you're still my favorite crime | j.jk ✔️

27. Kapitola

Maya's pov

Jin měl pravdu, nemělo smysl se zkouškou tolik stresovat, úspěšně jsem ji zvládla a dost se mi ulevilo, ačkoliv to byla teprve první zkouška a ještě mě jich pár čeká. I Jee vše v klidu zvládla.

Když už je řeč o Jinovi, Jee s ním doopravdy promluvila, ale bylo to mezi námi divné. Když jsme se potkali v kampusu, tak jsme se pozdravili, ale ani jednou za celé ty dva dny, které uplynuly od doby, co mi dal pusu, jsme se nebavili. Bylo mi to líto, ale doufala jsem, že jen potřebuje trochu času a pak by to snad mohlo být jako dřív.

Věděla jsem, že měl dnes Jungkook první zkoušku. Neozval se mi, ale bylo mi jasné, že ji zvládl, jen byl tak ve stresu, že zapomínal na věci, které jinak dělal běžně.

Rozhodla jsem se, že ho dojedu překvapit. Už jsme se neviděli dva týdny a mně se stýskalo. Navíc během zkouškového období logicky nechodíme do školy, a tak tam můžu přijet, protože máme v podstatě "volno". Původně jsem si myslela, že bych mohla zkouškové období strávit doma a do školy jezdit jen kvůli zkouškám, ale předpokládala jsem, že by mě rodiče akorát rozptylovali, a to ani nemluvím o svém mladším bratrovi, který by mě ani chvíli nenechal žít a klid bych od něj měla pouze tehdy, kdy je ve škole.

Neměla jsem nikoho, kdo by mě mohl do Seoulu odvézt, a tak jsem se rozhodla, že pojedu vlakem. Vlastně jsem měla cesty vlakem ráda a už dlouho jsem nikam takhle nejela, tak si aspoň udělám výlet.

Po hodině a třičtvrtě jsem dorazila do Seoulu a snažila se nějakým způsobem zorientovat. Když jsem si otevřela na mobilu navigaci, tak se mi ulevilo. Od nádraží k seoulské univerzitě to byl jen kilometr chůze.

Vydala jsem se na cestu, až jsem došla k univerzitě.

Na chodbě jsem potkala kluka, který byl Jungkookův spolubydlící. Poznala jsem ho, když jsem se tu tehdy byla starat o svého nemocného přítele. Jeho spolubydlící zrovna v ten den, co jsem přijela, jel na víkend domů, takže jsme se jeden druhému jen představili, ale teď bylo vidět, že mě poznal a pamatuje si mě.

„Ahoj. Je Jungkook v pokoji?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Odcházel jsem tak před dvaceti minutami, ale ano, byl tam. A asi ani nikam neměl v plánu jít.“ chlapec mi oplatil úsměv a já poděkovala, načež jsem se vydala do Jungkookova pokoje.

Zaklepala jsem, ale nikdo se neozýval. Nejistě jsem tedy otevřela dveře a krve by se ve mně nedořezal.

Jungkook se v posteli skláněl nad nějakou holkou, líbal ji na krku a oba neměli tričko. Mimo to byli naštěstí oba oblečení, jinak bych asi viděla to, co nechci.

Oba ke mně prudce otočili hlavu a já nasucho polkla. Se slzami v očích jsem se zadívala na svého přítele a zavrtěla hlavou. Nedokázala jsem nic říct. Opět jsem dveře zavřela a vydala se po chodbě pryč.

Ušla jsem jen pár metrů, když se dveře rozrazily a vyběhl z nich Jungkook, už i oblečený v tričku.

„Co tady děláš?“ řekl chladně.

„Chtěla jsem tě překvapit, protože jsme se už dva týdny neviděli,“ řekla jsem roztřeseným hlasem, „ale očividně ti to nevadilo, že jsme tak dlouho od sebe.“

Setřela jsem si slzy z očí, ačkoliv to nemělo smysl, protože se mi okamžitě začaly plnit dalšími.

„Já jsem taková kráva. Vážně jsem věřila, že mě miluješ, že ses změnil. Ale ne, ty jsi pořád stejný, jako jsi byl dřív, že jo? Všechny ty sladký kecy, co jsi mi řekl, jsi ani nemyslel vážně. „Miluju tě, Mayo“, no jasně, že já ti věřila! Mohlo mi být jasný, že když máš s holkama takovou minulost, jakou máš, tak se jen tak nezměníš. Kdybys mi aspoň řekl, že o mě třeba už nemáš zájem, že je to prostě už jen jednostranné a že se chceš rozejít, byla bych smutná, ale necítila bych se tak poníženě, protože bych tě neviděla v posteli s jinou holkou! Já jsem vážně věřila, že spolu zůstaneme a že to se mnou myslíš vážně, ale ty mě mezitím podvádíš za mými zády a pak děláš, jak jsi do mě zamilovaný až po uši!“ poslední větu jsem na něj už zařvala. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat, měla jsem pocit, že mi pukne srdce.

„To si o mně vážně myslíš? Že jsem ti lhal?“ zeptal se a jeho hlas zněl pořád stejně chladně. Takhle se mnou nikdy nemluvil.

„Nevím, kdo z nás dvou podvedl toho druhého jako první.“ řekl a já vytřeštila oči.

„Já jsem tě nepodvedla! Nikdy bych to neudělala.“ řekla jsem a srdce mi zběsile tlouklo. Vážně, nikdy bych mu nic takového neudělala, chtěla jsem jen a jen jeho.

„Takže prostě budeš zapírat,“ ironicky se uchechtl, „nevadí. Je konec.“ řekl. Ve chvíli, kdy řekl, že je konec, jsem měla pocit, že se mi srdce roztříštilo na miliony malých kousíčků. Věděla jsem, že to teď přijde, ale netušila jsem, že to bude tak moc bolet.

Polkla jsem další slzy a poté si rozepla náhrdelník, který mi před nějakou dobou dal. Ten, který patřil jeho matce.

Natáhla jsem k němu ruku s řetízkem a on si ho vzal.

„Asi nejsem ta pravá.“ řekla jsem kysele. Kdybych byla, tak by mě nepodváděl.

„Ne. Asi ne.“

Bez rozloučení jsem se otočila na podpatku a vydala se pryč. Chtěla jsem brečet, ale nechtěla jsem takhle na veřejnosti.

Vydala jsem se okamžitě zpátky na nádraží a nasedla na nejbližší vlak, který jel směrem do Jeonju.

Dojela jsem zpátky, šla na kolej a ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře, už jsem to nevydržela a propukla v neovladatelný pláč.