek je to pořád, ale v mnohem menší míře.“ zasmál se Jungkookův táta, mé rty byly ale stažené v jedné úzké linii a neobjevil se na nich sebemenší náznak úsměvu.

„Jungkook není drzý a už vůbec ne spratek,“ řekla jsem chladně, „jak se vůbec opovažujete něco takového říct? Několik let jste se o něj nestaral a ubližoval mu. Nemáte právo o něm takhle mluvit.“ možná jsem si zahrávala s ohněm, ale nedokázala jsem mu nic neříct. Zasloužil si to.

„Jungkook je moje dítě, takže moc dobře vím, co o něm mám a nemám právo říkat. Možná si myslíš, že ho znáš líp než já, ale mýlíš se. Beztak jste spolu tak týden a myslíte si, jaká je to láska na celý život. Já ho znám od doby, co vykoukl na tenhle svět, takže ano, znám ho lépe.“ řekl a já měla co dělat, abych po něm vzteky neskočila. Přijde si ten chlap normální?

„Ne, nemyslím si, že ho znám lépe než vy. Já to totiž vím. Vy jste neudělal nic, aby vám měl důvod důvěřovat a svěřovat se. A chodíme spolu půl roku. Já vím, že nám je málo, ale vždycky ho budu milovat, ať se stane cokoliv. A vážně to není žádný spratek. Díky bohu, že očividně není po vás.“ sykla jsem.

Díval se na mě a nejspíš přemýšlel, kde se v takové drobné holce vzalo tolik odvahy mu odporovat, ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem neskutečný vztek a cítila potřebu bránit osobu, kterou miluju víc než cokoliv.

„Ty se asi nedáš, co?“ ušklíbl se.

„Očividně nejsi žádná dámička, která dělá to, co jí kdo řekne. To je fajn. Možná je dobře, že narazil zrovna na tebe. Ale asi budu muset zpracovat to, že budu mít možná jednou smíšené vnouče.“ pokrčil rameny a já prudce vstala, načež jsem praštila dlaněmi o desku stolu.

„Pane Jeone, já vážně nedokážu odhadnout, co si o mně myslíte a zda jsem vám aspoň trošku sympatická, ale je mi to jedno. Miluju vašeho syna z celého srdce a nedovolím, abyste ho oblafnul a dělal, že vám na něm záleží. Kdyby ano, neměl byste stále potřebu narážet na můj původ, protože by pro vás bylo důležité, že se máme rádi a že je on spokojený. A pokud budeme mít někdy dítě, tak vám to může být jedno, protože ho neuvidíte. Alespoň ne v případě, kdy se budete stále chovat takhle.“ řekla jsem a beze slov se vydala ke dveřím.

Naposledy jsem se za ním ohlédla a on mě s pobaveným úšklebkem sledoval. Nejradši bych mu za to vlepila.

„Jungkook mi řekl, že moje bezpečí je jeho prioritou. A chci, abyste věděl, že to mám stejně. Proto vám radím, abyste na něj už nikdy nevztáhl ruku. Neudělal nic špatně a pokud si chcete znovu získat jeho důvěru, tak na sobě pracujte. Pořád jste jeho táta a pokud se budete chtít zlepšit, věřím, že mezi sebou ještě můžete mít pouto otce a syna. Jen pošramocené a nikdy nebude tak pevné. Naopak bude křehké a budete ho muset udržovat, jestli si ho budete chtít udržet.“ to bylo to poslední, co jsem řekla. Otevřela jsem dveře a vylezla na chodbu.

„Pojďme. Prosím.“ řekla jsem. Jungkook přikývl, vzal mě za ruku a společně jsme se vydali pryč.

<><><>

V autě jsme seděli mlčky. Jungkook se mě neptal, co jsme si s jeho otcem řekli. Nejspíš poznal, že se o tom úplně bavit nechci.

„Vážně ti nevadí, že jsem jiná?“ prolomila jsem ticho. Hlas se mi malinko třásl, má odvaha, kterou jsem měla v léčebně, byla úplně pryč.

„Co myslíš tím jiná?“ zamumlal.

„No... Prostě jiná. Nejsem Korejka. Jsem prostě... Jsem jaká jsem. Nikdy mě nenapadlo se tě zeptat, jestli s tím nemáš problém.“ řekla jsem.

„Je mi úplně jedno, jaký je tvůj původ. Nemusíš být Korejka, mám tě rád takovou, jaká jsi a nikdy jsem o tom nepochyboval,“ řekl a na chvíli se odmlčel, „proč tě to najednou tak zajímá a trápí? Táta ti něco řekl, že jo?“ zavrčel vztekle a pevněji sevřel volant.

„Ne, neřekl. Nebo... Spíš zase vytáhnul to s tím dítětem. Prý bude muset zpracovat to, že pokud budeme mít někdy dítě, tak to bude míšenec. Je vidět, že mu to vadí. Že mu já vadím.“ šeptla jsem. Nebudu lhát, teď zpětně je mi to líto a mrzí mě, co řekl.

„Mayo, pokud budeme mít jednou dítě, tak je mi jedno, jaký bude. To nejdůležitější pro mě bude to, abych mu byl dobrým tátou a abych ho nikdy nezklamal. Netrap se tím.“ řekl a já se pousmála.

Nikdy jsme se o dětech nebavili, ale je vidět, že nad tím přemýšlel a chce zařídit, aby byl ten nejlepší táta pod sluncem. Na druhou stranu to bylo dost smutné, protože mi bylo jasné, že mu chybí milující rodina, i když to nikdy nepřizná.

„Děkuju. Vážně mě to mrzí, že se k tobě tvůj táta chová, jako kdyby se nic nestalo. Zasloužíš si milující rodinu, se kterou budeš šťastný. Je mi líto, že ji nemáš.“ řekla jsem smutným tónem. Vážně by si zasloužil to nejlepší.

„Ale já mám rodinu. Ty jsi moje rodina. Taehyung a Hoseok jsou moje rodina. A když jsem u vás doma, tak... Nevím, mám pocit, že jsem někde vítaný. Aspoň mi to tak připadá.“ řekl a mně začaly slzet oči dojetím.

„To víš, že jsi u nás vždy vítaný. Vždyť naši tě zbožňují. Myslím si, že kdyby si měli vybrat, tak si radši nechají tebe než mě.“ zasmála jsem se a otřela si oči.

Zastavili jsme před barákem, kde Jungkook bydlel a on se na mě zadíval.

„A už nebreč. Je mi jedno, odkud jsi a jaká jsi.“ řekl, natáhl ruku k mému obličeji a setřel mi palcem slzu, která mi tekla po tváři. Usmála jsem se na něj a byla za něj vděčná víc než kdy dřív.