you're still my favorite crime | j.jk ✔️

32. Kapitola

Maya's pov

„Na té motorce seděl Jungkook, Mayo.“

Mé srdce vynechalo úder a jablko, které jsem držela v ruce, dopadlo na zem. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Všechno kolem najednou utichlo a v uších mi hučelo. V jednu chvíli mě pohltilo horko, v té druhé mi byla zima. Bylo mi nepopsatelně špatně a měla jsem pocit, že omdlím.

„C-Cože?“ dostala jsem ze sebe. Na nic víc jsem se nezmohla, nemohla jsem tomu, co jsem právě slyšela, uvěřit.

„Nemohli mi nic víc říct, takže nevím, jak moc je to vážné a co mu je. Jsi teď v Jeonju, že jo?“ zeptal se.

„Ano.“ řekla jsme téměř šeptem a oči se mi začínaly plnit slzami.

„Jsem zrovna pár kilometrů odtamtud. Dojedu pro tebe a můžeme spolu jet do Seoulu.“ řekl. Jediné, co ze mě vyšlo, bylo nějaké podivné zamručení na znamení souhlasu.

Roztřesenýma rukama jsem si začala balit nějaké základní věci do batohu. Nevěděla jsem, jak dlouho budu pryč a ani jsem netušila, co vše si mám sbalit. Šla jsem na to intuitivně a jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byl Jungkook.

Napsala jsem stručnou zprávu Jee, kam jsem ale nenapsala pravdu. Věděla jsem, že by mi hned volala, což od ní sice bylo hezké, ale bylo to to poslední, co jsem teď potřebovala. Vymyslela jsem si, že jedu k rodičům a dám jí vědět, až se budu vracet.

Netrvalo dlouho a přišla mi SMSka od Taeho, že už je před kampusem. Posbírala jsem si své věci a svižným krokem vyrazila.

Nasedla jsem k němu do auta a Tae na nic nečekal, okamžitě si mě přitáhl do pevného objetí a já se snažila nebrečet, což se mi ale příliš nedařilo.

„Neboj se. Bude v pořádku. Nemocnice v Seoulu jsou na skvělé úrovni, určitě se o něj starají dobře.“ řekl, ale na jeho hlase bylo znát, že si také dělá starosti.

Přikývla jsem a odtáhla se od něj.

„Jeď. Chci tam být co nejrychleji.“ zamumlala jsem a Tae mě poslechl.

<><><>

Do Seoulu jsme dorazili v rekordním čase, protože Tae vzal má slova vážně a doopravdy jel tak rychle, jak jen mohl.

„Dobrý den. Mohla byste nám říct, v jakém pokoji je Jeon Jungkook? Přivezli ho sem dneska, měl nehodu na motorce.“ řekl Tae, když jsme dorazili na recepci v nemocnici, ve které se Jungkook nacházel.

„A vy jste jeho příbuzní?“ zeptala se a skepticky se na mě podívala. Dle mého vzhledu jí muselo být hned jasné, že budu těžko jeho rodinná příslušnice.

„No... Já jsem jeho bratranec a tady slečna je jeho přítelkyně.“ řekl Tae. Trochu mě bodlo u srdce, když jsem ho slyšela vyslovit slovo přítelkyně. Kéž bych jí pořád byla.

„Dobře. Ale leží na jednotce intenzivní péče a jen tak někdo k němu nesmí. Na starost ho má doktor Choi, budete se muset domluvit s ním. Nejspíš je teď u něj. Stačí jít rovně touto chodbou, jsou to úplně poslední dveře vpravo.“ řekla recepční a rukou ukázala k chodbě, kterou jsme se měli vydat.

„Děkujeme mockrát.“ Tae se na ni zářivě usmál a ona mu úsměv opětovala, přičemž se lehce začervenala. Myslím si, že na nás nakonec byla tak milá právě díky jeho šarmu a pohlednému obličeji.

Rychlým krokem jsme se vydali chodbou, až jsme došli k posledním dveřím, ze kterých zrovna vyšel vysoký muž v bílém plášti. Na jmenovce jsem si všimla, že se jmenuje Choi Do-il, tudíž mi bylo jasné, že to bude doktor, o kterém se nám paní na recepci zmiňovala.

„Dobrý den. Přišli jsme za mým bratrancem a zároveň přítelem mé kamarádky, Jeonem Jungkookem. Rádi bychom ho viděli a paní recepční nám řekla, že se máme domluvit s vámi.“ řekl Tae. Mrzelo mě, že nejsem schopná komunikovat a zachovat chladnou hlavu tak, jako on, ale těšilo mě, že alespoň jeden z nás tu situaci v rámci možností zvládá.

Měla jsem strach, že bude doktor nepříjemný, protože na první pohled působil trochu přísně. Nakonec se ukázalo, že je to milý muž, jelikož se na nás okamžitě přátelsky usmál a pokynul nám, abychom se posadili na židle, které na chodbě byly.

„Předpokládám, že to vy jste volal kvůli tomu, abyste zjistil, zda se váš bratranec nachází právě v naší nemocnici?“ zeptal se Taeho, který okamžitě přikývl.

„Mrzí mě, že jste to zjistili takhle ze zpráv a chápu, že musíte být oba otřesení. Zranění pana Jungkooka jsou poměrně rozsáhlá a zpočátku to s jeho stavem vypadalo poměrně bledě, ale už je na tom lépe. Má zlomených pár žeber, pravou ruku, utrpěl otřes mozku a vnitřní krvácení, které se nám ale podařilo včas zastavit. Pochopitelně je celý potlučený a můžu vám zaručit, že to nebude hezký pohled. Momentálně má za sebou všechny potřebné operace a je v umělém spánku, bohužel v tuto chvíli ještě nedokážeme říct, kdy se probudí.“ řekl pan Choi. Se smutkem v očích jsem se na něj zadívala. Nedokázala jsem si představit, jakou bolest musel Jungkook zažívat.

„Je mimo ohrožení života?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Udělali jsme pro to vše, ale ještě není vyhráno. Můžeme vám ale slíbit, že pro něj uděláme maximum. Je pod neustálou kontrolou, takže kdyby se něco pokazilo, včas na to přijdeme. Nemusíte se bát, slečno. Mohu se zeptat, jak se jmenujete?“ zeptal se.

„Jsem Maya. A tohle je Taehyung.“ řekla jsem a smutně se usmála.

„Rád vás poznávám. Předpokládám, že ho chcete vidět. Můžete, ale za půl hodiny mu sestra přijde vyměnit kapačku. Budu tady na chodbě, kdybyste cokoliv potřebovali.“ řekl pan Choi. Poděkovala jsem mu a s Taehyungem jsme si stoupli, načež jsme přistoupili ke dveřím.

„A mluvte na něj. Je sice v umělém spánku, ale i tak vás může podprahově vnímat.“ usmál se na nás doktor. Přikývla jsem, poté už jsme ale otevřeli dveře a vkročili dovnitř.