you're still my favorite crime | j.jk ✔️

12. Kapitola

Maya's pov

Už uběhly dva týdny od našeho příjezdu domů a dnes bylo prvního srpna. Snažila jsem se ignorovat to, jak moc se blíží začátek vysoké. Někdy se mi dařilo to nevnímat, ale pak přišly dny, kdy to neskutečně bolelo a měla jsem strach.

Momentálně jsem stála přede dveřmi od domu, ve kterém bydlel můj přítel. Konečně jsem se dočkala a přišel mi otevřít. Přivítala jsem se s ním a poté jsme se posadili do kuchyně.

Přišel mi zvláštně roztěkaný a trošku nervózní. Už jsme tu seděli pět minut a on neřekl ani slovo. Bylo to divné.

„Zlato,“ zamumlala jsem a on ke mně vzhlédl, „stalo se něco?“

„Táta mi volal z léčebny.“ řekl a já vytřeštila oči.

„Cože? Co chtěl? Proč ti volal?“ chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou.

Jeho tátu jsem z Jungkookova vyprávění ze srdce nesnášela. Vadilo mi, jak moc mu ubližoval. Ani se nedivím, že byl Jungkook pak tak moc chladný. Na jeho místě bych byla taky taková. No, na jeho místě bych už možná ani nebyla na tomhle světě. Jungkook je o hodně statečnější a silnější než já.

„Prý by mě chtěl vidět a jeho stav je mnohem lepší.“ řekl. Natáhla jsem ruku přes stůl a vzala do ní tu jeho.

„Nemusíš tam chodit, jestli nechceš.“ řekla jsem.

„Já nevím, co chci. Samozřejmě, že mám na něj vztek a nejradši bych ho do konce života neviděl, ale pokud se jeho stav vážně lepší, tak ho časem propustí a nevyhnu se mu. Jasně, budu na vysoké a nebudu se s ním vídat moc často, ale i tak. Možná bude lepší si to první setkání po dlouhé době odbýt tam.“ pokrčil rameny.

S povzdechem jsem se mu zadívala do očí. Nebudu lhát, nechtěla jsem, aby tam chodil. Měla jsem strach, že mu zase ublíží. Jo, je v psychiatrické léčebně a měl by být hlídaný, ale pořád si pamatuji, že když tam byl Jungkook posledně, tak přišel s obličejem plným modřin. Takže ne, nejspíš to tam zas tak dobře ohlídané nemají.

„Mám o tebe strach a samozřejmě bych byla radši, kdybys tam nechodil, ale vím, že ti v tom nemůžu bránit. Jen doufám, že se ti nic nestane.“ řekla jsem a věnovala mu ustaraný pohled.

„Budu v pořádku.“

„A nemůžu jít s tebou?“ vyhrkla jsem zničehonic.

Jungkook se zamračil.

„To asi není nejlepší nápad. Chci tě chránit před čímkoliv zlým a špatným. Nechci, aby měl třeba nějaké řeči, nebo byl na tebe nepříjemný a ty by sis to vzala až moc k srdci. Mojí prioritou je tvoje bezpečí, takže bys tam asi chodit neměla.“ řekl a já se musela usmát, když řekl, že moje bezpečí je jeho priorita. Bylo to od něj hezké.

„Prosím. Já vím, že mě jen chráníš, ale chci tam jít s tebou. Chci tam být jako tvá opora. Prosím.“ zaškemrala jsem.

Jungkook si povzdechl. „Tak jo, co mám s tebou dělat? Ale pokud se k tobě bude chovat špatně, pojedeme pryč a ty už tam se mnou nikdy nepůjdeš, ano?“ pohrozil mi. Já s úsměvem přikývla. Věděla jsem, že časem povolí.

<><><>

O dva dny později od Jungkookova telefonátu s jeho otcem jsme vyrazili za ním do léčebny. Na Jungkookovi bylo vidět, že je z toho nervózní, ačkoliv to nikdy nepřizná.

Kráčeli jsme chodbou a narazili jsme na sestřičku, která nás dovedla až za Jungkookovým otcem.

Můj černovlasý přítel se naposledy nadechl a poté vešel do místnosti. Sestřička zůstala stát za dveřmi, což mě uklidňovalo. Byla jsem ráda, že tu někdo je, kdyby něco.

Stále jsem držela jeho ruku a zadivala se na muže, který seděl na posteli a zíral z okna.
Když nás uslyšel přijít, otočil se k nám. Okamžitě vstal a vyrazil k Jungkookovi.

„Ahoj, synku!“ řekl a okamžitě si ho přitáhl do objetí. Bylo mi špatně z toho, jak teď dělá, jako kdyby mu nikdy nic neprovedl. Jak dělá, že je milující táta, i když tomu tak není.

Odtáhl se od něj a ruce nechal položené na jeho pažích.

„Bože, ty jsi vyrostl. A taky zesílil.“ poplácal ho po jeho bicepsu, ale na Jungkookově tváři nebyl znát jediný náznak toho, že by ho to potěšilo. Jen tak dál, nedej se!

„Myslím, že od mé poslední návštěvy jsem se vůbec nezměnil.“ zamumlal Jungkook.

Jeho otec zničehonic přesunul svůj pohled na mě, jako kdyby si až teď všiml, že jsem tu taky.

„A kdo je tohle?“ přeměřil si mě zkoumavým pohledem a já znervózněla.

„Maya. Moje přítelkyně.“ řekl Jungkook a vzal mě za ruku. Pevně jsem ji stiskla a malinko se uklidnila.

„Aha,“ řekl a na jeho tváři nebylo znát, co si o mně myslí, „pojďte si sednout.“ poukázal na dvě židle u stolu, on sám si sednul na postel.

Znovu se na nás zkoumavě zadíval a já nechápala, o co mu jde.

„Nikdy jsi mi neřekl, že máš přítelkyni. A už vůbec jsi mi neřekl, že není Korejka.“ zamumlal.

Aha, jsme doma. Má problém s mým původem. To mě mohlo napadnout. Upřímně jsem nad tím ale vůbec nepřemýšlela, protože moji rodiče neměli žádný problém s tím, že je můj přítel Korejec. Sice je to vcelku logické, když žiju v Koreji už od narození, ale i tak by mohli požadovat, abych s žádným Asiatem nechodila.

„Je snad důležitý, odkud je?“ zavrčel vztekle Jungkook.

„Upřímně? Jsem z toho v šoku. V naší rodině nikdy nebyl nikdo, kdo by chodil s někým jiného původu. Tobě nevadí, že bude vaše dítě jednou míšenec?“ nakrčil nos a já posmutněla. Doteď mi nedošlo, že by naše rozdílné původy mohly být problém.

„A proč by mi to mělo vadit? Nebudu chodit s někým jiným jen proto, abys byl spokojený a abychom nenarušili rodinnou linii.“ Jungkook už vypadal poměrně naštvaně.

„Prot-“

„Ne. Nech si ty svoje rasistický reči, buď tak hodný.“ prskl Jungkook.

„Možná bude lepší, když vás nechám chvíli o samotě.“ řekla jsem a zvedla se ze židle, načež jsem Jungkookovi věnovala povzbudivý úsměv a odešla z místnosti.

Upřímně jsem se potřebovala i vydýchat. Občas jsem se tu s rasismem setkávala, přeci jen tu žiju už od mala, ale nikdy jsem si to nebrala k srdci. Od otce mého přítele to ale bylo něco jiného. Trochu víc to bolelo.